Aranis

Setkáváme se s elfkou, která má moc složité jméno na to, aby si ho lidé zapamatovali ve světě, kde se kouzla netěší oblibě – ve stylu DrD.

(Autor požádal o anonymní vydání)

I.

Přeskočilo mi, napadlo elfku. Její jméno bylo Arakana Nisvera. Spoustě lidí přišlo až nezapamatovatelné. Spousta bytostí – ano, nejen lidé, – ji začali nazývat Aranis.
Co už ale bylo zapamatovatelné na rozdíl od jejího jména, byl její vzhled. Byla pěkná, vypadala tak na 25 let, měla po prsa dlouhé, světle blonďaté vlasy. V nich byla vpletená peříčka dravců, která ptáci poztráceli při svých toulkách. Krom nich zde také byly korálky červené, zelené a modré barvy, příležitostně s nějakým vyřezaným znakem, a barevné šňůrky, co sloužily jako gumičky. Její obličej byl světlý. Vlastně když tmavl, tmavly i její vlasy – sluníčko dělalo divy. Její úsměv byl rošťácký a spokojený.
Oči měla Aranis zvláštní. Zatímco jedno oko bylo zelené, propletené zlatou nití, barvou oka kočky, zlatou náležící slunečním paprskům, druhé bylo modré. Toto oko proplétal stříbrný svit luny a moudrost, kterou posbírala za svůj život, i když nebyl zrovna nejdelší. Vysoká byla tak akorát, ani malá, ani přerostlá. Její nosík nebyl průměrný, ale malí. Pihy na něm byly jako chmýří rozfouknuté pampelišky. Táhly se od nosu v řadě po lících.

Byla bosa a o nohy se jí otírala smaragdová stébla trávy. Trochu zaryla palci v hlíně, jako vždy, když byla něčím či někým znervózněna. Slunce ozařovalo koruny stromů. Nastavila slunci pihovatou líc a podívala se na cestovatele. Tedy… byl to cestovatel?
„Aranis,“ zopakovala.
Ta přezdívka se jí hnusila: Nebyla tak půvabná a vznešená jako její jméno. Uráželo ji, že ho vůbec kdokoliv zkracoval nebo si jej nedokázal zapamatovat.
„Krásné, vznešené jméno,“ řekl muž přesný opak toho, co si o něm myslela ona.
„Vznešené vůbec,“ reagovala elfka nespokojeně. Muži se zablýskly oči zájmem – nebo jí to alespoň přišlo.
Měl rád ty ženy, co nebyly něžné a vyslovovaly svůj názor.
Aranis do toho vzniklého ticha, jak muž neodpověděl, zavrčela. Měl slamák. Do očí mu padal stín, a tak nerozeznala, jaká barva očí je mu vlastní.
Rozverný úšklebek muže ve slamáku s nakrátko ostříhanými vlasy elfku dráždil.
„Vrať mi moji brašnu!“
„Za pusu.“
Aranis se nafoukla a poněkud zvedla svůj nos.
„Pusu od elfky?“
Mužík utrhl ze země stéblo trávy a začal jej přežvykovat – nevěděla, jestli to na ni mělo udělat dojem. Pozoroval ji. Arakana si prohlížela jeho úšklebek.
„Nu… dobrá.“
„Vážně?“ zpozorněl a vyplivl stéblo z úst. Jeho opálené tváře se zacukaly a rty se roztáhly do téměř netečného úsměvu. Byl opálený, ano. To znamenalo, že často běhal po venku. Takže buď farmář, anebo cestoval, jak si na začátku myslela.
Elfka k němu obezřetně přistoupila. Muž si stáhl slamák. Spatřila zelené oči, smaragdové jak ta tráva. Nerušila je žádná jiná barva – to moc časté nebylo. Ale co trochu rušilo uhrančivost jeho pohledu, byla jiskřička rozvernosti v jeho očích. On se naklonil a ona si stoupla na špičky. Byla celkem vysoká, ale proti němu si přišla jako zakrslý králík.
Chystala se ho líbnout na tvář, avšak muž se slamáčkem ji chňapl za boky a políbil ji na rty.
Vykulila oči a prudce se odtrhla. Její bělma vypadala, jako by se chtěla osamostatnit a vyskočit z důlků. Zjevně měli o puse jiné mínění. Zvlášť tedy o puse od neznámých jiného pohlaví.
Ruměnec na její tváři byl opravdový. Stejně jako facka, která muži přilétla. Překvapeně zamrkal. Položil si ruku na tvář.
„Au! Za co to bylo?!“
„Pusu na tvář a ne polibek na rty, ty mandragoro jedna!“ zanadávala. „A vůbec, vrať mi moji brašnu!“
„Nene!“ reagoval trochu pisklavě, jako malé dítě.
„Jak ne? Dohodli jsme se!“
„Uhodila jsi mě!“
Elfka bezradně stáhla hlavu mezi ramena.

