Nebát se ohlédnout

Někde jinde, možná. Někdo jiný, možná. Někdy jindy, možná. Anebo taky ne. Co se děje ve stínech? A jaké to je, když se nejvíc bojíte vlastního strachu? Otevřela jsem oční víčka a snažila se zaostřit před sebe. Pomalu jsem si začínala uvědomovat tvrdou podlahu pod sebou, pach zatuchliny a nejasné příšeří. Srdce se mi okamžitě rozbušilo, jako pokaždé, když jsem nemohla poznat místo, kde jsem se probudila. Chvíli jsem jen ležela přišpendlená k podlaze a předstírala mrtvou, pozorně naslouchajíc svému okolí a připravena tak zůstat třeba i věčnost, pakliže bych zaznamenala sebemenší zašustění oblečení či sebetlumenější krok. Nic. Rozechvěle jsem se vytáhla do sedu a hmatala na zemi první ostrý kus čehokoliv, čím bych se mohla bránit v případě nebezpečí. Fuj, mrtvá...