Někde uprostřed

Nervózně poklepávám tužkou do papíru s deskami. Každá skupinka je jiná. Nikdy se nemohu připravit. Nevím dopředu, koho dostanu tentokrát. Jenom občas se dozvíme o sólokaprovi. Pamatuji si, jak jsme tahali sirky, kdo dostane Elvise…

Rozhlédnu se kolem. Osm prázdných židlí a nikde ani živáčka. Uchechtnu se. Co by tu taky dělali…

„Připrav se, máš je tam za pár,“ ozve se hlas Velkého šéfa někde seshora. Vzhlédnu do bílé nicoty, přikývnu a zaujmu postoj uprostřed kolečka z židlí. Právě včas. Proud bílého světla zasáhne jednu z nich jako blesk. Zahřmí se a zvedne se hvězdný prach, který mě donutí si krátce odkašlat. Sloup světla se pomalu zformuje do podoby mladé ženy. Je půvabná už od pohledu, ale tady je každý krásnější. Jen tady je doopravdy vidět.

„Vítej doma! Pomalu se nadechni, za chvíli si na tohle místo vzpomeneš,“ usměji se povzbudivě. Velkýma hnědýma očima zmateně kmitá kolem po bílé nicotě. Jsme tu jen my dvě, sedm židlí a jedny dveře. Žádné stěny, žádný strop. Jemná mlha se líně převaluje všude kolem. Její tvář pomalu protkává pochopení. Zalapá po dechu a předkloní se tak, že hlavu schová do dlaní.

„Tak to jsem podělala,“ zamumlá zoufale a konečky prstů si zajede do černých vlasů.

„Neboj se, za chvíli si o všem promluvíme,“ přistoupím k ní a konejšivě ji pohladím po zádech. „Víš, že chyby neexistují. Pouze zkušenosti.“ Vtom nás vyruší další dva proudy světel krátce za sebou. O malou chvíli později na jejich místech sedí mladíci, mohou být od sebe maximálně deset let. Ten mladší se vzpamatuje ještě rychleji než žena s čokoládovým pohledem. Sedí klidně a s lehce smutným úsměvem mi krátce zamává. Měla jsem ho tu celkem nedávno… Aspoň mně se to tak zdá.

„Kde to, sakra, jsem? Co je tohle za místo? Proč tu nic není? To je jako nebe?“ Druhý je o poznání neklidnější. Vyskočí ze židle a zrychleně oddechuje. Zamířím k němu.

„Klid, ššš. Patrně jsi tu úplně poprvé,“ v duchu si povzdechnu a dám mu čas na uklidnění. Prvňáky dostává kolega v předsálí. Musí je trochu připravit na naše sezení. Poprvé to bývá nejtěžší. Šéf tu a tam v někom zahlédne potenciál a řekne si, že hmotný svět zvládne rovnou, bez průpravy z jiné dimenze. Jen málo kdo jím ale projde bez šrámu na duši. Jsou tak nevinní a plní ideálů…

„Tohle. To… to přeci…“ Pochoduje kolem židlí od ničeho nikam a vypadá jako ztracené štěně. Pomalu dojdu až k němu, jemně ho chytnu za rameno a vedu ho zpět na jeho místo.

„Neboj se. Všechno bude v pořádku. Máš rád zmrzlinu?“ tiše k němu promluvím jako k dítěti, kterému bych nejraději přečetla pohádku se šťastným koncem. Jeho azurové oči se na mě upnou jako na jediný pevný bod v místnosti a zmateně přikývne. Než se naděje, drží v rukou pohár čokoládové zmrzliny. Ani si toho nevšimne a sedí zpět na místě. V duchu si oddechnu. Malá krize zažehnána. Na první pohled na mně ale nic nepoznají. Pár tisíc sezení a i vy budete mít vytetovaného na obličeji mistra Yodu.

*

Posadím se na poslední volnou židli a povzbudivě se usměji na celou skupinku. Je mezi nimi pouze jedna stařenka. Jako jediná z nich se usmívá zpět. Ticho narušuje jen tesklivé úpění muže ve středním věku. Sedí na židli, objímá si kolena a do obličeje mu skoro není vidět. Vypadá tak zuboženě, že je mi ho líto. A to je chyba. Nesmíme litovat, není čeho. Všechno jsou zkušenosti a každý má svou cestu, po které je sbírá. Máme to v manuálu… A taky nad umyvadlem, když si čistíme zuby.