V průsmyku se tehdy, když ještě svoji brašnu měla, zapojila do potyčky. Tehdy se jednalo o dva poutníky, kteří si zkracovali cestu přes to chladné, zakázané území. Kdyby se k nim tehdy nepřiblížila, nezapojila se do té potyčky… brašnu by teď měla ona a ne nějaký baziliščí kluk – ano, Aranis neměla moc bohatý slovník na urážky.

Tmavošedý plášť, co si onehdy koupila ve městě, ji té noci alespoň trochu chránil před chladem, jenž v Šerém průsmyku panoval. Zbytek obstaral amulet. Byl ze stříbra a vypadal jako kolibřík.
Bosé nohy, taktéž amuletem chráněné před chladem, který přinejmenším necítily, ulehčovaly výšlap – vždy zastávala tvrzení, že když někam leze, chce cítit, po čem to vlastně leze. Možná i kvůli tomu se občas cítila jako hobit – nohy ji sice nestudily, zato ale byly dosti špinavé. Těšila se, až sestoupí do nížin a někde si je pořádně umyje – respektive, umyje se celá. Možná tehdy Aranis zbystřila to světlo. Když nad tím tak zpětně přemýšlela, to, co ji dohnalo k tomu, aby šla za ním, byla dětinskost. To světlo ji ale tehdy přitahovalo jako můru.

Kameny byly chladné a tvrdé… a kdo ví? Blízkost jiného humanoida jí tehdy přišla jako požehnání. Vydala se tam. Průsmykem se povalovala mlha bílá jako mléko. Byla to právě její barva, co aranis připomnělo, jaký slib kdysi dala při vodě zčeřené tak, že trochu barvou připomínala tuto mlhu.
Byl to slib, že se vrátí.
Možná, že tento slib nebyla schopna nikdy splnit. Mohla by jí pak chybět volnost, kterou cítila mimo domov. Ale také nemusela přežít zimu. Anebo ji mohlo něco potkat na cestě… Její jistota sama sebou byla vysoká, dalo by se až říci, že Aranis byla egoistická, ale u tohoto tématu s ní vždy cloumaly pochyby. Její slovo sice mělo váhu a ona v něj věřila, ale tenhle slib, ačkoliv se zdál nejlehčí, pro ni byl jeden z nejtěžších, co kdy složila.
Bylo to dlouho, co se rozloučila s matkou a otcem, rozloučení tehdy bylo těžší, než očekávala. Kolibřík, který ji nyní chladil na rozpálené kůži, byl od nich.
Světýlko se zamihotalo a ona se obezřetně rozhlédla po okolí, jakoby snad očekávala nějakou hrozbu. Proč ale? Asi to bylo jen zlé tušení.

Plížila se blíže a ty dvě osoby zahlédla téměř okamžitě. Každá seděla na jiné straně ohně. Nevypadaly moc nebezpečně. Najednou se jedna z nich pohnula a přemístila se k druhé. Schoulily se k sobě, těsně z dosahu ohnivých jazyků, tak, aby byly v teple. Oheň sem tam vyvrhl jiskry a dřevo praskalo – Aranis nechápala, odkud dřevo mají. Ale nejspíše si ho vzaly s sebou, když neměli amulety proti zimě. Ano, to nebyla levná záležitost. Čáry nikdy.
Nechápala, jak s sebou někdo mohl tahat dřevo… To pro ně teplo muselo být sakra důležité.

