Příběh exorcistky

Před třinácti lety na královský hrad zaútočil démon a zabil královnu před očima čtyřleté princezny. Ta se zařekla, že svou mámu pomstí za každou cenu. Přes to, že jí v tom otec bránil, si jde za svým cílem stát se exorcistkou a chránit lidstvo před zplozenci pekel. Potkává plno dalších zajímavých lidí. Ale opravdu to jsou všechno lidi? Komu může věřit a komu ne? Najde ji její otec? Dosáhne svého cíle? Kdo ví.

Jmenuji se Leah Seishin. Je mi 17 let a… jsem královská dcera. Moje máma dávno zemřela. Byla jsem tehdy hodně malá. Byli mi asi 4 roky, když ji zabil démon. V našem světě žije hodně démonů, ale lidé o nich neví, i když žijí mezi nimi. Já o nich naopak vím, a dokonce je i vidím. Když tenkrát před třinácti lety zaútočili na náš hrad a zabili mámu, byla jsem zraněna. Přes levé oko jsem měla dlouhý šrám. Mé oko se změnilo. Bylo najednou rudé, zatímco pravé oko stále modré, a vidím s ním pravé podoby démonů. Není to nic příjemného. Nenávidím démony. Nenávidím je. Tajně jsem se na hradě učila od starého exorcisty. Učil mě vše, co sám znal, už od doby, co jsem byla dost stará na to, abych to zvládla a chápala. Otec, pan král, byl moc zatvrzelý na to, aby mě nechal jít na školu exorcistů, kde bych se mohla oficiálně vyučit na exorcistku.

Jenomže tomu tak už nadále být nemělo. Utekla jsem z domu. Z hradu, z bezpečí hradeb a stráží, které mě na otcův rozkaz měly chránit. Jenomže já znala hrad daleko lépe než oni a věděla jsem o tajných chodbách, kterými jsem utíkala už mnohokrát, abych se podívala do královského města. Tentokrát jsem utekla podzemní chodbou, která vedla do lesa daleko od hradu. Taky ta cesta trvala celkem dlouho. Tam, k mému obrovskému překvapení, stál Kevin. Exorcista, který mě učil na hradě. Usmíval se. Podával mi nějaké oblečení.
„Patřilo vaší matce,“ říká tiše a věnuje mi úsměv. Jsou tam tmavé krátké kalhoty, bílá košile, svetr s kapucí, černé rukavice, přiléhavé nadkolenky a vysoké, pevné boty. Dám hlavu překvapeně na stranu a všechno si to od něj vezmu.
„Děkuji,“ zašeptám a odběhnu se za strom převléct. Když se vrátím, Kevin si ode mě vezme šaty. Dá mi ještě pásku přes oko a náhrdelník s přívěškem.
„Nikdo by neměl vidět vaše oko,“ řekne. To měl zřejmě pravdu. Mohli by to brát jako znamení zla nebo něco takového. Ale vlastně by měli pravdu. Nic jiného než zlo na tom oku nebylo. „Ten přívěšek byl také vaší matky. Bude vás ochraňovat,“ dodá ještě s úsměvem. Dám si pásku na oko a náhrdelník na krk.
„Děkuji, Kevine.“ Obejmu ho. Byla jsem mu moc vděčná. Nepochybně věděl, kam chci jít. Jen zavrtí hlavou, že nemám za co děkovat. Vrazí mi do ruky uzdu černého hřebce.
„Můj hřebec…“ vydechnu. Nemohla jsem ho s sebou brát chodbou. „Shadow!“ Pohladím ho po krku a on zahrabe kopytem v zemi poněkud netrpělivě.
„Shadow má pravdu, princezno. Měla byste jet, než si někdo všimne, že jste pryč,“ řekne a popožene mě. Ještě na okamžik však zůstanu stát. Vytáhnu stříbrnou zdobnou dýku. Zvednu ji ke svým dlouhým stříbrným vlasům, které mi sahaly po pás, a jedním prudkým pohybem je uříznu. Všimnu si úžasu v Kevinových očích, ale zároveň i úcty. Vlasy dopadnou na zem a já potřesu hlavou. Jen se usměji. „Vlasy dorostou. A přes to že nikdo neví, jak vypadám, protože otec mě moc žárlivě střežil, nechci riskovat, že by si někdo všiml podoby mezi mnou a mou matkou,“ řeknu s úsměvem, i když mám slzy na krajíčku. Měla jsem své vlasy ráda, právě proto, že mě spojovaly s maminkou. Zhluboka se nadechnu a dodám: „A kromě toho… při boji budou kratší vlasy lepší a pohodlnější.“ Poté, co schovám dýku, vyskočím na Shadowa.
„Ať se vám daří, princezno,“ řekne Kevin a dřív, než stihnu cokoliv jiného říct, pleskne koně po zadku a ten se rozjede kupředu. Ještě se otočím za ním, ale pak už se podívám před sebe.