„Ráda bych vás tu všechny co nejsrdečněji uvítala,“ promluvím klidným tónem a slyším nepatrnou ozvěnu. „Jsme tu od toho, abychom si spolu mohli popovídat, co se vám přihodilo. Každý se postupně představíte a povíte nám o tom, co se vám stalo a co vás tíží. Není se čeho obávat. Spolu vám pomůžeme najít, jak pokračovat dál,“ udržuji mírný tón a rozhlížím se po skupince. „Je zde někdo, kdo by si přál začít?“ Bez zaváhání se přihlásí muž v kroužkové zbroji. Liší se od ostatních nejen dobově jiným oblečením, ale i výrazem v obličeji. Odhodlaný, pevný, od prvního okamžiku, co se vyjevil ze světla. Jemným gestem ho vybídnu k řeči.

„Ahoj, já jsem Martin,“ rozhlédne se hbitě po skupince a ruce si zalomí na prsou.

„Ahoj, Martine!“ ozve se směsice hlasů a jedno zakňourání. Prvňák jen nesměle zakoktá. Nevadí, brzy se zorientuje.

„Já, no… Žil jsem teď v jiném světě. Byl jsem tam král a… nebylo to zrovna růžové,“ mluví vyrovnaně a přímě. Jeho výraz je naprosto nečitelný. „Měli jsme tam hodně potyček s expanzí démonů. Nevím, jestli jste se někdo s nimi potkal,“ přejede pohledem své kolegy. Většina z nich nechápavě vytřeští oči. Jen málo duší posíláme napříč světy. „Ne? Nevadí. Každopádně mám vše vyřešené a jasné. Jediné, co potřebuji, je projít těmi dveřmi a dostat se na váš svět, protože právě teď je tam žena, kterou miluji, a já nemůžu ztrácet čas,“ pevným pohledem se zabodne přímo do mě.

„Znáš pravidla, musíme si promluvit o tom, jak jsi umřel a proč,“ odvětím mu klidně a lítostivě nakrčím obočí.

„Násilnou smrtí, ale udělal jsem to schválně. Celé roky po jejím odchodu jsem propočítával, kdy budou planety ve správném postavení, abych měl vůbec šanci se k ní dostat,“ ani nemrkne. Nakonec se ale v jeho očích objeví prosebný výraz: „Nesmím ztratit ani chvíli.“ Několik jeho kolegů si vymění překvapené pohledy.

„Pokud ses zabil, víš, že tě nečeká lidská podoba,“ zamračím se. Tohle nedělám ráda.

„Nezabil. Padl jsem v boji,“ odvětí klidně a dál se na mě dívá bez mrknutí oka. Stařenka uznale pokývá hlavou.

„Takhle obejít nejvyšší zákon, velmi chytré!“ usměje se na Martina, ale její oči zůstávají smutné. Úsměv jí zdvořile oplatí, než se pohledem upne zpět na mě.

„Proč jsi to udělal?“ ozve se mladík, který se tu objevil jako druhý. Má na sobě fotbalový dres a široká ramena sportovce. „Proč jsi celé ty roky plánoval svou smrt místo toho, abys žil?“ Vypadá tím mírně fascinován. Martin k němu stočí pohled. Chvíli je ticho. Schoulený muž se uklidnil a už přestal vzlykat.

„Ve světě, kde existuje jen smrt a každý den si drhneš z rukou krev, nic jako život neexistuje,“ praví tak klidně, až by mě málem přesvědčil, že žádné trauma s sebou nenese. „Prosím, pusťte mě za mou ženou,“ znovu se na mě upne. Jeho aura zesílí. Kdepak, tohle je velmi stará duše. Už chápu, proč ho posíláme napříč světy.

„Nejdřív musíme spolu ale probrat, proč ti byla dána tato zkušenost. Co ses v tom světě naučil?“ přehodím si nohu přes nohu a do desek si napíšu pár poznámek k jeho jménu. Kvůli evidenci. Šéf je na ni ujetý a rád si v ní čte. Při věčnosti se jeden děsně nudí.