Nisvera šla až ke světlu. Stoupla na chrastí, které zjevně jednomu z nich upadlo. Tiše sykla, jak se jí zaťaly větvičky do nohy. Kdyby to čekala, asi by se ovládla, a kdysi dávno by to jistě ani nepostřehla. Ale poslední dobou… ve městech nosit boty musela, nechtěla šlápnout do nějakého humusu a pokožka na nohou byla citlivější než dříve.
Obě osoby zvedly hlavy a ona poznala výsadně lidské obličeje. Byla to žena a muž. Oba byli zabalení v kožešinách. Žena měla na břiše kožešinu vyboulenou – nejspíše byla těhotná.
„Ehm… zdravím,“ zněla poněkud nejistě, ale podařilo se jí pousmát. Tedy, spíše to připomínalo cenění zubů než úsměv, ale ti dva snad její nervozitu chápali, jelikož žena zkusila úsměv oplatit a dopadla stejně, zatímco muž stejně obezřetně pozdravil.
„Tady se mnoho lidí nepotlouká,“ nadhodila žena a sledovala Aranis, která jen stála, aniž by udělala krok blíž nebo se nějak pohnula. Nechtěla je vystrašit a ani se vnucovat – na to byla až moc hrdá.
„Naskýtá se tedy otázka, co zde dělám, ano? Avšak já se zeptám první: Proč muž s těhotnou ženou cestuje Šerým průsmykem? Není tajemstvím, že zdejší stezky nejsou nejpoužívanější.“
Muž si ji prohlížel. On sám byl blonďatý a měl nos jako orlí zobák. Jeho pleť byla bledá jako pleť ženy, ke které se choulil. Jeho oči byly šedivé, jakoby z oceli. Tvrdé a neústupné. Žena vedle něj měla nos poněkud hezčí a její oči nebyly čistě ocelově šedé, bylo v nich i trochu modré. Jinak byla kopií muže.
Usoudila… Muž si všiml, že si je prohlíží stejně jako on ji a potvrdil jí nevyslovenou otázku, její domněnku.
„Jsme sourozenci.“ Jeho hlas byl poněkud hluboký a hrubší, než se jí u mužů líbilo. Ale za to byl dokonale lidský. Aranis na jeho slova nezbylo nic než jen pokývnout, že rozumí.
Trochu se pousmála.
„Ano. Poznala jsem to. To ale neznamená, že to je odpověď na mou otázku.“
„Můj muž padl ve válce.“
„A dítě bylo jeho?“ plácla Aranis první věc, co ji napadla, a vzápětí se zastyděla, i když by to nahlas nepřiznala. Žena se na ni zaškaredila.
„Co si to o mě myslíte?“
„Promiňte. Pokračujte.“
„Můj bratr se milostivě nabídl, že mě vezme na zimu k sobě.“ Aranis si nebyla jista, o kterou válku šlo. O nějaké slyšela. Ale to bylo daleko…
„Bohužel, porod je na spadnutí a obejít celý průsmyk… To je moc dlouho a… chápejte, i vy si to zkracujete tudy.“ Aranis rozvážně pokývala hlavou.
„Jistě, jistě. Taktéž si zkracuji cestu. Spěchám před zimou, nejlépe domů. Pochybuji však, že to až tam stihnu. Tuším, že se budu muset usadit v nějaké vesnici nebo ve městě.“
„Zimy bývají kruté,“ řekla žena tiše, jistě. Její hlas byl na rozdíl od bratrova měkký a přišel jí zpěvavý. Na rozdíl od jejího vlastního hlasu se jí líbil. Ale nad svým hlasem nikdy řádně nepřemýšlela.
Ti dva si zjevně zatím jejího elfího původu nevšimli – díky Zemi za dlouhé vlasy! To byla její myšlenka. Obávala se, že jejich chování by se změnilo.

Lidi elfy dělili do nejrůznějších ras, ale nejznámější byli elfové, kteří byli menší než lidé, což u většiny z „poddruhů“ její rasy bylo přesně naopak. Tito elfové se vyznačovali měkkými rysy v obličejích a svou bledou, až popelavě šedou pokožkou. Milovali šperky a nectili nic víc než věčné bohatství. Jejich oči byly jako oči koček – nejspíš kvůli tomu, že většinu života žili v dolech, jeskyních a podzemních městech.
Žádného z nich na vlastní oči nikdy neviděla, ale prý chodívali obchodovat do hlavního města s drahými kameny. Jejich vyjednávací taktika prý na burze vždy vyjednala nejvíce peněz.
Ano, těmto elfům se říkalo Bledí nebo Vyjednávači. Možná proto je v armádách prý najímali jako posly, kteří měli vyjednávat s druhou armádou.
Lidé si kvůli nim udělali mylnou představu, že elfové jsou takoví všichni – samozřejmě jiní elfové se s lidmi neradi stýkali. A tak spousta lidí tvrdila, že lesní elfové jsou povídačky pro děti, protože – jak se tradovalo – byli Bledí bez emocí.

