Stromopsaní – Setkání se smrtí

Navázáno na kapitolu od Adele Dokonalé – Návrat do civilizace?

*

Blodyn našel krčmu neobvykle rychle. Stála na malém náměstí dřevěné vesnice. Ačkoliv byla vesnice malá, obyvatelstvo zde bylo početné. Na náměstí stál hlouček lidí, který sledoval postavu zahalenou v kápi, choulící se na zemi v tmavém kabátu. Tyčily se kolem ní železné mříže a velký řetěz, končící uzavřeným zámkem, byl kolem mříží dvakrát obtočen. Když Blodyn procházel, postava náhle přiskočila k mřížím. Pod kápí se skrývala bledá tvář muže. Byl podvyživený, lícní kosti měl vystouplé a pod zářícíma, zarudlýma očima měl tmavé kruhy. Sledoval, jak Bard vchází do krčmy a když zmizel, nepatrně si olízl rty.

V krčmě panovala slavnostní nálada. Stoly se otřásaly pod salvou smíchu. Bylo to sice těžké, ale nakonec Blodyn našel v rohu malý, osamělý stolek. Když přecházel přes místnost, nevšímal si pohledů upřených na jeho záda, ani toho, že se mu při každém kroku lepily boty k podlaze. Posadil se s pohledem zabodnutým do stolu, odhodlaný nestřetávat se pohledem s nikým jiným než s hospodským. Po příliš dlouhé chvíli se taky ukázal. Byl to obtloustlý chlapík s rozčepýřeným knírkem, rudým nosem a hnědou špinavou zástěrou.
„Co si budete přát, pane?“ houkl na něj hospodský a znuděně zamrkal. Blodyn se musel přemáhat, aby se nenatáhl a neupravil hospodskému ten hustý smeták pod nosem.
„Ležák, prosím.“
Hospodský se zvláštně zakabonil a odešel ke svému pultu. Blodyn se zaposlouchal do rozhovoru u vedlejšího stolu. Muži, kteří tam seděli, se nesnažili být nijak zvlášť tiší.
„… Dva dny už tam sedí a hladoví. Přes den na něj pálí slunce a ještě se nevypařil.“ Muž se na chvíli odmlčel a upil svého ležáku. „A stejně si ale myslím, že ho ty řetězy neudrží věčně. Co mu brání je roztrhnout jako nit a vysát nás tu všechny?“ nechal se slyšet muž. Někdo jiný ho přerušil.
„Sám jsi přece říkal, že je vyhladovělý, a navíc, řetězy polil kněz svěcenou vodou. Ten se ven nedostane, obzvlášť když je mu jen hůř a hůř,“ namítl druhý muž. „Já jen nechci, abych, až se vrátím jednou domů, našel mrtvoly svých dcer a ženy. Ta pijavice by se měla odpravit.“ V krčmě to souhlasně zahučelo.
Někdo dál v hospodě zavolal. „Pivoňko, ještě jeden ležák.“ Hned jak domluvil, spustil se sborový smích. Hospodský, který se zřejmě jmenoval Pivoňka, se zase zašklebil, jak to udělal, když si předtím Blodyn objednával. Po chvilce se k němu Pivoňka došoural a postavil před něj hrnek s ležákem. Blodyn poděkoval. Pivoňka se už měl k odchodu, když se ho ještě Blodyn zeptal: „Co že tu je taková dobrá nálada?“
Pivoňka si sedl na protější židli a naklonil se nad stůl. „Vy asi nejste zdejší, co?“ zeptal se.
Blodyn zavrtěl hlavou. „Ne, jen procházím. Jmenuji se Blodyn,“ představil se bard.
„Já Pivoňka Ležák.“ Blodyn hned pochopil posměch hostů. Pivoňka si odkašlal. „Před dvěma dny chytili vraha, o kterém se říká, že svým obětem pije krev,“ zašeptal hospodský.
„Ten na náměstí?“ ptal se dál Blodyn.
„Jo,“ přitakal Pivoňka. „Zabil už sedm žen a dva muže a žádný z nich v sobě neměl ani kapku krve.“ Bardovi naskočila husí kůže. O takovém stvoření slyšel jen ve starých pohádkách. Podle toho, co Pivoňka tvrdil, byl ten muž na náměstí upír. Krvežíznivá, nesmrtelná bestie, vypadající jako člověk. Známá taky jako Dítě noci. Muži od vedlejšího stolu zřejmě také poslouchali a ten první muž, kterého předtím Blodyn poslouchal, se zvedl a zapotácel se, měl už zřejmě hodně upito. „A tím skončil! Už nebude děsit zdejší obyvatele! O to se postarám.“ Muž zamířil ke dveřím a nedbal na protesty ostatních od jeho stolu. Vyšel ven a u dveří tam vzal zapálenou louč.

Po chvíli se Blodyn zvedl a šel za ním. Venku byla už tma a Blodyn před sebou viděl jen malý plamínek z louče, která ležela na zemi. Bardovi vynechalo srdce, klec byla prázdná a řetězy byly přetržené, přesně jak se ten muž z krčmy obával. Blodyn se rozhlížel po muži, který vyšel z krčmy, a spočinul pohledem na tmavém stínu postavy ležící na zemi. Blodyn se k ní opatrně vydal. Byl to ten muž z krčmy a měl protržené hrdlo, z kterého však netekla žádná krev. Zvuk, který se za ním ozval, byl tak tichý, že ho Blodyn skoro ani nezaznamenal, a když se otočil, stál za ním ten muž z klece. Vypadal, jako by se během těch pár hodin, co byl Blodyn v krčmě, najedl a vyspal. Jediné, co na něm bylo stejné, byly jeho zářící, pronikavé oči, nyní už s perfektním bělmem bez zarudlých skvrn, a také bledá pokožka. Upír. Blodynovo srdce se splašilo a tušil, že to slyší i ten vrah pijící krev svým obětem, protože se pobaveně usmál. „Žádné strachy,“ řekl sametově jemným hlasem, „pokusím se, aby to nijak zvlášť nebolelo. Ovšem jed pro tebe přinese nesnesitelná muka.“ Pak se na něj vrhl.

Poslední, co si Blodyn pamatoval, byla ostrá bolest v rameni a pak ještě stokrát horší v celém těle.

Tento příběh prozatím nemá pokračování.