„To je ale přeci prosté!“ jeho tón začne být netrpělivý. Přivře krátce oči a stiskne si kořen nosu, než se pomalu nadechne a znovu je otevře. „Potřeboval jsem zkušenosti s vůdcovstvím. V životě předtím jsem vedl malý rebelský odboj při občanské válce a všechny nás pověsili. Musel jsem se naučit čelit hrozbám, které jsou na první pohled více děsivé, abych byl schopen rychlejšího, strategičtějšího a rozhodnějšího jednání. Chci dokončit, co jsem v předminulém životě nezvládl. A ona taky. Nechci ji v tom nechat samotnou,“ pohledem zabrousí ke dveřím. Překvapeně zamrkám. Moc často se nám nestává, aby měla duše takhle jasno.

„Dobře. Nicméně očividně tu nejsi poprvé, takže víš, že všichni jsou přítomní až do konce. Navíc, tvé četné zkušenosti mohou být prospěšné ostatním,“ naškrábu si do poznámek pár vět. Slyším, jak si Martin povzdechne, ale neprotestuje. Zvednu pohled od desek s papírem a přejedu jím další členy. „Myslím, že můžeme pokračovat po směru hodinových ručiček.“ Vedle něj sedí mladá žena, která se zde objevila jako první. Pořád je v předklonu, lokty se opírá o kolena a hledí do země. Když je chvíli ticho, vzhlédne a narovná se.

„Asi jsem na řadě,“ hlas má skřípnutý chrapotem. „Ahoj, v minulém životě jsem se jmenovala Marie,“ sklesle mávne ostatním.

„Ahoj, Marie!“

„Kde začít,“ promne si oči, jako by ji pálily, než se pustí do vyprávění. „Když mi bylo šestnáct, chodila jsem s jedním klukem. Nebyla jsem tenkrát moc chytrá, víte,“ pobaveně se uchechtne. Její krása kontrastuje skoro se vším, co dělá. To, jak sedí, mluví nebo jak si utírá obličej do rukávu. Od takové dívky byste čekali, že bude sedět rovná jako pravítko a mluvit jako učebnice. Už jsem ale tušila, jak to dopadne. „Asi víte, jak to dopadlo. Jo, čekala jsem dítě, on mě nechal, samozřejmě. Že si prý nechce zkazit vyhlídky na vysokou. No, aby těch radostí nebylo málo, matka mě v tom stavu vykopla na ulici. Vychovali mě v takový tý přísný rodině, víte? A tak jsem se na ulici taky živila, no. Ne, že bych se nesnažila si sehnat normální práci,“ znovu se uchechtne a napije se z piva, které se jí objevilo v ruce. „Narodila se mi krásná holčička,“ hlas se jí rozněžní a tvář jí protne pousmání. Pohled zabodne kamsi do bílé mlhy u podlahy. „Teď jí bude šest let… chudáka jsem ji tam nechala samotnou… Měla jsem ji vzít! Měla jsem s ní utýct!“ Znovu se předkloní a schová hlavu do dlaní. Začne se otřásat ve vzlycích.

„Co se stalo po porodu, Marie?“ zeptám se jemně a skloním se, abych jí mohla nahlédnout aspoň trochu do tváře. Chvíli mlčí, než mi odpoví. Nikdo ani nedutá. Jen schoulený muž si dál nikoho a ničeho nevšímá.

„Můj pasák mě vydíral. Že pokud přestanu, pošle gorily a malou mi vezmou a –“ Její vyprávění protáhne dlouhý vzlyk. „– prodaj ji,“ dořekne a na nás všechny dolehne úzkost. Fotbalista se zamračí a zatne pěsti. Bude to bojovník. Král vypadá, že se chystá vstát, ale pak mu nejspíš dojde, že stejně ho nemůžu poslat už na Zem, aby tam nakopal někomu zadek.

„Takže jsi u něj zůstala?“ zeptám se klidně a udržuji chápavý tón. Je mi jí líto. Už zase! Nesmíš! Všechno jsou to zkušenosti…

„J-jo. Jenže… pak jsem dostala klienta, co nechtěl ochranu, a já se mu neubránila,“ k překvapení nás všech se postupně narovnala a dál mluvila klidně. „A víte, co mi potom řekl? Že před nedávnem chytl od jedný AIDS. A takhle se hodlá všem pomstít. No… už je vám asi jasný, jak jsem umřela,“ setře si slzy z tváře. „Měla jsem utýct dřív. Jenže jsem byla k smrti vyděšená, víte? Celej svět se mi zhroutil a já nevěděla, kde je nahoře a kde je dole.“

„Když se ohlédneš, je nějaká zkušenost, kterou by sis chtěla vzít do dalšího života?“ položím otázku a napíšu si na papír její jméno a k němu stručné body osudu. Vzhlédnu k ní od papíru. Bezradně vrtí hlavou a kmitá pohledem všude kolem.