Jedeme se Shadowem jenom krátkou dobu. Jen co slunce zapadne úplně, protože už i tak jsem utíkala těsně po večeři, zastavím a seskočím. Je tu jeskyně, tak zalezu dovnitř a pohladím svého milovaného koně. Zaleze dovnitř taky a lehne si na zem, je to tu pro něj nízké, aby stál. Snad hodinu se snažím rozdělat oheň, ale nakonec se mi to povede. Díky bohu! Jeskyně se naplní světlem a teplem. Opřu se o koně za mnou. Je pozdě.
„Zítra brzy ráno budeme pokračovat. S trochou štěstí se tam dostaneme ještě zítra, přinejhorším budeme muset ještě jednou nocovat někde venku. Snad najdeme i nějaké ovoce,“ řeknu tiše a pohladím ho. Zavřu oči. Doufám, že to bude klidná noc.

Jenomže zřejmě mi nebylo přáno. Uprostřed noci mě probudí podivný skřek a prudce se posadím. Vidím, jak se ve vchodu do jeskyně objevili nějací démoni. Byli jen slabí, démoni nižší třídy. V tuhle chvíli jsem však viděla problém i v nich. Ještě nikdy jsem nikoho nezabila, ani démona, přes to že jsem se v boji dost cvičila. Naštěstí Shadow zareagoval dřív než já. Vztyčil se na zadních a nakopl jednoho z nich tak, že ostatní odletěli s ním, protože vchod do jeskyně nebyl moc velký. Poněkud vystrašeně jsem dýchala a dívala se na vchod. Shadow vedle mě frkal a dupal. Ale nikdo se už neobjevil. Sjela jsem zpět k zemi.
„Děkuji,“ zašeptám a pohladím svého hřebce vděčně po noze. Zase si lehne a drcne do mě hlavou, zřejmě v touze mě uklidnit. Slabě se usměji. Hladím ho a opírám se o něj. Jenomže už se nedokážu přimět usnout. Až do rána jsem měla strach, že se zase něco semele.

Ráno jsem byla značně nevyspalá. Ale nebyl čas se tím moc zabývat. Zvedla jsem se a vyvedla koně do slunečného dne. Stejně vyrážíme později, než jsem chtěla. Promnu si oči, které nepříjemně pálí ve slunečním světle. Nasednu na koně a zase jedeme rychle dál. Sleduji ostražitě cestu, s nikým se nebavím a nezastavuji, pokud to není nezbytně nutné. Tu a tam z nějakého sadu vezmu pár jablek nebo jiného ovoce, které tam rostlo. Nikdy ne tolik, aby to majiteli ublížilo v produkci.

Ale ani tahle cesta neměla být bez problémů. Slyšela jsem za sebou dupot kopyt, a když jsem se otočila… viděla jsem něco, co se mi nelíbilo. Byli tam asi tři královští vojáci. Zjevně mě na otcův příkaz hledali.
„A sakra…“ vydechnu a pobídnu Shadowa do větší rychlosti. Nepochybně si mě všimli. Rozhlížím se, kam se ukrýt a uvidím les. Tmavý les, ze kterého nejde nic dobrého.
„Promiň, Shadowe, bude to těsné,“ zašeptám. Natisknu se více na něj a navedu jej přímo mezi větve. Proplétáme se jimi dost dlouho a on i já jsme hodně poškrábaní. Teprve po nějaké té době, která mi přišla celkem dost dlouhá, se otočím. Za námi nikdo není. Zřejmě se nám povedlo je setřást.
„Tak jo, hochu… zase ven z lesa, není to tu bezpečné,“ špitnu vystrašeně při pohledu dovnitř lesa. Shadow poslechne a vyvede mě ven. Pořád nikde nikdo.
„Tak jo, pokračujeme,“ vydechnu a pobídnu ho. Zastavíme u potoka. Opláchnu se a vyčistím si rány a pak i jeho. Slabě se pousměji.
„Už jenom kousek…“ vydechnu. Nohy mě z dlouhého cestování na koni bolí. „Pojedeme i přes noc… nechci riskovat další návštěvu démonů,“ řeknu a s mírně frustrovaným pohledem se podívám opět nahoru na slunce, které se znovu nezadržitelně blíží k západu. Prohrábnu si rukou krátké vlasy a po kratší přestávce se znovu vyhoupnu do sedla. „Tak jedeme,“ řeknu.

Slunce se nakonec uchýlilo za kopce. Padla tma a nikdo se nezdržoval venku. Já jela dál. Stejně jsem nikde ani nepotkala jeskyni, kde by šlo přenocovat. Dala jsem Shadowovi poslední jablko, co jsme měli u sebe, a potom… potom už vidím okraje a první domy města, do kterého jsem mířila. Seskočím s koně a na chvíli zapomenu i na svou únavu. Přehodím uzdu Shadowovi přes hlavu a vedu ho za sebou. Rozhlížím se po městě. Uprostřed se tyčí škola. Mělo by to být jedno z nejbezpečnějších míst v zemi. Chráněné kouzly. Dojdu až tam a vzhlédnu k majestátní budově.
„Konečně… konečně jsem tady…“