Nebát se ohlédnout

Někde jinde, možná. Někdo jiný, možná. Někdy jindy, možná. Anebo taky ne. Co se děje ve stínech? A jaké to je, když se nejvíc bojíte vlastního strachu?

Otevřela jsem oční víčka a snažila se zaostřit před sebe. Pomalu jsem si začínala uvědomovat tvrdou podlahu pod sebou, pach zatuchliny a nejasné příšeří. Srdce se mi okamžitě rozbušilo, jako pokaždé, když jsem nemohla poznat místo, kde jsem se probudila. Chvíli jsem jen ležela přišpendlená k podlaze a předstírala mrtvou, pozorně naslouchajíc svému okolí a připravena tak zůstat třeba i věčnost, pakliže bych zaznamenala sebemenší zašustění oblečení či sebetlumenější krok. Nic.

Rozechvěle jsem se vytáhla do sedu a hmatala na zemi první ostrý kus čehokoliv, čím bych se mohla bránit v případě nebezpečí. Fuj, mrtvá krysa. Tak nic.

Snažila jsem se soustředit a ignorovat pocit úzkosti. Po mém portálu už nebylo ani stopy. Jak jsem milovala tyhle úkoly: Dostaň se na druhý konec města a zabij každého, kdo bude chtít zabít Tebe! Ach! Mé srdce tak ironicky plesalo!

Rozhlédla jsem se. Jedna z těch opuštěných místností starých budov, kolem kterých občas projdete a divíte se, že ještě stojí. Paráda. Nemohli mě poslat na kouzelnější místo.

Povzdechla jsem si a snažila se ignorovat pach moči. Známka toho, že obvykle tu nejspíše je život. A to je pro mě dobrá zpráva, protože kde jsou živí lidi, tam nepobíhá jiná verbeš. Dneska bych vážně chtěla splnit úkol, aniž bych narazila na nějakou krvelačnou pijavici.

Super, obratně stojím na nohou, zhruba… Nebojím se a nechce se mi brečet… Ne, fakt ne… Koho se snažím přesvědčit? Ani sama sobě to nežeru. Teď hezky vyjdu ven z tohohle luxusního prezidentského pokoje a vypadnu odtud tak rychle, jak to jen půjde. Fajn. Plán bych měla. Imaginární high five sama se sebou a jde se na to.

Opatrně jsem vystrčila nos a nasála o fous lepší vzduch. Pečlivě jsem se rozhlédla na obě strany a ke svému zděšení zjistila, že pokoj, ve kterém se nacházím, je přesně uprostřed chodby. To znamená, že se budu muset vydat jedním z těch směrů a přitom mít nechráněná záda. Děkuju! Ach, tak moc Vám děkuju, velectěná Rado, a pošlu Vám valentýnku, jestli se z toho dostanu živá, slibuju!

Ok… Pravá je od srdce… půjdu doprava. Jeden krok vpřed a jeden pohled vzad. Dobrý, vzduch je čistý. Tiše jako myška jsem kráčela potemnělou chodbou a snažila se co nejvíce ovládat fyzikální projevy mého těla. Dýchat nahlas byl teď moc velký luxus. Ale to pitomý srdce si prostě nedalo říct. Buch buch. Nevím, kde jsem, ale pokud někde v Evropě, vsadila bych se klidně, že ten nesnesitelně hlasitý tlukot musí být slyšet až v Austrálii. Buch buch.

Co to bylo?! Okamžitě jsem se přišpendlila ke zdi a rozhlížela se na obě strany. Určitě jsem něco zaslechla, těžko popsatelný zvuk, a moje fantazie si samozřejmě hned začala představovat jeho nejhorší možnou příčinu. Buď zticha, ty pitomej svale! Buch buch.

Vytřeštěné oči začaly okamžitě hledat útočiště. Dveře, dveře, dveře… Samé dveře, ale jak mám sakra vědět, že když jedny otevřu, nestanu tváří v tvář nějakému strašně sexy démonovi? Paráda, jasně, teď dělám vtipy. Celá já.

Zavřít oči. Soustředit se. Klid, kdyby tu něco bylo, už by tě to našlo a sežralo, protože ten hloupej kus svalu je jako koncert Rolling Stones. A vyjít znovu vpřed… Tak, šikovná holka.

Ta chodba se mi zdála nekonečnou. Čím blíž jsem byla k jejímu pravoúhlému rohu, tím šťastnější i zoufalejší jsem zároveň byla. Nohy byly najednou tak těžké.
Přitiskla jsem se ke stěně a opatrně nahlédla za roh jen milimetrem svého černého oka. Viděla jsem velké kulové a divně to tu smrdělo. Tohle není dobrý, měla bych se vrátit a jít na druhou stranu, nikde ani stopa světla.