„Podělala jsem to na tolika frontách…“

„Marie, viď?“ promluví žena s karamelovou pletí. Podle jejího úboru žila v některé z orientálních zemí. „Nepřála by sis, aby, když tě tvoje matka vykázala z domu, byl někdo, kdo by ti podal pomocnou ruku? Třeba bys v příštím životě mohla založit organizaci pro mladé matky,“ v hlase má mírně východní přízvuk.

„Jo, to by bylo fajn,“ uchechtne se znovu a ještě si přejede rukávem obličej.

„Myslím si, že jsi statečná. Říkáš, že tě matka vykopla, ale stejně tak jsi mohla jít na potrat a zůstat doma. Nebo dát dítě k adopci. Jako jasně, nebyl to zrovna nejlepší scénář, ale můžeš si z toho něco vzít. Víš? Zabojovala jsi a chtěla jsi zaskórovat v poslední třetině,“ fotbalista pokrčí rameny. Marie se opře a napije se piva. Chvíli přemýšlí.

„Chtěla bych být příště statečnější, víte? Umět se rvát. A taky napravit ten bordel, co jsem asi malý způsobila,“ stočí na mě pohled s nevyřčenou otázkou: Co s tím?

„Vždycky je tu možnost si zopakovat stejný scénář a zachovat se ve zlomový okamžik jinak. Nebo pokud chceš raději pomoci dceři, můžeš se převtělit do průvodce. Nemůžeme ti ale zajistit lidskou podobu,“ přitáhnu si desky k sobě a lítostivě nakrčím obočí.

„To beru!“ okamžitě se rozhodně narovná, nezaváhá ani na okamžik. „Nějaký rotvajler by byl úplně nejlepší, jestli na ni vztáhne ten šmejd ruku… Jo, já vím, než se převtělím, vyrostu atd., vezme to nějaký čas, ale… Aspoň něco,“ vydechne a začne postupně přikyvovat.

„Ještě si to promysli. Zatím přistoupíme k další,“ stočím pohled na stařenku, pousměji se na ni a pokynu jí rukou.

„Ehm… ahoj. Já jsem Emily.“

„Ahoj, Emily!“

„V porovnání s Marií jsem vedla vážně klidný život,“ její hlas je jako tiché předení kočky. Tak uklidňující. „Umřela jsem věkem poté, co jsem celý život zasvětila pomoci rodinám poznamenaným válkou. Víte, měla jsem snoubence,“ v obličeji se zasní a při vzpomínce se jí v něm rozhostí úsměv, „byl úžasný. Inteligentní, šarmantní a vysoký dost na to, abych si při líbání musela stoupnout na špičky.“ Krátce se zasměje, ale úsměv jí po chvíli pomalu z tváře zmizí. „Odešel do války a už se nevrátil. Celé roky jsem pro něj držela smutek. Přátelé se mě snažili rozveselit, seznamovali mě s nádhernými mladými muži, ale marně. Nikdo z nich nebyl tak laskavý jako můj Tom. Okolí mě odsuzovalo. Mysleli si, že jsem namyšlená a vybíravá. Jak roky plynuly, přátelé se mi odcizili. Měli své rodiny a trable. Přestěhovala jsem se do jiného města. Doufala jsem, že když už ho neuvidím na každém rohu, budu moct začít od začátku. Nepodařilo se,“ povzdechne si a chvíli se dívá do prázdna. Na rtech má jen náznak nepřítomného úsměvu. „Pro okolí jsem byla podivínkou. Osamělá stárnoucí žena bez manžela, to se ve společnosti neodpouští.“ Žena s karamelovou pletí pokývá hlavou a visí na stařence pohledem.

„Je něco, co bys udělala jinak?“ optám se tiše.

„Ne,“ ozve se rozhodně a stočí ke mně pohled. „Nelituji ani jediné chvíle. On byl vážně výjimečný muž. Celý můj život patřil jen a jen jemu.“

„Myslíš si, že je to život, který by pro tebe chtěl?“ vloží se do debaty Martin a přejede si zamyšleně rukou po strništi. Emily se zarazí.