„Sedněte si k nám,“ vyzval ji blonďák. Pomalu přistoupila až do záře ohně a posadila se. Žena si držela ruku na břiše, podle čehož Aranis tak nějak poznala, že jí její přítomnost kdo ví jak příjemná není. Nevěřila jí. A kdo by se taky divil – nu, Aranis rozhodně ne.

Jeskyně, do níž se dva poutníci a nyní i ona, uchýlili, byla vykotlaná dál, ale světlo ohnivých jazyků, které sem tam donutily dřevo zapraskat, osvětlovalo jen malou část. Její oči se do neprostupné tmy na pár okamžiků zahleděly. Škoda, že více světlo ohně odkrýt nedokázalo.
Její pocit, že něco zahlédla, ještě více umocnil nepříjemné myšlenky, co se jí držely už od chvíle, kdy sem mířila. Zdálo se jí, že viděla pohyb – pro ty dva snad až nepostřehnutelný. Přeci jen její oči byly lépe přizpůsobeny na tmu a uši na nepatrné zvuky – ty ale neslyšela, tak se snažila uklidnit.

Elfové byli napříč tomu, co o sobě někteří z nich tvrdili, noční tvorové. Hlavně se ale v lesech naučili pohybovat jako myšky. Neviděli tak dobře jako Bledí, samozřejmě, ale výtečně. Oheň ale dál přátelsky praskal. Přisunula k ohni blíže svoje bosé nohy. Žena poněkud poplašeně zamrkala a Nisvera by dala ruku do ohně za to, kdyby neměla pravdu s tím, co si žena myslela.

Člověk by v průsmyku bez bot nechodil! Ano, a taky že ne. A kdo by se jim divil – lidem. Zmrzly by jim prstíčky. Aranis se musela mimoděk ušklíbnout. Aranis ženě věnovala milý úsměv a ta mimoděk polknula. Muž bosé nohy možná považoval za maličkost, ale nejspíš si toho zkrátka nevšímal.
Arakana trochu zavrtěla palci. Až teď si uvědomila, jak zmrzlé vlastně byly, a spokojeně při jejich ohřívání přivřela oči. Tehdy se žena nejspíš odhodlala – sesbírat odvahu jí dlouho netrvalo, a to ani navzdory tomu, že před chvílí se ještě vyptávala Aranis a ta stroze odpovídala, se zřejmou nechutí – nedávala to ale moc najevo, možná proto to ženu tedy dosti nezastrašilo. „Na výstupy ne,“ odměnila její, pro ni opovážlivou otázku, úsměvem. „Je lepší cítit půdu pod nohama, jsem pak o dost jistější. Však to znáte, ne?“
„A nebojíte se, že vám nohy zmrznou?“ otázala se žena a teď trochu, téměř necitelně, zpozorněl i muž.
„Ne, nebojím,“ reagovala možná až trochu moc ostře. Žena se až příliš vyptávala – sice šlo o zatracené boty, ale ona i tak nerada lidem sdělovala, že má co dočinění s magií.
„Promiňte, sestra se nechtěla vyptávat… že ne?“ Aranis netušila, jak ti dva magii vidí – lidé ji vnímali různě. Nejhorší způsob, jak se zachovat při setkání s magií, byl za zjištění magie trest upálení nebo minimálně zabití, a to nechtěla riskovat. Některá království ani nechtěla mezi sebe vpustit elfy, natož nějaké zaříkávače ran nebo čaroděje.
Žena nakrčila nos a elfku si kriticky prohlížela. Naštěstí byly její uši stále nezpozorovány.
„Ale chtěla,“ řekla chladně Nisvera. „Ale to je jedno. Jsem vám vděčná za to teplo, co vydává váš oheň – snadno vám to prominu,“ sladce se usmála. Žena si vztekle odfrkla, muže nejspíš měla na provázku a bratr se vymykal její kontrole. V očích ženě vztekle zaplálo. „Zas tak jsem toho neřekla!“ zatínala nehty do kožešiny. Muž se na ni zamračil. Opět. Aranis jí dál ignorovala. Znovu ale zaslechla něco, co se ani vzdáleně nepodobalo praskání ohně.
„Přišli jste až sem sami?“ otázala se. Ruka jí sjela k postříbřené dýce za opaskem, která byla šikovně skrytá maskovacím kouzlem, stejně jako hůl na zádech. Ta vypadala obyčejně, jako výšlapová, už kvůli tomu, že byla jen dřevěná. Ale pokrývaly ji runy. Ty už tak obyčejné nebyly.
„Sami… ano. Proč?“
„Mám takový pocit, že máme společnost.“
Tehdy se ze tmy ozvalo hrdelní zavrčení.

