Šnečí deník skrz naskrz žlutého Moríska – 7. kapitola

Pan kolejní je štramák – nedal bych ho ani za mák!

Seděl jsem na talířku a olizoval kousek jablka, který mi podstrkovala hodně dlouho Chester, než jsem si ho od ní teda vzal. Jsem ještě trochu smutný z toho, že mě tu nikdo nebere vážně, ale rozhodl jsem se to změnit. Nějak…

V kolejce je klid. Náš pan kolejní zas ve svém křesle. Ostatní studenti štěbetají a skrze roušky zní jejich hlas trochu tlumeněji, což mi vyhovuje. Plameny v krbu šlehají vysoko. Je tu dost suchý vzduch, ale naštěstí je otevřené okno, které mě osvěžuje.

Chester Mikeyskovitá: Super, pane profesore… Pane profesore, a nebylo by možné mi to říct tak jako potajmu dříve? Udělal byste si u mě vočko…. – mrká na něj –

Nicholas McElen: kdepak, slečno mikeyskovitá. To jsou záležitosti už jiných lidí u nás v koleji, a i ti mají svůj harmonogram. – mrkne a pousměje se –

Chester Mikeyskovitá: Dobře, pane profesore, chápu to. A díky za snahu. – mrká na něj a dojde k němu blíž – A můžete mi říkat jen slečno Chester. Vím, jak je obtížné mé příjmení… A jinak, kdyby se vám podařilo něco zmařit dřív a jako potajmu mi to poslat sovičkou, tak já vám za to přinesu nějakou Bertíkovu fazolku. Co vy na to? – mrká na něj –

Kim Sarah Reevesová: Tohle už je na popcorn! – chechtá se, odkudsi vytáhne misku popcornu a začne se ládovat a sledovat dění –

Vea Sophie Williams: Teda, tak malá a už se snaží uplácet. – směje se –

Sinead Siobhain: Sire! Pozor! Má šneka a nebojí se ho použít!

Kim Sarah Reevesová: – otvírá další balíček a řehtá se –

Chester Mikeyskovitá: Sin, prosím, já tu s profesorem smlouvám! Neděs mi ho. – dělá na ni oči a také se směje –

Chester Mikeyskovitá: Máte zase recht, pane profesore, ale kdybyste potřeboval něco… ehm… přeleštit… třeba vzduch nebo nějaké to poh… chci říct vedlejší cosi…, tak stačí říct a Vaše nejlepšejší nová žákyně přiběhne. – usmívá se na něj a mává řasami – A kdybyste sem tam přece jen upustil nějakou tu informaci dřív, určitě to spolu nějak pořešíme. – mrkne na něj –

Sinead Siobhain: – tváří se, jako by právě dorazila – Co to? Já někoho děsím? To néé, to já bych nikdy… co si to jen o mně… no to néé, vážně… – kroutí hlavou –

Chester Mikeyskovitá: Jestli takhle budeš děsit lidi, tak se akorát sejdeme na ošetřovně. – dívá se na ni nejistě, ví, jak ji Sin děsila, a teď to zkouší na Chesterina oblíbeného kolejního, nejoblíbenějšího! –

Emily Moonová: Chester ví, jak na to. – chichotá se –

Nicholas McElen: Děkuji, slečno mikeyskovitá, nebojte se. Chápu, že jste ještě neměla tu čest setkat se s mou pamětí, ale opakuji: není se čeho obávat. – mrkl na slečnu, natáhl se pro pergameny a znovu se pustil do práce –

Chester Mikeyskovitá: – nakloní se k profesorovi a jemně mu zašeptá do ucha – Pro vás slečna Chester, pane profesore. Svobodná… – udělá na něj něžné oči –

Zvědavě jsem tohle svádění pozoroval, ale zdálo se, že pan kolejní má oči jen pro našeho primuse…

Žlutý Trimel, přítel šneka – na Moríska prostě čeká!

Ráda bych tímto vyzvala všechny kreativní žluťásky, aby se zamysleli, zda nechtějí zhodnotit svůj um a podělit se o něj s ostatními. Dveře jsou u nás stále otevřené. V případě nejistoty ohledně tématu poradíme.

Tohle stálo u vývěsky ze dne 30. 9. 2014 od Draggity Ley Ostrodrápkové.

A tak jsem se vydal do redakce našeho žlutého časopisu. Byl jsem překvapen, jak hezky to tam mají zařízené. Všechno vonělo leštěnkou. V místnosti byl čerstvý vzduch a všude se nesl tichý klapot prstíků po klávesnici a zvuk tiskárny, která do úmoru čarovala další a další kopie Trimela.

Snažil jsem se tam domluvit s Draggi, ale pořád přecházela sem a tam a něco psala, přerovnávala nebo si házela do úst Bertíkovu fazolku a radostně si prozpěvovala, jak jí to šlo od rukou.

Nechal jsem ji teda pracovat a pročítal si nástěnku:

Zdravím jezevci,
je to pár vývěsek nazpátek, kdy jste se mohli dočíst, že má Žlutý Trimeles nové vedení. Nechci to tu nějak natahovat, ale přišlo mi vhodné se k němu přiznat veřejně.
V souvislosti s tímto vykopáním z hrobu samozřejmě přichází pár změn a novinek, které se budete postupně dozvídat. Jednou z nich jsou pravá a pravá tlapka šéfredaktora, kterými jsou Sinead Siobhain a Tess Boneová. V čele časopisu tak opět stojí tři jezevci.
Těším se na další spolupráci, dámy!

A tehdy jsem se rozhodl, že zkusím také přispívat do Trimela… Koneckonců, proč ne. Moje teta hlemýždice, Lady Hlemýžďanka, jeden čas psala své pomalé kritiky na dokumenty o plžích všeho druhu a byla velmi uznávaná. Já, šnek Morísek, budu psát pro Žlutého Trimela! Vycházel jsem ven s lepší náladou. A všiml jsem si, že tu mají i poradnu. Přímo na chodbě, kde si mohu sednout na pohovku a natáhnout si nohu…

Myšlenka vzkřísit žlutou poradnu vzešla od jedné z našich redaktorek, Tess Boneové, již před nějakou dobou. Na dotaz, co ji k tomuto nápadu přivedlo, mi odpověděla:
„Uf, ono v podstatě to nebylo kříšení… Procházela jsem si mudl časopisy a hrozně jsem se smála u jedné z poradny v ženském časopisu. Tak jsem hledala, zda už něco takového je v kolejních časopisech. Pátrala jsem a zjistila, že kdysi něco takového v ŽT fungovalo. Zapojí to lidi a pobaví.“
Na čemž jistě něco pravdy bude, protože ty mudl baby vysedávají u magazínů pořád.
O co tedy vlastně jde?

Věděl jsem, oč jde, a krasopisně jsem naškrábal na kus pergamenu svůj dotaz. Jen doufám, že mají lupu, neboť mé písmo je maličké. A vhodil jsem svůj dotaz do příslušné nádoby.

Proč mě tu každý přehlíží a nikdo mi nedá ani kousek salátu nebo mě neodnese do studovny, abych si konečně mohl zapsat nový předmět?
Váš nejžlutější Morísek

Trochu jsem si vylil srdce…