„Obětovala ses druhým, ať už Tomovi, nebo charitě. Naše životy patří ale pouze nám. A jen pokud žijeme naplno a zároveň se učíme z našich chyb, můžeme růst. Je v pořádku být dobrotivý. Nesmíme ale zapomenout dávat stejnou měrou i sami sobě,“ i žena s karamelovou pletí se přidala.

„Já ale… nedokážu. Nemůžu bez něj. On byl moje všechno,“ hlas se jí chvěje, ale nezlomí se. V obličeji vypadá překvapivě vyrovnaně, ale hluboko pod povrchem bublá neklid, který všichni cítíme.

„Je dobré se naučit myslet sám na sebe. Když se řítí letadlo, také nejdřív nasadíš vlastní masku a až potom dětem. Když budeš pečovat o sebe, budeš silnou oporou nejen pro ostatní, ale i sama sobě,“ odvětím klidně s jemným pousmáním a hned poté nahlédnu do jejích záznamů, které se mi objeví v ruce. „Vidím, že v minulém životě jsi byla abatyše. Zkus zvážit možnost převtělení se do bohaté rodiny. Myslím, že zrovna teď probíhá výběrové řízení na dědice hotelového řetězce. Mohu ti napsat doporučení,“ pokrčím jemně rameny a vzhlédnu od záznamů k Emily, která se tváří zadumaně a nejistě. „Vždycky si pak můžeš vybrat. Vzít si z obou část a zkusit to skloubit v dalším životě. A koneckonců, padlí vojáci bývají dost často šéfkuchaři v luxusních hotelech,“ pousměji se a sleduji, jak jí tvář projasní zvolna pochopení. „Můžeme přistoupit k dalšímu,“ stočím pohled na opačnou stranu. Další na řadě je Prvňák sedící po mé levé ruce.

„Ahoj, já jsem Jakub,“ představí se ještě nejistě a očima kmitá po kolezích.

„Ahoj, Jakube!“

„Mám za sebou svůj první život a jsem z toho všeho tady mírně vyděšenej. Pořád si nejsem tak úplně jistej, co mám dělat a co se ode mě čeká. A ani nevím, jestli to někdo z vás vlastně už zjistil,“ slova mu jdou z pusy plynule a mě začíná být jasné, proč ho Velký šéf poslal rovnou na Zem. „Každopádně jsem měl celkem fajn život. Strašně rád jsem si hrál jako dítě na hrdiny. Četl jsem hodně komiksy a to mi tak nějak zůstalo. Víte, obdivoval jsem to čiré hrdinství,“ pohled se mu mírně zamlží a na rtech se mu objeví ten známý úsměv, jaký tu vídám dost často. „To vrhání se do nebezpečí bez sebemenšího zaváhání…! Dlouho jsem nic jinýho nedělal. Jen mě strašně bavilo objevování dalších a dalších příběhů, byl jsem tím úplně posedlej.“ Dá si krátkou pauzu a z poháru si nabere kousek netající zmrzliny. „Jo a taky jídlem. Jídlo je boží věc. Kolik chutí existuje! Neskutečný. No, jenže pak jsem potkal jednu holku. Byla to servírka v mým oblíbeným mléčným baru. Nádherná jako Bohyně. Najednou jsem nechtěl nic jinýho, než být s ní. Jednou večer jsem šel za ní, když skončila v práci. Chtěl jsem jí dát cédéčko s mixem písniček, co jsem pro ni udělal,“ pohled se mu zcela zamlží a mluví tak, jako by nás ani nevnímal. „Zrovna zavírala. Nikdo v baru už nebyl, aspoň to jsem si myslel. Čekal jsem schovanej před barem a sbíral odvahu. No a pak jsem slyšel, jak křičí. Nezaváhal jsem ani na chvíli, rozběhl se dovnitř a viděl, jak se na ni sápe opilej chlápek a ona se mu snaží ubránit, ale byl skoro dvakrát tak velkej. Vzpomněl jsem si na to, co by asi udělal Superman, vzal jsem nejbližší židli a praštil ho s ní po hlavě, byl ke mně zády. Jenže Superman měl asi větší sílu, protože chlápka to ani neškráblo, jen se rozzuřil. Poslední, na co si vzpomínám, bylo, jak do mě kope a pach krve.“ Dokončí své vyprávění a pomalu si nabere další lžičku zmrzliny.

