V zajetí času – 7. kapitola

Změna plánu

Běžel. Celý zpocený a udýchaný uháněl lesem a snažil se uniknout před dravou zvěří. Jaká to byla, netušil, jediné, co věděl, bylo, že pokud neuteče, rozsápe ho na cucky. Běžel dál a bestie ho pomalu doháněla. Už ho skoro měla, už se mu sápala na záda… Vtom se probudil.
Dýchal rychle a mělce. Tep mu prudce vylétl nahoru a byl úplně celý mokrý. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Na chviličku zavřel oči, aby se uklidnil. Byla to naštěstí jen noční můra, jenže byla tak živá.

„Už jdu,“ ozvalo se z vedlejší místnosti poněkud nevrle. James v tu ránu ztuhl. Téměř nedýchal. Vedle se otevřely dveře. S kým to lesník mluvil, netušil, ale nelíbilo se mu, že někdo buší na dveře takhle v noci. Doufal, že se jen přeslechl, a pokusil se hlasy nevnímat. Polštář si hodil přes hlavu a ve snaze opět usnout myslel na to, jestli je teorie ještě stále probíraným tématem.

„Hochu?“ do místnosti vpadl nepříjemný proud světla. Ve dveřích spatřil lesníkovu hlavu.
„Vylez.“ To už byl zase pryč. Jamese se zmocnila nejistota a nervozita zároveň. Přemítal nad tím, co to znamená. Natáhl na sebe kalhoty a vyklopýtal ze dveří.
Ostré světlo ho na chvíli oslepilo. Hned, co se rozkoukal, udělalo se mu na zvracení a začal vnitřně panikařit. U dveří stáli dva po zuby ozbrojení vojáci. Lesník seděl na židli u krbu a měřil si je nedůvěřivě pohledem, stejně jako včera jeho.

„Kdo to je?“ zeptal se jeden z vojáků nepříjemným tónem. James na sucho polkl.
„Můj pomocník.“
Tohle nečekal. Myslel si, že jim řekne, že k němu včera přišel, a pokud vojáci nebyli úplně tupí, muselo jim to dojít, ale neudělal to. Vojáci nic neříkali a spustili téměř současně, takže nebylo rozumět ani jednomu.
James i lesník na ně civěli s nechápavými výrazy.
„… Viděli jste ho?“ zeptal se voják a švihl pohledem po lesníkovi a hned nato po Jamesovi.
„Ehm, a koho?“ zeptal se opatrně James.
Vojáci se na sebe nechápavě podívali. Jeden z nich si přejel rukou přes obličej. Jeho výraz říkal úplně přesně, co si o nich myslí, ale nahlas nic neřekl.
„Někde tady v lese se pohybuje nebezpečný kriminálník. Hledá ho polovina země a nám by moc pomohlo, kdyby se ohlásil někdo, kdo ho viděl.“
„No, a víte, jak vypadá?“
James ztuhl. Ta podobizna, co viděl tenkrát doma, ho vykreslovala docela uvěřitelně. A také ho podle ní poznal ten prodavač.
Vojáci si prošacovali kapsy.
„Sakra,“ ulevil si druhý z nich. „Někde jsem ho vytrousil.“
Jamesovi spadl ze srdce ohromný balvan. Zato lesník se začal lehce usmívat.
„Tak to vám asi nepomůžeme, pánové,“ usmál se teď už opravdu a zcela zřetelně. „Pokud to bylo vše, tak prosím, támhle jsou dveře.“
Vojáci očividně na takové zacházení zvyklí nebyli. Nezmohli se však ani na slovo. Nasupeně vypadli ze dveří a do místnosti po nich vlétl akorát závan ledového vzduchu.
„Tak, to by bylo,“ zívl lesník. James stál ve dveřích jako přikovaný.
„Nechtěl bys mi něco říct?“ zeptal se ho.
„Ne.“
„Fajn, tak dobrou.“ Zabouchl za sebou dveře a nechal ho samotného v tmavé místnosti.

James uvažoval, co dál. Bál se, že přijdou znovu. A pokud by na něho přišli, nejen, že by mu znemožnili pokusit se o útěk, ale doplatil by na to nejspíš i lesník.
Po několika minutách, táhnoucích se jako hodina, dospěl k názoru, že ještě teď v noci zmizí pryč.

