Stromopsaní – Blodyne, dlužíš mi píseň!

Navázáno na kapitolu od Andromedy Rose Moonlight – Bardova láska.

„Kde jste, madam?“ rozhlížel se kolem a pátral mezi stromy. Několikrát se procházel kolem místa, kde ji viděl, a toužebně hleděl do dálky. Byla tak krásná… Ale byla mu také neuvěřitelně známá, jako by ji už někdy viděl. Možná ho čeká v budoucnosti, v té lepší, kde nebude tak osamělý.

Blodynovi to však bylo divné, byl si jistý, že nikdy žádnou ženu, která by jí byla byť jen podobná, neviděl, a přesto… Vrtalo mu to hlavou, když sešel na lesní cestičku a pomalu jí kráčel vstříc svému novému dobrodružství.

V duchu přemítal, do jakého města dorazí. Jakou píseň bude hrát jako první, aby své publikum řádně pohostil kulturou. A přitom všem se usmíval, aniž si všiml zbojníka, který na něj vyskočil z křoví. Měl na sobě vysoké boty a jinak byl celý zahalený v podivné šedé dece, jako by mu byla zima. Zpod deky vyčuhovaly hnědé špinavé nohavice kalhot. A na hlavě mu chyběl klobouk, to byla nejpodivnější věc, které si Blodyn všiml. Až na to, že byl muž zarostlý, učiněný loupežník, jakých už viděl snad stovky.
„Ho!“ zamířil na něj svou hůlkou. „Odevzdej mi všechen svůj světský majetek, nebo z tebe udělám strom, kterých je tu v lese spousta! Pokud budeš spolupracovat, možná tě ušetřím a jen ti matoucím kouzlem vymydlím hlavu do čista!“
„Věru, Vás jsem tu nečekal, pane,“ usmál se Blodyn. „Já jsem Blodyn. Bard, potulný zpěvák a tak podobně… Netušíte, kde bych tu sehnal loutnu, abych mohl zahrát píseň tak smělou, až by se i ptáci červenali?“ usmíval se a pohledem sklouzl na stromy. Neměl strach. Na jeho pouti už ho potkalo tolik strastí, že byl spíše příjemně překvapen, že vidí dalšího kouzelníka.
„Neslyšel jsi mě?!“ zamračil se zbojník.
„I nu, ano, slyšel… Vy jste se neslyšel?“ Otočil si o pár centimetrů svůj obří klobouk a upravil si urousaný plášť. „Ale copak já mám nějaký majetek? Jen se na mě podívejte, pane. Nemám ani loutnu, abych Vám zaplatil písní… A vy jste hlídač lesa, kmotr hub a znalec ptačího zpěvu, že jsem tak smělý?“
„Jsem zbojník lesa a právě teď se tě snažím okrást…“ zamrmlal muž zmateně.
„Tak kraďte, jak hrdlo ráčí!“ rozpřáhl Blodyn ruce do široka a dával se celý všanc, ale zbojník na něj jen zmateně zíral.
„Necháme to na příště… Jo, necháme… necháme to na příště,“ mumlal si pod vousy a zastrkával hůlku. „Ale, Blodyne, až se příště uvidíme, dlužíš mi píseň stvořenou v tvý zmatený hlavě, kapišto?“
„Jak si přejete, pane,“ usmál se Blodyn. „A přeji hezký den…“ Poklidně prošel kolem něj a přemýšlel, kde by na zbojníka znovu mohl narazit… Vlastně kdekoliv, svět je malý. Rád by viděl toho anděla – vrátil se myšlenkami k nádherné ženě. „Dobrý muži, neviděl jste tu ženu? Krásnou jako anděl?“
„Jo, hned šest takových jsem našel dole u řeky,“ zasmál se zbojník a zmizel v křoví.

Podivný to muž, pomyslel si Blodyn a s nadějí, že ji zas někdy potká, znovu vykročil vstříc novému dobrodružství.

Tento příběh prozatím nemá pokračování.