„Zachoval ses statečně a jako pravý hrdina,“ pronese tiše žena s karamelovou pletí, která bude na řadě hned po něm. „Kéž by bylo na světě víc mužů jako ty!“

„Jo, asi jo,“ Jakub odloží pohár a zamyšleně se podrbe na hlavě. „Víte, já fakticky ničeho nelituju. Jen bych si přál mít víc síly, abych v příštím životě něco zmohl. Vůbec jsem nevěděl, jak to všechno funguje a tak,“ pokrčí rameny a rozhlédne se kolem. „Asi bych chtěl být v příštím životě policista. No a pak se uvidí.“

„Takže máš jasno? Můžeme ti ještě s něčím pomoci? Přeci jen, byl to tvůj první život a navíc jsi umřel násilnou smrtí,“ pohlédnu do jeho tváře od zapisování poznámek a snažím se vyjádřit tónem plnou podporu.

„Ne, asi jsem vážně v pohodě. Jo, já vím, že jsem vypadal zmateně a tak, ale jak nad tím teď uvažuju, vlastně bylo všechno ok a asi nejde z jednoho života zatím dělat nějaký dramatický úsudky. Ještě si počkám,“ usměje se a gestem předá slovo ženě po levici. Usměji se na něj zpět. Na Prvňáka dobrý výkon.

„Ahoj, já jsem Lalita,“ představí se po chvíli, ale ruku nezvedne. Sedí jako krásná důstojná socha ve svém hávu z černých látek.

„Ahoj, Lalito.“

„Můj příběh je stručný. Odmítla jsem si vzít staršího muže. Otec mě za to polil kyselinou, protože jsem podle něj zneuctila rodinu. Zemřela jsem na následky zranění. Nemám nic, čeho bych litovala ze svých činů,“ mluví tiše a klidně.

„To je strašné. Proč existuje tolik bezdůvodné bolesti? Ty to nechceš vědět?“ zeptá se Marie a nevěřícně vrtí hlavou. Lalita k ní stočí pohled.

„Ne. Jen skrze bolest poznáváme. Jen skrze bolest víme, co je štěstí a umíme si ho vážit, když přijde. Příliš slunce květinu spálí. Ale zalévej ji vodou každý den a vykvete jako růže.“ Všichni chvíli mlčíme.

„Prosím, může mluvit další,“ jemným gestem předá slovo fotbalistovi. Překvapeně zamrká a nervózně se podrbe na hlavě.

„Po tobě se mi bude těžko mluvit,“ povzbudivě se na ni ještě usměje, než se ujme slova. „Ahoj, já jsem Billy.“

„Ahoj, Billy!“

„Můj táta ze mě chtěl mít fotbalistu. Říkal, že budu mít peněz jako želez a ani o holky nebudu mít nouzi. No, jenže já chtěl být vždycky muzikálovým hercem. Tátovi jsem se to ale bál říct. Podle něj byl každej takovej gay. Jo, já vím, moc rozumu nepobral. Ale on byl jinak hodnej, vážně!“ vyhrkne Billy rychle, jako by se snažil všechny přesvědčit, včetně sebe. Pak si povzdechne. „Už jsem mu to chtěl říct, fakt… Že mě fotbal nebaví. Jenže jsem se pořád tak nějak bál. Až si kluci jednou v šatně dělali srandu ze spolužáka, kterýho zahlídli, jak se vede se svým klukem za ruku. Strašně jsem vypěnil. Nevím, možná jsem měl vztek na tátu, možná jsem chtěl, aby tenhle pitomej názor zmizel z povrchu zemskýho. Jenže jsem už jaksi neodhadl, že jich bylo víc, že,“ ušklíbne se a začne mlet prsty mlýnek. „Po jedný silný ráně jsem spadl na roh lavičky. Byla to nehoda. Dokonce zavolali aji záchranku, ale po pár dnech v nemocnici jsem svůj poslední match prohrál. Jediný, co si přeju, je, abych měl dost odvahy se postavit mýmu tátovi a říct mu to, co jsem řekl těm klukům: Že každej má právo na to žít podle svýho, pokud neubližuje druhým.“ Většina skupinky přikyvuje.

„Pokud ti to pomůže, můžu se zkusit podívat, jestli je ještě volný to místo adoptivního dítěte Neila Patricka Harrise,“ napíšu si poznámku na papír a Billy se nadšeně zazubí. „To by bylo boží!“ chvíli se pobaveně pochechtává. „Vážně bych chtěl hrát v muzikále. A příště mít hned odmala jasno, co chci, a jít si za tím. Už to nechci znovu takhle projet. Život je moc krátkej,“ dokončí svou řeč. Bude v pohodě. Pohledy všech se stočí na muže, který stále sedí schoulený na židli a do debaty se nezapojil. Odložím desky, vstanu, obejdu židle a jemně mu položím ruku na rameno. Po doteku sebou cukne, ale ruku nesetřese.

