Stromopsaní – Vzbouřenci

Navázáno na kapitolu od Tamarky Pudlíčkové – Dávný přítel.

Blodyn se podivil. Proč by zde někdo bydlel, když nedaleko je podhradí, kde se snadněji najde práce? Proč by ti lidé měli dát přednost těžšímu způsobu života? Pak mu to došlo. Určitě to byli vzbouřenci, co nechtěli dál snášet tyranii místního vládce i krále. Tyto skupinky odvážných vždy nesmírně obdivoval. Nikdy však nenašel odvahu se k nim přidat. Téměř všichni, které vypátrali, zemřeli krutým způsobem. Blodyn měl život velice rád.

Rupheon ho vedl do největší z chatrčí. Tam ve stavení seděla pohledná žena. Věk nedokázal odhadnout, jelikož to byla elfka. Blodyna to překvapilo. Elfové, spolu s trpaslíky a jinými rasami, si vytvořili vlastní státy na dalekém severu. Málokdo z nich se rozhodl opustit svou říši, protože lidé se zřídkakdy chovali k jiným rasám přátelsky. Báli se jich. Neznali jejich zvyky. Žena si ho měřila a mručela si: „Vysoký, hubený. Hmm… Kolem pětadvaceti, třiceti let…“ Pak pohlédla na Rupheona a usmála se. „… Ten se nám hodí!“
„Ne ne, on není bojovník! To ani náhodou. Nikdy nedržel v ruce meč a nesnáší násilí! Ten nebude bojovat,“ smál se na celé kolo a pokračoval, „ale mohl by zvedat morálku a popřípadě nosit zprávy. Kdoví proč, umělcům všichni věří. Co myslíš?“
Elfka přemýšlela. Mezitím ho Rupheon poslal ven z chatrče. Blodyn se posadil na zem před obydlí. Čekal, až přítel dovysvětlí vše své velitelce. Přemýšlel, co asi bude dělat. Cítil se však šťastný, že bude opět se svým přítelem. Svou prací vytvoří malé krůčky, které pomohou větším změnit životy lidí k lepšímu.

Konečně se pořádně podíval kolem sebe. Mýtinka nebyla přímo hezká, ale měla takové kouzlo. Vypálené kruhy po ohništích a občasné zbytky kazili trošku dojem, ale jinak zde bylo čistěji než ve většině táborů. Toalety moudře umístili trochu dál od tábora. Někde vonělo jídlo. Místo vyvolávalo pocit bezpečí, domova. Lidé kolem si Blodyna příliš nevšímali. Pravděpodobně sem noví bojovníci docházeli denně. Nechovali se ani nepřátelsky. Prostě jim v tuto dobu scházel čas bavit se s kýmkoliv. Bydleli zde muži, ženy i děti. Těhotné dívky a děti nebojovaly, ale ostatní ano. Žili zde se svými rodinami. Ty by pobili, kdyby tam zůstaly a zjistilo se, co jejich příbuzný udělal. Vojáci neměli slitování.

Rupheon vyšel z chatrče a vyděsil Blodyna, když zahalekal: „Jsi naše nová spojka. Také budeš nosit zprávy, co se kde děje. Co myslíš? Přijímáš?“
Blodyn na to radostně kývl. Nebude bojovat, ale přesto bude užitečný. Od svého přítele se ještě dozvěděl něco o elfce. Jmenovala se Lótiel. Zamilovala se do jednoho muže, když trochu cestovala. Poté, co zemřel při boji proti králově tyranii, zde zůstala a brzy se svými schopnostmi stala velitelkou této jednotky. Hlavně její zásluhou méně lidí zahynulo a více se jich k nim přidávalo. Poškozovali vozy s královskými daněmi, přepadávali osamělé strážnice. Někdy se i setkali s nepřátelským vojskem. Doufali, že král ustoupí, ale pomalu plánovali jeho sesazení nebo vraždu. To však brali jako poslední možnost.

Už se téměř setmělo, a tak přijal Rupheonovo pozvání se přidat ke společné večeři. Jídlo bylo výtečné, lidé milí a u ohýnku příjemně teploučko. Začal se tu cítit doma. Pak ho někdo požádal, aby jim zahrál baladu. Blodyn se usmál. Jo, domov, šťastný domov.

Tento příběh prozatím nemá pokračování.