Žena zavřeštěla – nejspíš najivně doufala, že tomuto se vyhne. Vymrštila se, až se Aranis divila, že jí kožešina nijak nezabránila v pohybu. Muž drapl po meči, který měl nebezpečně blízko ruky – taky ji znepokojovalo, že si té stříbřité oceli nevšimla.
Stvoření, co čekala, až usnou, aby je pak ve spánku podřezala a okradla, vylezla. Jednalo se o skřety. S hromadným chrčením – až měla Aranis chuť je zparodovat – se na ně tři vyvalili ze tmi. Netušila, jaktože si jich nevšimli, nebo aspoň necítili ten zápach.
Jenže důvod, proč měla Aranis srdce až v kalhotách, se ze tmy teprve vyloudal. Byl to asi o hlavu větší skřet než ostatní. Byl to totiž Sarkon – ano, skřet jako ostatní, ale krom velikosti byl nejspíš i rozumnější. Teď už chápala, proč na ně nešli hned, jak je zpozorovali. Jejich inteligentní velitel nechtěl riskovat. Tedy, ne že by se mu Aranis divila. Jestli měl jen tři tyhle menší, mohl riskovat i svůj život, nebyli moc inteligentní – o tom se taky přesvědčila hned po prvním mužově rozmachu. Hlava prvního skřeta dopadla na zem a na stěnu vystříkla podivně zapáchající nazelenalá krev. Skřetova ohavná morda uvízla v úšklebku. Na muže se tedy vrhli i ti dva další. Sarkon na ně cosi zahučel v orkštině, ale ti dva neposlouchali. Přáli si jen splatit krvaví dluh za svého druha.

Sarkon si těhotné ženy ani nevšiml – nejspíš v ní neviděl hrozbu. Zachrčel a vyfoukl vzduch z plic. Aranis couvla a při tom puchu shnilého masa nakrčila nos. A tak tam stála s dýkou proti skřetovi pomalu dvakrát tak těžkému jako byla ona sama. Aranis polkla a raději sáhla po holi. Ta obrovská bytost se po ní rozmáchla ozubeným mečem. Aranis jen tak tak uskočila. Vyděšeně vykulila oči. Doufala, že je chtějí zajmout a ne rovnou všechny pobít. Asi se spletla. Tedy… asi nebylo výstižné. Určitě! To bylo už o dost lepší slůvko.
Polkla slinu a zkusila se po skřetovi ohnat svou holí. Naprosto bezúspěšně. Skřet uhnul a ještě přeskočil oheň, aby byl blíž k ní – asi mu to moc velké problémy nedělalo. Nisvera si matně uvědomovala, že někdo ječí. V jejích žilách koloval adrenalin a šílenství. Přála si utéct, ale druhou částí své bytosti chtěla zůstat a bojovat. Skřet sekl po ní – teď tak rychlá nebyla. I když se jí podařilo vyhnout se nejhoršímu, odnesla si dlouhý , krvavý šrám na rameni. Ohnala se po něm holí, jak silně uměla, ale on uhnul a ona se převážila dopředu.
Znovu sekl. Vykřikla – tedy, doufala, že výkřik byl její.
Ohnala se po něm holí. Hůl ho udeřila, ale málo, skřetovi se ji podařilo chytit. Zatáhl k sobě, až elfka škobrtla kupředu.
Zapřela se však a podařilo se jí udržet se krok od místa, ze kterého se dostala blíž ke skřetovi. Ten se zle a škodolibě usmál. Trhl holí a Aranis utekl tichý kňučivý vzdech, jak se jí pod kůži zaryla tříska.
Musela si vzpomenout. Na to všechno – na to, co ji učil otec o zbraních. Skřet se rozmáchl, ona ale stále držela hůl. Šel jí po krku, neměla čas se vyhnout, skočila vpřed. Její tělo se schoulilo, a i když její záda pocítila bolest z krvavé rány, musela bojovat dál. Skončila skřetovi pod nohama. Nemotorně se napřáhl.
Její prsty nahmataly chladivé železo skryté pod stříbrem – dýku. Zabodla mu ji do nohy. Skřet zařval a klopýtl. To byla její šance, její štěstí. Ohnala se mu po břiše a on, sice nemotorně, uhnul. Nebyla trénovaná na zabíjení. Bylo jasně poznat, že po prudkém pohybu ji zabolelo zápěstí. Skřet toho využil. Nejspíš díky adrenalinu (Aranis si nebyla jistá, jestli ho skřeti nemají v žilách pořád) ji zraněnou nohou nakopl. Aranis ta síla kopnutí odmrštila. Dopadla a vyrazilo jí to dech a také dýku z ruky. Silně se praštila do hlavy.