Naházel všechny své věci do batohu, který se sušil u krbu. Byl ještě z části vlhký, ale to nebylo podstatné. Podstatné bylo, že měl suché oblečení a dokonce i boty téměř uschly. Během toho, co na sebe soukal mikinu, vpadl do místnosti úzký pruh světla. Ve dveřích do ložnice stál lesník. Ruce měl překřížené na prsou a ve tváři nečitelný výraz.
„Nechceš mi něco říct?“ zeptal se znovu, ale tentokrát v jeho hlase znělo něco, co nahánělo husí kůži. James odhodil batoh na zem, opřel se o stůl a zahleděl se do dohořívajícího krbu.
„Hledají mně.“
„Hm, to já vím.“
„Tak proč…“ dokonale ho to mátlo. Lesník ho zastavil mávnutím ruky.
„Proč jsem tě neprozradil?!“
„Jo, přesně to.“
„Možná kvůli obdivu, možná jen z bláznovství, sám nevím.“
James stál jako opařený a nějak si nebyl jistý, jestli má vůbec něco říkat.
„Takže?“ vyzval ho lesník. „Proč?“
James se zhluboka nadechl a spustil.
„Fajn, tak jo. Jsou to sotva dva roky, co mě pustili z děcáku. Sehnali mi bydlení i práci a dál jsem se měl šťastně prokousávat životem sám. Jenže pak jsem narazil na týpka, co se zajímal o teorii cestování časem z osmdesátých let. Tehdy ji zveřejnil jistý Rayen Wood. Můj otec.“ na okamžik se odmlčel. Zíral nepřítomně ven do tmavého lesa. Lesník otevřel ústa, ale hned je zase zavřel.
„Jo, to můj táta zveřejnil tu teorii, to on ji napsal. A taky to byl on a moje matka, kdo za to zaplatili životem! Mně a celému světu tehdy řekli, že přišli o život při autonehodě, ale to byl všechno jenom výmysl. Tahali lidi za nos! Sprostě se jich zbavili, aby nic neprozradili. Snažili se tu teorii ututlat, ale můj otec se proti stažení hlasitě ozýval, a tak ho odstranili a raději i moji matku, aby náhodou něco neřekla. Já jsem skončil v děcáku.
A když jsem dostal tip, že někde o tom existují záznamy, které měly být dávno zapomenuty, rozhodl jsem se je najít a znovu zveřejnit, tak jako to udělal táta. Jak vidíte, podařilo se mi to. Teď mě hledá celá Amerika, a až mě najdou, skončím stejně.“ S nepřítomným výrazem se pohledem zastavil na dveřích. „Musím už jít.“

Lesník měl co dělat, aby strávil tolik nových informací najednou.
„Počkej do rána.“
James zavrtěl hlavou. „Lepší pod rouškou tmy než za světla.“ To už byl na půli cesty ke dveřím. Lesník už neřekl vůbec nic, jen lehce pokývl hlavou na pozdrav. James otevřel a tiše jako myš vyplul na mrazivý noční vzduch. Okamžitě ho začal štípat do tváří. Zachumlal se pořádně do bundy a vydal se pryč od roubenky.

Zima se mu „vryla“ pod kůži rychle a jeho začaly pálit plíce od ledového vzduchu. Na to, že by se vrátil, nemyslel. Přes čepici sotva viděl, jak ji měl staženou do čela, a doslova se utápěl ve svých myšlenkách. Tohle bylo poprvé, co někomu o svých rodičích řekl. Vlastně to byl první člověk, kterému řekl něco o svém osobním životě, jinak byl zcela uzavřený vůči všem.

Kráčel tmou a sotva rozeznával cestu pod sebou. Najednou se ozvala tupá rána.
„Jau…“ sykl podrážděně a chtěl se zvednout. Podjely mu nohy a teď se válel na zemi.
Boty z neznámého důvodu podkluzovaly. Když se k podkluzování přidalo i zlověstné praskání, došlo mu, že už není na cestě, ale kdesi nad zamrzlou vodou. Zůstal nehybně ležet a snažil se ke břehu dosoukat, jak to šlo.
Už byl téměř na břehu, ale led byl v těch místech moc tenký, a on se tak vyválel od pasu dolů v ledové vodě.
Měl mokré břicho, kalhoty a úplně nacucané boty, protože ty se ponořily pod vodu celé.
James vyjekl a vyřítil se ven jako střela. Teď už vážně přemýšlel, že by se vrátil za lesníkem, jenže byl úplně dezorientovaný a nevěděl, jakým směrem by se měl dát.

