Stromopsaní – Zvláštní moc

Navázáno na kapitolu od Marine Redwolf – Učeň.

Jak se domluvili, tak se také stalo, druhého dne před večeří se bard Blodyn a malý Rupheon sešli na okraji lesa při lekci hry na loutnu. Rupheon pozorně sledoval barda, jak mu vysvětluje funkci jednotlivých strun, pražců i ladění nástroje, soustředěním se mu jinak hladké čelo krabatilo do záhybů. Temně modré oči však zářily radostí jako noční obloha vítající hvězdy. Blodyn žasl nad tím, kolik se toho sedmiletý chlapec stihl naučit, za pouhou chvíli už byl s to přehrát krátkou melodii přesně tak, jak ji Blodyn předtím zahrál. Nedalo se to popřít, chlapec měl přirozené nadání a nezměrnou touhu v srdci.
„Jsi opravdu moc šikovný, dokonce i stisk máš na nováčka výborný,“ pochválil bard Rupheona.
„Já ani nevím… jak to popsat, co cítím, když hraju,“ pronesl zamyšleně chlapec. „Jako by ve mně něco, co dosud leželo ladem, vibrovalo. Jako bych se přesně pro tohle narodil. Cítíš to taky tak?“ Chlapec se svým modrým pohledem zahleděl bardovi do očí a vyčkával, zatímco dál spíš jen náhodně brnkal do strun.
„Víš, hudba je mocná čarodějka, to jsem zase vždycky cítil já. Ne tolik jako vibraci, spíš asi jako… jako sérii obrazů v hlavě,“ zamyslel se Blodyn, „jako něco živého, čemu mohu vnuknout tvar a krátkou existenci. Podívej, třeba takhle.“ Bard se na chvíli odmlčel a zvažoval, zda přeci jen neudělá krok zpět, k opatrnosti, pak si ale řekl, že Rupheon si zaslouží vidět, co on umí, když si pustí hudbu až k srdci. A tak zazpíval a zabrnkal krátkou písničku:

„Já sním o mlžném květu,
jenž v dechu svůj zrod má,
je zábleskem hvězd v letu,
teď drží jej ruka má.“

Sotva dozpíval, dýchl si do dlaně a přistrčil ji k chlapci. Na otevřené dlani se mu na nepatrnou chvíli třpytil mlžný kvítek, který se postupně opět změnil v obláček zářícího dechu, než se rozlétl do okolí s jemným závanem vánku. Pak opět podal loutnu chlapci, aby si brnkal podle svého.
„Jak jsi to udělal? To bylo kouzlo?“ vydechl fascinovaně chlapec a rozhlížel se, jako by se někde měl vzduch zase přetvořit v drobný kvítek. „A mohl bych se to taky naučit?“
„Chlapče, neřekl bych, že přímo kouzlo, jak už jsem ti řekl, nejsem Merlin a nikdo mě magii neučil, spíše jsem během života zjistil, že mám určité nadání. Že když zpívám a hraju srdcem, moje slova mají zvláštní moc a občas něco způsobí. Proto taky musím podotknout, že když zpíváš, když hraješ, je to nejen radost, ale zodpovědný úděl,“ zapomněl se Blodyn a až po chvíli se zarazil, vždyť si tu povídá jako se stejně starým člověkem, a přitom má před sebou malého chlapce. „Ale nejsem si jistý, zda tomu už můžeš rozumět, jsi příliš mladý, mladší, než jsem byl já, když jsem se začal učit hrát,“ dodal.
Rupheon se zamyslel, čelo se mu opět celé zkrabatilo, než se usmál: „Já myslím, že zodpovědnost znám. Je to jako když si přeješ kotě a když ho dostaneš, když se o něj učíš starat, jsi to ty, kdo je za to kotě odpovědný, jestli uteče, jestli spadne do studny nebo jestli bude spokojené a zdravé. Nebo to tak není, že to není jenom hračka pro zábavu, panenka na hraní?“
„Od včerejšího večera jsem v údivu, jak bystrý jsi, myslím, že to chápeš takřka správně. Nemohu tuhle schopnost používat bez rozmyslu, ano, jako když se staráš o koťátko, aby si neublížilo, a aby taky jiným neublížilo…“ Blodyn se při těch slovech přenesl do dávné minulosti, kdy měl ještě svůj vlastní domov, kdy byl malým chlapcem, který netuší, co si pro něj svět přichystal.

Ze zamyšlení ho vytrhl zvuk praskajících větviček, jak se někdo blížil po lesní pěšince. Oba sebou překvapením trhli, když se před nimi objevil Bertold.
„Tak tady jste! Já jsem si říkal, že vocaď slyším nějaký zvuky, mohl jsem si myslet, že tu synek taky bude, když z tebe, Blodyne, včera nemohl ani spustit ty svoje kukadla,“ s úsměvem se podíval na Rupheona, který se celý červenal, když otcův pohled sklouzl na loutnu v jeho dětských ručkách. „Učíš se hrát, synku?“
„Ano, otče, moc rád bych to uměl a Blodyn byl tak laskavý…“ soukal ze sebe nervózně Rupheon.
„„Dost řečí, radši mi něco zahraj,“ povzbudil otec syna a opřel se o strom. Blodyn i Rupheon se na sebe podívali a pak chlapec začal hrát melodii, kterou se naučil.
Otec poslouchal bez pohnutí, nedalo se poznat, zda je spokojený, nebo mrzutý, když jejich lekci ukončil rázně slovy: „Tak, dost brnkání, pojďte se oba najíst, dokud je večeře teplá.“ Zdálo se však, že při cestě k domu o něčem přemýšlí.

Tento příběh prozatím nemá pokračování.