„Jsi na řadě. Neboj se. Tady není nikdo souzen a pro každého se najde pochopení,“ tiše k němu promlouvám. Po delším momentu zvedne hlavu. Rysy v obličeji má zubožené. V duchu si povzdechnu. Jedině tady je každý doopravdy vidět.

„J-já…. Jsem Kevin,“ ozve se skřípnutým hlasem.

„Ahoj, Kevine,“ všichni jej pozdraví stejně jako předtím ostatní.

„U-umřel jsem… v křesle. Jsem vrah,“ vydechne ztěžka a schoulí tvář zpět na kolena. Konejšivě jej i nadále hladím po zádech. „Pokračuj, prosím. Pomůžeme ti se s tím vypořádat. Co tě vedlo k vraždě?“ dál k němu tiše promlouvám. Kromě Jakuba nevypadá nikdo šokovaně.

„M-moji r-rodiče mě vychovali slušně. Jako spořádaného kř-řesťana. A-ale pokaždé, když jsem-m na sebe sáhl, dostal jsem na zadek dřevěnou plácačkou s hřebíky. ‚Tělo je nástroj ďábla!‘ opakovala mi pořád maminka. Drhla mi ruce dezinfekcí,“ natáhne před sebe roztřesené dlaně. „Ne-nesměl jsem chodi-dit do školy, p-protože biologie je výuka samotných S-satanových přisluhovačů. Nevěděl jsem n-nic o těle. A strašně jsem chtěl chápat, proč je moje tělo S-satanovým nástrojem! Co-co v mém těle po-pohledává? Kdy ho získal? A jakým p-právem?!“ prsty si zajede do vlasů a začne se znovu pohupovat.

„Ššššš, klid. Už je dobře. Všechno bude dobré,“ kleknu si k němu a ruku nechám kolem jeho ramen.

„N-nechtěl jsem jí ublíž-žit! Jen jsem se ch-chtěl po-po-podívat, jak vypadá! Chtěl jsem n-najít, kde se S-s-satan v těle s-schovává!“ vytřeští na mě oči, ze kterých čtu zoufalou prosbu o odpuštění. „Ale o-ona se bránila! Nechtěla! Je-ječela, ž-že jsem ďáblovo d-dítě!“ jeho chraplavý hlas se rozléhá s děsivou ozvěnou, ač je jen zlomenou duší. „O-otec mě s je-jejím ť-tě-tělem n-našel. A víte-te co? Ď-ďábla jsem ne-nenašel!“ ztiší hlas a visí na mě tím vytřeštěným pohledem. Soustrastně mu vzhlížím do tváře.

„Obávám se, že tě nemůžu poslat ještě dveřmi. Máme tu speciální středisko pro duše, jako jsi ty. Poté, co budou šrámy zahojeny, bude ti dána možnost odčinit všechno, čeho lituješ.“

„Ne-neskončím v p-pekle?“ zeptá se úzkostlivým hlasem a pohledem najednou připomíná velké dítě.

„Země je peklem i nebem zároveň. My jsme jen přestupnou stanicí.“

*

Všechno jsou zkušenosti a každý má svou cestu, po které je sbírá.

Vyplivnu zubní pastu a schovám kartáček do kalíšku. Když se dívám do zrcadla, pořád ještě myslím na dnešní skupinku. Každý naprosto odlišný. Neustále se snažím najít symboliku ve svých případech. Kolegové dostávají podle své specializace. Jeden má vražedkyně ze žárlivosti, další hudebníky, co to přehnali s drogami. Ale mně šéf posílá naprosto všechno. Vůbec mi to neulehčuje.

Ptáte se, kdo jsem? Já to vlastně tak úplně nevím. Přišla jsem na tohle místo už hodně dávno jako jedna z duší. Jenže na své terapii jsem si na nic nevzpomněla. Nic. Žádné výčitky. Žádná panika. Mám určitou teorii. Lidi o nás přemýšlejí jako o andělech, poslech dobra. Ale co když jen napravujeme zlo, které jsme napáchali?

Nic si nepamatuji. A ani nevím, jestli si chci vzpomenout.