Mudlovské trable

Věnováno s největší láskou mé matce.

Jelikož jsem dcerou mudlů,musím se potýkat i s mudlovskými problémy, které se kouzly nedají nijak napravit a ani je nemohu použít kvůli risku odhalení našeho světa. Dnes vám budu vyprávět příběh o mně a mé matce trpící nemocí známou jako rakovina. Příběh je pravdivý a velice smutný, ale to někdy bývá i v kouzelnickém světě.

Byla jsem v tu dobu normální teenagerka. Chodila jsem do mudlovské zahradnické střední školy, chodila se bavit s kamarády, poslouchala hudbu a četla knihy. Dělala jsem všechny ty normální věci, co normální dospívající dělají. Když mi bylo čtrnáct let, přestěhovala jsem se k otci, a ten mě moc dobře vychovával. Za svou matkou jsem jezdila často, také proto, že se mi u otce nelíbilo, a trávila jsem u ní spoustu času. Povídaly jsme si o škole a o práci a jen tak klábosily a bylo to moc fajn. Časy plynuly, já dospívala a bylo to se mnou velice těžké, protože jsem byla drzá, ve škole jsem měla podprůměrné výsledky a hormony se mnou cloumaly, ale postupem času jsem se stala rozumnou, a tak si moji rodiče oddechli.

Když mi bylo devatenáct let, přicházely s tímto věkem i starosti jako maturita, se kterou jsem zápasila, a taky to, že zdravotní stav mojí matky nebyl zrovna v pořádku. Z prvu jsme si mysleli, že se jedná o normální potíže, které trápí všechny ženy v postarším věku. Bylo to ale jiné. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale nechtěla jsem nikomu nic říkat, abych je zbytečně nestrašila. Matku začalo trápit břicho a různé bolesti v okolí břicha, a tak navštívila lékaře, který jí řekl, že je vše v naprostém pořádku, nasadil jí nějaké léky na bolest a poslal ji domů. Matce to ale nedalo, bolesti nechtěly přestávat, nýbrž nabývaly obřích rozměrů, a tak znovu šla za doktorem. I tomu se to zdálo divné, a tak ji poslal na spoustu nepříjemných a zdlouhavých vyšetření s různými, ale nejasnými výsledky. Říkali, že jsou to žaludeční vředy, později zase, že si myslí, že to jsou střeva nebo žlučník, a na nic nepřicházeli. Matka dostávala spoustu léků a jejich seznamy neměly konce, ona slábla a hubla a bylo to čím dál děsivější. Nakonec přišli zhruba po půl roce s šokujícími výsledky, kdy mé matce oznámili, že má rakovinu slinivky, která se nedá léčit. Všechny nás to velmi ranilo, ale věřili jsme v naději, že se třeba uzdraví. Brala to docela optimisticky. Začala chodit na chemoterapie a vše naznačovalo tomu, že to bude zase dobré a že se zase uzdraví.

Opak byl ale pravdou. Pár dní poté, co podstoupila chemoterapii, zeslábla ještě víc, a tak jenom ležela a ani moc nejedla, spíše jen zvracela, a bylo to ještě horší, ale my stále věřili. Nastal den, kdy ležela nehybně v posteli a na otázky svého přítele neodpovídala. On ji budil a snažil se ji zachránit, a tak zavolal záchrannou službu, která byla snad rychlostí světla u nich doma. Odvezli ji do nemocnice, kde ležela na áru a byla v těžkém komatu. Svět najednou tak zčernal, stejně tak, jako když se setkáte s mozkomory. Už jsme byli na pokraji zhroucení, protože jsme věděli, že je to zlé a že je to konec, a taky že jo. Druhý den ráno mi oznámili, že moje milující matka následkem těžké nemoci zemřela. Zhroutil se mi celý svět. Píchlo mě u srdce tak, jako by mi do něj někdo zabodl kuchyňský nůž. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale předpokládala jsem to. Zjistila jsem, že nám matka neřekla celou pravdu, a to tu, že se jí objevila metastáze, což znamená, že se jí rakovina rozlezla po ostatních orgánech. Moc dobře věděla, že to je konec, ale byla velice statečná, protože nám nechtěla působit tak velkou bolest.

Dnes už je vše dobré. Život jde dál a smrt je jeho součástí, a tak to prostě je. Člověk se s tím prostě musí smířit, protože nás to čeká všechny, ať se nám to líbí, nebo ne. Miluji svou matku a nikdy na ni nezapomenu.