Ani si neuvědomovala, jestli svou brašnu odložila, nebo ji ztratila – věděla jen, že ji nemá. Uslyšela kvičení jednoho ze skřetů, kvičel jako podsvinče. Obrazy se jí rozmazaly a cítila lepkavé teplo na zádech. Šířilo se. Stiskla kolibříka. Prsty ho nahmataly stěží. Blížil se k ní velký, rozmazaný obrys. Ten, náhle se zastavuje, se otočil. Zaleskla se čepel. Někdo další. Nejsem zde sama? podivila se náhle. Ne… sourozenci. Jsou tu ti dva. Neobratně se chtěla podepřít, ale hlava se jí opět zamotala.

Dotkla se prsty bolestivě tepajícího zátylku. Všimla si dvou ležících těl. Jednoho stojícího u ohně, třesoucího se. A dva zápasící. Matně si uvědomovala, že by tu měl být ještě jeden. Ale pak ho ucítila – ani nevěděla jak. Možná otřesy země? Uviděla ho. Běžel pryč a cosi držel. Nebyla ve stavu, kdy by to mohla rozeznat, a tak jen nečinně hleděla za ním.

Položila dlaně na studený kámen a znovu se pokusila vstát. Tentokrát se podařilo. Všimla si maličké rostlinky, co se krčila mezi kameny. Uvědomila si hlínu a kořeny pod sebou. Uvědomila si zemi. Postavila se na část s hlínou.
Na jejím těle se rozzářilo tetování, které bylo až doteď dobře skryto, ale jeho zelená záře ho odhalila. Tetování vyobrazovalo spletence kořenů a lián. Táhlo se od chodidel přes kotníky, po stehnech, zkroutilo se po břiše až na záda. Rozdvojilo se a putovalo po pažích, jako větve objímající něco, co nikdy nemají překonat, rozdrtit, jen obrůst. Bylo jich pět hlavních na každé ruce a i když z nich vedla spousta menších, jen těchto pět skončilo až na konečcích prstů.
Ze země u nohou Sarkona vyrazily kořeny rostlin. Chytily jeho nohy a plazily se výše. Aranis měla oči u země a její ruka se zvedla a prsty navigovaly. Kořeny obmotávaly Sarkona, co kolem sebe sekal a snažil se z nich dostat. Strhly ho.
Arakana nesměla zabít. Ne takto. Proto ho jen připoutala k zemi. Ruka se svěsila a tělo jakoby ochablo. Začala si brát sílu. Z půdy. Muž se rozpřáhl a zasekl mu ostří hluboko do krku. Jeho oči zářily pomateneckou touhou zabít. Chránit sestru. Aranis se vydala klopýtavě k nim. Muž prudce vytrhl meč z již se nehýbajícího Sarkona a prudce ho obrátil hrotem k ní. Strnula, když jí na tváři přistály kapky krve – rudé krve, protože Sarkoni nebyli tak úplně skřeti. Dotkla se tří kapek na obličeji prsty a smázla je dolů. Podívala se na krev a ruce se jí trochu zachvěly. Podívala se na muže. Bál se. Jeho meč se třásl.
„Já – já vám neublížím…“ hlesla.
„Zmiz. Zachránila jsi mě… ale zmiz… čarodějnice. A jednou… jednou snad skončíš v ohni…“
Vydechla a couvla. „Ale…“
„Zmiz!“