Tma byla úplně neprostupná a stále neviděl ani na krok před sebe.
Už ani nepočítal, kolikrát zakopl nebo vrazil do nějakého stromu.

„Jááu! Já do toho…“ ulevil si, když už snad po sté zakopl o ležící větev. Válel se ve sněhu a snažil se postavit na nohy. Ještě, než se vyškrábal do stoje, osvětlilo ho velmi jasné světlo. Zakryl si rychle oči, protože to bylo krajně nepříjemné. Celou dobu byla tma a najednou ho osvítí ostré, jasné světlo. Odkud přicházelo, nedokázal odhadnout.
„Co si zač?“ zařval na něj kdosi. James ztuhl jako socha.
„Nebudu to opakovat! Kdo si?!“
Ať už na něho hulákal kdokoliv, odpovědi se nedočkal. James si domyslel, že takhle v noci mohou být v lese jen vojáci nebo policie. A protože ani jedno, ani druhé nepotřeboval, začal zdrhat, seč mu síly stačily.
V téměř stejném okamžiku se ozvalo hlasité hulákání. O tom, že to byly ozbrojené složky, nebylo pochyb. James utíkal, jak mohl. Jeho obrovskou nevýhodou bylo, že neviděl na cestu. Jako zázrakem zatím nezakopl. Jeho pronásledovatelé to měli jednodušší, oni měli baterky, a tak ho do zad „pálilo“ jejich světlo. Dokud ho měl na zádech, byl v nebezpečí, potřeboval je nějak setřást.

K jeho štěstí se začínalo pomalu rozednívat a už dokázal zbystřit, když se mu do cesty připletla větev nebo kámen. Letmo se ohlédl. V patách měl dva vojáky, skoro měl dojem, že to jsou ti samí, kteří přišli v noci do hájovny.
Upaloval, jak jen mohl, ale síly ho pomalu opouštěly. Jednak ho nehorázně píchalo v boku a jednak nemohl pořádně dýchat, protože ho pálily plíce i celá nosní dutina.

Teď už bylo skoro normálně vidět. James vyklopýtal na lesní cestu a poklusával po ní. Jeho pronásledovatelé však také mleli z posledního a nevypadalo to, že ho dohoní. James se začínal radovat, že vyhrál. Jenže zase předčasně. Vojáci si zavolali posily a na něho se teď po cestě řítil Jeep, který se vyloupl odnikud.
James si povzdechl. Opět zaběhl do lesa a snažil se kličkovat mezi stromy, jak jen to šlo. Jenže Jeep nebyl jediná posila. Přímo naproti němu běželo několik policistů. James se zastavil a nohy mu podjely. V mžiku se zase vydrápal nahoru a přemýšlel, kam poběží. Šli na něho ze dvou stran.
Strach z chycení v něm vyburcoval síly, o kterých ani nevěděl, že je má, a tryskem se rozeběhl do směru, kde zdánlivě nikdo nebyl. Zdánlivě. Doběhl zpět na lesní cestu a v tom okamžiku za sebou zaslechl zlověstné hučení Jeepu. Raději se neotáčel. Upaloval dál.
Blížil se k nějakým chatkám a napadlo ho zmizet mezi nimi. Tam za ním auto nemůže a policisty nějak setřese. První z chatek stála v mírné zatáčce. Už se těšil, jak jim unikne, ale ze zatáčky se vyřítil další Jeep a bylo po plánu.
Zastavil se a horečně přemýšlel. Zepředu i zezadu se k němu bleskovou rychlostí blížily dva Jeepy. Zprava se blížila skupinka policistů a zleva vojáci.
Byl v kleštích, bez možnosti úniku.
Už neutíkal, věděl, že by jen oddálil nevyhnutelné. Nemělo to cenu. Dal si ruce v bok a zhluboka dýchal. Teď už jen čekal, co se stane.