Stromopsaní – Chlad a tma

Navázáno na kapitolu od Helenie Kukkové – Slibný začátek

Ještě když procházel po boku městských stráží branou, zářil štěstím. Družné a veselé srdce bardovo nadšeně zaplesalo, už když se voják zmínil o slavnosti poprvé, ale až s blížícím se městem ho pohlcovala ta pravá slavnostní nálada. Začínala daleko před hradbami dlouhou řadou vozů s vínem, kupci na kozlících se nehádali jako obvykle, ale smáli se a v žertu na sebe pokřikovali. Samotné útroby města už pak slavností přímo žily – ulice se hemžily veselím a výzdobou, tu a tam tak nevkusnou, až to bardovi přišlo krásné.
„Ve kterém hostinci máš přátele? Ukážeme ti cestu,“ naklonil se k němu velitel stráží, když znenadání zastavili uprostřed rušné ulice.
„Ehm,“ pronesl bard nejistě. „U Draka!“ něco říct musel a ještě nepoznal město, ve kterém by neměli hostinec U Draka.
„Aha, kde jinde,“ velitel přivolal posunkem dva strážné. Dost je tím rozladil, ochutnávali zrovna víno ve stínu malého dřevěného podloubí.
„Odveďte tady pana umělce,“ poručil přísně.
Bard, potěšen tou ochotou vojáků, se nadšeně zaklesnul do paží obou pochopů a vykřiknul přes rameno slůvko díků. Až o tři kroky později mu došlo, že velitel neřekl strážím, kam ho mají dovést.
„Počkat! To bude… jdeme k drakovi, že ano?“
Stráže se rozesmály. „Spíš k vlaštovce.“
„A mají v hostinci U Vlaštovky dobré víno?“
„Mají tam výtečnou vodu,“ odtušil strážný. Pořád se chechtal škaredým, suchým smíchem.

Vedli ho mnoha ulicemi až k menší ze dvou bran hradu, který trůnil nad městem jako nedobytné kamenné hnízdo. Hned za branou změnili směr a vklouzli do titěrných dvířek. Pozdravili mžourajícího vojáka a pustili se po dlouhém, špatně osvětleném schodišti kamsi dolů, chodbou hrubě vytesanou ve skále. Bardovi v té studené tmě nepříjemně svitlo.
„To je vězení…“
„Tulák je bystrý,“ uznale hvízdl strážný.
„Za co tu jsem?“
„Vím já? Řeklo se odvést, tak odvádím. Na důvod se zeptej velitele.“
„Jak se mám zeptat někoho, kdo tu není?!“
„Těžko,“ připustil voják a zase se rozesmál.

Bard skončil v maličké temné cele. Těžké okované dveře zaklaply s dunivou sklepní ozvěnou, okolo jen tma a chlad podzemního vězení.
„Tady se asi slavit nebude,“ povzdechl si pro sebe.
„Ale jo,“ zahuhňalo z temného kouta. Blodyn se skoro polekal. „Vlaštovka, to je správce šatlavy, slíbil, že nám přinese zbytky z hostiny.“
„Kdo jsi?“
„Bezvýznamný zloděj. Jsem tady už potřetí.“
„A máš jméno? Já jsem Blodyn.“
„Mám, ale měním ho a zrovna si nejsem jistý… Říkej mi starý příteli, to je univerzální. Za co tě sem strčili?“
„Nemám tušení. Ustlal jsem si na mýtině a sotva se ráno probudím, vedou mě stráže. Ale já tady dlouho nebudu, já mám, pane, známosti! Kdysi jsem na Modré skále zpíval dvořanstvu. To bude někoho ještě mrzet, držet mě v podzemí.“
„Fíha,“ hvízdnul zloděj. „A byla by, starý příteli, přímluvička? Je tady zima a nemůžu odsud pracovat.“
„Myslíš krást,“ ujistil se Blodyn.
„Každý dělá, co umí. A já kradu poctivě.“
„Co že to?“
„Podívej,“ nadechl se zloděj k přednášce, „mám takovou filosofii. Lidé jsou zatížení přemírou hmotných statků a to, jak známo, zhusta kazí charakter. Proto jsme na světě my, poctiví zloději, abychom jim ulehčili od strastí s hromaděním pomíjivých hmotných požitků a poskytli jim vícero vzácných příležitostí zvelebovat nikoli dům, ale duši. A krom toho, když si někdo něco nehlídá, nezaslouží si, aby to bylo jeho.“
„Hlavně, že si to umíš zdůvodnit. Kdy přijde ta vlaštovka? Musím vzkázat nahoru na hrad, aby mě pustili.“
„Aby nás pustili,“ připomenul se zloděj.
„To si ještě rozmyslím.“
„Rozmysli si to dobře. Znám město jako cizí boty, můžu ti být užitečný.“
„Myslíš jako svoje boty…“ opravil ho bard.
„Ne, cizí. Já chodím výhradně v cizích, nebudu ošlapávat vlastní.“