Nedůvěřivě jsem pohlédla ještě jednou do tmy a otočila jsem se. Chtěla jsem vyjeknout, ale modul v hlavě se mi okamžitě přepnul a zakázal si dát najevo jakékoliv emoce.
„Ahoj, maličká, copak tu děláš?“ Stál asi dva metry přede mnou. Neslyšela jsem absolutně jeho kroky. Nebylo pochyb o tom, s kým mám tu čest. Pohlédla jsem mu do sněhobílé tváře a žaludek se mi otočil. Ten výraz. Nikdy z hlavy nevymažu ten výraz, který mají. Jako byste čelili tváří v tvář největšímu pedofilnímu úchylovi, který je natěšený a šílený touhou. Emoce. Chyba. Krok vzad. Nestihla jsem se ani nadechnout a už byl u mě, šahal mi hnusnýma pařátama po krku a snažil se dostat se mi k tělu.
„Zhyň!“ vykřikla jsem pevně a ze všech sil se zasoustředila na světlo v sobě. Nahmatala jsem jeho ruce bráníc mu v tom se mě dotknout a naslouchala jeho jekotu, když začal hořet na uhel. Během chvilky po něm zbyla jen kupička prachu. Zběsile jsem rozdýchávala beznaděj, která se mě zmocňovala pokaždé, když došlo ke konfliktu, a naprosto bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhla zpátky směrem k místnosti, odkud jsem vyšla. Strach ze tmy byl silnější než cokoliv jiného. Strach. Můj největší nepřítel.

Vyrojili se na konci chodby, ani jsem netušila jak. Zastavila jsem se. Zoufalost v mých očích musela být tak snadno čitelná, protože na rtech měli ten svůj úchylný úsměv. Otevřela jsem první dveře, které jsem měla po ruce, a zapadla do nich. Po obou stranách bylo nějaké harampádí a pár polic, očividně jsem byla ve skladu. Rychle jsem vzala jednu volnou poličku a zablokovala jí dveře. Soustřeď se. No tak se soustřeď! Nejsem tu, nejsem tu, nejsem tu… Cítila jsem, jak se odlepuji od země. Mé tělo se rozplynulo a mé neviditelné vědomí se vzneslo a přilepilo ke stropu, splývajíc s ním v jedno. Pouze jsem viděla dění pod sebou a neumytou špinavou podlahu. Přesně v tu chvíli vrazili dovnitř.

„Kde je sakra ta holka?!“ zahřměl jeden z těch větších a rozběsněně zboural vysoký regál vedle dveří. Místností se ozval řinkot padajícího skla. Snažila jsem se jej zoufale nevnímat. Nejsem tu, nejsem tu, nejsem tu…
„Vylez, maličká, jen si maličko cucneme a hned zase půjdeme!“ zasmál se další z nich chlípným hlasem a vpadl za jeden z regálů.
„Do háje, někde tu ta holka musí být!“
„Kašli na ni, cítím jich tu víc! Jdeme!“

Nevím, jak dlouho jsem se vznášela poté, co odešli. Možná deset vteřin. Možná den nebo dva. Z dálky ke mně doléhal řev, pláč a jekot. A ten smích. Ten odporný a hnusný smích. Prosím… Bohové, prosím… vymažte mi jej z hlavy…

Bylo ticho. Cítila jsem, jak mě naplňuje. Cítila jsem pocit bezpečí a klidu. Prosím, můžu se už vrátit?

Stále jsem se dívala pod sebe. Uvězněná v téhle realitě, protože jsem ještě nesplnila úkol. Ten pláč a prosby mi neustále zněly v hlavě. Měla jsem tam jít. Měla jsem tam jít a zachránit je. Nemohla jsem. Strach mě přišpendloval ke stropu a bránil mi se opět zhmotnit. Měla jsem vztek. Vztek na ty odporné zrůdy, vztek na sebe samu, protože jsem je nezastavila a zbaběle jsem se tu schovávala. Co na tom, že je mé reinkarnaci teprve 14 let? Nikdy… nikdy nesmím dopustit, aby někoho zabili. A dost!

Snesla jsem se na zem dokonale neslyšně. Ani nevím jak, v ruce se mi zhmotnila kudla. Půjdu tam a nakopu jim zadky!

Vyšla jsem opatrně do mrtvolného ticha, abych zůstala stát jako přimražená. Vytřeštěně jsem zírala před sebe.
Srdce mi tlouklo tak zběsile, že jsem přes něj ani neslyšela svůj dech. Žárovka výsměšně blikala, bzučela a kývala se v průvanu a mihotavé světlo s děsivou důkladností osvěcovalo zakrvácené stěny. Krev byla všudypřítomná. Její pach mi naplňoval každičkou částečku kůže. Ačkoliv se to už zdálo absurdní, bylo mi z toho na zvracení. Svírala jsem křečovitě kudlu v ruce a zřetelně jsem cítila, jak mi každičkou vteřinou šediví vlasy na hlavě. Strach ani zdaleka nevystihoval beznaděj, která si pohrávala s mým zdravým rozumem. Na konci chodby se ozvaly kroky. Polkla jsem. Nebylo kam ustoupit. Váhavě jsem udělala rozechvělý krok vpřed.

Stál tam. Jeho metr devadesát v celé své kráse. Rozeznala jsem jej dokonale a jednala naprosto automaticky, bylo to snadné, jako dýchání. Rozeběhla jsem se, jak nejrychleji to šlo, odhodila kudlu a skočila mu do náruče. Tohle byl můj domov. Nejbezpečnější úkryt. Semkl kolem mě paže a tiskl mě k sobě.
„Ššššš, už jsi v bezpečí… zničil jsem je, jsou pryč…“ promluvil do ticha, ale nemusel. Zapoměla jsem na všechno, na pach krve, na řev, na zoufalé prosby o ukončení mučení. V jeho náruči neexistovalo vůbec nic z hrůz, kterým jsme čelili noc co noc. Ale až mě pustí…