Stromopsaní – Je tu někdo?

Navázáno na kapitolu od Adele Dokonalé – Návrat do civilizace?

„Někdo musel vyslyšet mé prosby,“ říkal si potichu. Ještě včera večer vzpomínal na to, kdy potkal naposled člověka, a najednou ho uvítala celá vesnice a ještě s hospůdkou. Tomu se říká „dvě mouchy jednou ranou“, zaradoval se bard Blodyn a radostně si poskočil, udělal krok dopředu a otevřel dveře do hospůdky.

Přivítalo ho podivné ticho. Rozhlédl se po celém prostoru, ale nikde nebylo vidět ani živáčka. Vše bylo krásně čisté, vyvoněné a každý stůl byl prostřen ubrusem a ozdoben vázou s květinou. Nebyla to žádná vesnická knajpa pro místní opilce, spíše to připomínalo hospůdky pro vyšší společnost, které měl možnost navštěvovat v době svého dospívání, kdy ještě žil ve městě. Tlumeně tu hrála příjemná hudba, jen její zdroj nikde pohledem nenašel. Na zdech byla spousta portrétů a při bližším ohledání mu přišlo, že se jedná nejspíše o příbuzné. Možná jsou to portréty rodiny majitele hospody či panstva místní vesnice, pomyslel si. Nejvíce ho však zarazila cedule nad výčepem. Stálo na ní okrasným písmem napsáno: „Buď vítán a obsluž se. Peníze ponechej v kasičce u dveří.“ Mrknul ke dveřím a tam opravdu byla na zdi přidělána malá kasička připomínající poštovní schránku. Asi tu žijí velcí lidumilové a jsou tu všichni poctiví, pomyslel si. Dál ale přemýšlel nad tím, proč jsou všichni pryč. V Hlavě mu kolovala spousta otazníků, ale i tak měl velkou chuť na sklenici oroseného čepovaného piva, šel tedy k výčepu a natočil si. Bylo mu líto zasednout ke stolu a narušit tak souměrně naklizený stůl, dal si tedy pivo hezky u výčepu, v kapse našel posledních pár mincí, vhodil je do kasičky a vyšel zpátky před hospodu.

Rozhlédl se kolem sebe a přemýšlel, kterým směrem se vypravit. Vesnice byla velmi souměrně postavena, chaloupka vedle chaloupky a stejně ozdobená. Ornamenty ve dřevě jak kdyby někdo zkopíroval a kouzlem přenesl z jedné chaloupky na druhou. Podíval se do dálky k jezeru, od kterého před chvílí přišel, že by se vydal za místními rybáři, ale k jeho překvapení tam již nikdo nebyl. Pouze pruty zůstaly na břehu a asi se k nim někdo brzy vrátí. Vlevo od hospůdky byla velká ohrada na dobytek a velká stáj. Rozhodl se vyzkoušet své štěstí tam. Zaťukal na obrovské zdobené dveře. Nikdo se neozýval. Celou vahou se tedy opřel do velké kliky a vstoupil dovnitř. Všude balíky slámy a sena úhledně vyskládané do výšky na sebe. Za nimi již viděl samotné dřevěné boxy nejspíše na koně. Došel blíže a v každém boxu stál nádherný tažný kůň. Jeden byl bílý s hřívou připomínající čistý sníh, vedle stál černý nejvyšší kůň s velmi nepřátelským pohledem a na konci stál hnědý kůň, spíše odrostlé hříbě, které projevovalo obrovskou radost, že barda Blodyna vidí. Každý kůň byl důkladně vyhřebelcován a pod sebou měl čerstvou podestýlku. Jen opět nikde nebylo vidět nikoho místního, kdo se o koně viditelně před malou chvíli postaral. Když v tom okamžiku uslyšel hlasitý dětský smích.

Vyběhl ze stájí a poslouchal, odkud smích přichází. Rychle doběhl až k venkovním ohradám a byl si jistý, že právě z tohoto místa smích přicházel. Uviděl dvě houpačky, které se ještě pohupovaly, bylo zřejmé, že z nich před pár vteřinami někdo seskočil a utekl pryč. „To se přede mnou všichni schovávají?“ ptal se sám sebe. Rozhlédl se na všechny strany a vnitřně si přál spatřit alespoň jednoho člověka, co na něj přátelsky mávne na pozdrav. Nikde však neviděl ani živáčka. postavil se na špičky, jakoby doufal, že pomůže svému pohledu, a hlasitě zavolal do všech stran: „Je tu někdo???“

Tento příběh prozatím nemá pokračování.