Vhrkly jí slzy do očí. Vždy ji to bolelo – vždy, když se lidé kolem dozvídali pravdu. Rozběhla se. Uvědomila si, co skřet měl. Nemělo smysl se k ohništi vracet. Její bosé nohy narážely do kamene. Bolelo to. I když ne tolik jako poprvé. Cítila nárazy a bolely ji kosti.
Přivřela víčka, foukal nepoddajný vítr a její vlasy se nesourodě vydávaly různými směry s větrnými proudy. V očích měla slzy.
„Proč je všechno spojené s magií špatné? No proč? Budeme navždy jen trnem v oku lidí? Budeme souzeni a vražděni pro to, jací jsme?“ zařvala. Vítr jí nedal odpověď. Jen jí dával záminku na výmluvu, že jí vehnal do očí ony slzy. Mlha se stále táhla. „Změní se to někdy…“ Zastavila. Zvedla oči k šedivému nebi, k nebi, které nebylo tmavé, jak by mělo být. Byla přeci zima. Sevřela rty. „To pro ně vždy budeme jenom špínou…“
Dotkla se kapek krve. „A neucítí ani soucit..“

Tak jako tak. Nyní se jí o nohy, které již bolest necítily, otírala tráva. Smaragdová tráva. Jen pár metrů od ní leželo mrtvé tělo, které ještě před několika hodinami svíralo její brašnu. Zabil ho meč. Muž se slamákem ji pozoroval.
„Vážně ti na té brašně tak záleží?“ zeptal se stále s rukou na tváři muž. Neměl meč – nechápala tedy, kdo skřeta zabil. Žádnou magii navíc z muže necítila. Sledovala ho.
„Záleží, ano,“ zašeptala. Dotkla se kolibříka na šíji. Muž se jejího elfského původu nebál a trochu ji to konejšilo. Shrnula si vlasy za ucho a pár pírek zašustilo, když se o sebe otřely.
„Pak tedy na,“ podal jí brašnu a ona zamrkala.
„Bez intrik?“
„Bez intrik.“
„Pak ti tedy dík..“ přijala brašnu a nahlédla do ní, jakoby kontrolovala, jestli něco nezmizelo.
„Oswald.“
Vzhlédla k němu a zahleděla se mu do očí. Němě se sledovali.
„Jsem… Oswald.“
„Těší mě.“
Kývl. „Aranis…“ zamumlal. „Chtěl bych tě o něco požádat.“
Vida! Už se vybarvuje, ptáček jeden.
„Mám pověření. Zmapovat zdejší kulturu..“
„A kvůli tomu prosíš mě? Jsem elfka. Já vám, lidem, nerozumím.“
„Ne, ne. Můj pán… jsem seveřan. On… chce znát pravdu o tom, jestli jsou elfové jen Bledí.“
Nisvera ho pozorně sledovala. „Nejsou.“
„A-ano! Vidím, že ne, ty přeci Bledá nejsi, že?“ začervenal se Oswald se slamáčkem.
„Nejsem,“ řekla ledově. To srovnání ji uráželo.
„Aranis, tedy… udělejme obchod. Já budu tvůj meč. Budu tvá prodloužená ruka. Budu tvoje stráž.“
„A na oplátku?“ zvedla bradu výše a nadzvedla obočí.
Tráva se zavlnila a pošimrala ji na kotnících. Oswald ji nervózně sledoval, jakoby čekal, že mu každou chvílí vrazí dýku do zad. Jenomže tu Arakana neměla. Nechala ji v průsmyku, když ji odehnal nejspíše starší bratr těhotné ženy.
„Na oplátku… mě provedeš. Rok. Rok to bude trvat. Budu sbírat informace. Když mě nebudeš chtít na svých cestách, můžeš mě opustit… ale počkej aspoň do prvního města, prosím.“
Aranis ho sledovala zpoza přimhouřených víček. Něco jí na tom nesedělo.
„No tak fajn.“
„Jo? Vážně?“ vyhrkl.
Kývla. „Ale až po zimě. Teď si najdi úkryt. I já si ho najdu. A pak… někde se sejdeme.“
„Nechceš mě jen setřást, že ne?“
Zavrtěla hlavou a záplava plavých vlasů jí na pár okamžiků skryla tvář.
„Proč? Potřebuju ochranu. Nejsem zase až tak zdatná v boji na blízko.“
„A v boji na dálku ano?“ navrhl Oswald.
„Vidíš snad luk?“
„Ou… no, to je pravda… tak počkej! Kam jdeš? Aranis! Musíme se dohodnout, kde se setkáme!“