Nekouzelná pomoc

Několik set let zpátky existovala kdesi v severní Anglii malá kouzelnická víska, od okolního mudlovského byla chráněna všemožnými kouzly, a tak o ní mudlové neměli sebemenší ponětí. V této vísce žil i desetiletý chlapec, David.

David byl syn sedláka a hrnčířky, a tak mu jeho rodiče nikdy nemohli dopřát všechno, co by zrovna chtěli. Byli to kouzelníci, takže se neměli vyloženě špatně, magie jim v mnohém pomáhala, ale většina sousedů se holt měla lépe, a tak se Davidovi jeho vrstevníci často posmívali. Chodil v ošuntělém oblečení, sladkostí měl pomálu a kapesné žádné. David přitom byl velice šikovný a manuálně mnohem zručnější než všichni jeho vrstevníci, ale to nikoho ve vesnici čarodějů nezajímalo. Ten rok přišla krutá a dlouhá zima, a tak na jejím konci byla Davidova rodina ještě chudší než normálně. Jarní mrazíky navíc přišly v ten nejhorší čas, a tak velká část jejich hospodářství umrzla. David právě slavil své jedenácté narozeniny, když do vesnice přilétlo hejno poštovních holubů. Samozřejmě, povolávací dopisy do různých kouzelnických akademií a škol. David se velice těšil, stejně jako ostatní děti z vesnice, a nadšeně ukazoval svůj dopis rodičům. Jeho nadšení ho však velice brzy přešlo, když mu rodiče sdělili, že na jeho studium nemají dost peněz a že bude muset zůstat doma. Davida to velice ranilo, věděl, že jakmile se to dozví zbytek vesnice, bude terčem posměchu ještě víc než doposud. Měl toho všeho už plné zuby, a tak se ještě tu noc rozhodl utéct.

Když to ráno Davidovi rodiče zjistili, okamžitě vyrazili svého jediného syna hledat, ten ale beze stopy zmizel. Život ve vesnici běžel dál, kromě Davidových rodičů kvůli jeho zmizení nikdo netruchlil a chod vesnice jeho zmizení ani v nejmenším nenarušilo. A tak plynuly dny, týdny, měsíce i roky, až se na Davida ve vesnici téměř zapomnělo.

David ale v mudlovském světě nezahálel ani v nejmenším, stal se učedníkem kováře, ve volném čase se učil bojovat s různými mudlovskými zbraněmi, stal se z něj skvělý šermíř, ale také lučištník. Uměl zacházet s noži, zpracovávat kůži, a dokonce si udělal svou vlastní koženou zbroj. Na svoji rodnou ves téměř zapomněl, vzpomínal pouze občas na své rodiče. V den svých sedmnáctých narozenin se David rozhodl, že je na čase, aby své rodiče navštívil a alespoň se s nimi rozloučil. Vždyť jeho styl života byl ryze mudlovský, a tak rozdílný od života jeho rodičů, že by si snad ani neměli co říct, to jedno „sbohem“ jim však David stále dlužil. A tak se David připravil a vyrazil po cestě, kterou před šesti lety do města přišel.

Byl z něj teď vysoký a svalnatý muž, na zádech měl toulec s šípy, na boku mu vlála pochva s dlouhým mečem, rozhodně se tak nebál, že by ho po cestě někdo mohl obtěžovat. Váček s tvrdě vydřenými penězi měl schovaný ve vnitřní kapse svého kabátu. Šel velice na lehko, bylo teplé jaro, o tolik jiné než jaro jeho jedenáctých narozenin! Cestou David potkal starého poutníka, chtěl ho ignorovat stejně jako ostatní pocestné, stařec však autoritativním hlasem pravil: „Davide, stůj!“ David se zastavil a už už sahal po meči, stařec byl ale rychlejší, jedním mávnutím hůlky Davida zcela ochromil. „Vím, kam jdeš, ale věz, že v cíli tvé cesty nenajdeš nic jiného než krutou smrt,“ řekl stařec tajemně.
„Co ty víš o cíli mé cesty, mám kouzelnickou krev, vesnici snadno najdu, a teď mě pusť!“ odvětil David.
„Nepochybuji o tom, že bys snad vesnici nenašel, na to jsi stále dostatečně kouzelníkem, mluvím o tom, že vesnici obsadil černokněžník, který žádné cizince nestrpí, všichni mu musí sloužit, jemu a jeho pomocníkům, zkaženým stejně, jako je on sám,“ vysvětloval stařec, David ho však neposlouchal.
„Tvé příběhy mě nezajímají, starče, i kdyby byly pravdivé, je to jen o důvod víc pro to, abych se vrátil a pomohl svým rodičům! A teď mě koukej pustit!“ křičel na poutníka David.
„Jak chceš, ale varoval jsem tě. Nečeká tě nic jiného než pomalá a bolestivá smrt.“ A dalším mávnutím hůlky Davida osvobodil z magických pout.
„Co bych o tom černokněžníkovi měl vědět, starče? Starče? Poutníku? Kde jsi?“ Ale po starém čaroději nezbylo nic než vzpomínka.

David pokračoval ve své cestě, les byl plný zvěře, říček a potůčků, a tak David nijak nestrádal. Cítil, že už by se měl pomalu blížit svému cíli, jeho domovská vesnice už nemohla být daleko, noc se ale už blížila, a tak se uložil ke spánku. Vzbudily ho hned první sluneční paprsky, a tak se David mohl konečně za světla porozhlédnout, kde to vlastně je. Nemýlil se, jeho vesnice ležela pouhé dvě míle na východ, okamžitě tak vyrazil, nezapomněl však úplně na slova tajemného čaroděje, a tak byl velice ostražitý, luk stále připravený, jen vystřelit. David možná nebyl žádný velký kouzelník, ale magii stále vycítit dokázal, a tak pochopil, že právě přešel obrannými protimudlovskými bariérami. Byl už velice blízko, stále si však nevšiml ničeho zvláštního, vše vypadalo tak, jako když před šesti lety utíkal. I přesto se však David rozhodl nepoužít hlavní cestu, která do vesnice vedla, ale přistoupit k vesnici z hustého lesíku, který nad vesnicí rostl. Měl teď dokonalý výhled na celou vesnici, na první pohled vše vypadalo jako dřív, David pomalu začal proklínat starého poutníka, že ho chtěl jen vystrašit a zpomalit, pak si ale všiml zahalených postav, jak vycházejí z radnice. Postavy s sebou vlekly dvě dívky a zmizely s nimi někde za vesnicí. David napočítal celkem 5 zahalenců, stále však neviděl jejich vůdce. Ten musel zůstat uvnitř, pomyslel si David. Chystal se k sestupu do vesnice, když za sebou uslyšel kroky, už už natahoval svůj luk, když mu ruce povolily a ztratil nad nimi kontrolu.

„Davide, jsi to ty?“ David se otočil a spatřil sličnou mladou dívku, kterou si matně vybavoval ze svého dětství.
„Dany, jsi to ty? Co to… Jak jsi mě našla?“ vyptával se hned.
„Sedíš na mém místě, ráda odsud pozoruji, co se dole děje, nebojím se pak, že bych byla… no, že bych byla na řadě,“ odpověděla mu Daniela.
„Na řadě? Jak to myslíš?“ zajímal se dál David.
„To není důležité, viděl jsi, jak táhli pryč Daphne a Mary, ne?“ pokračovala Dany.
„No, ano, viděl, ale co… Kam je táhli? A proč?“ nepřestával se ptát David.
„To je teď jedno, ty hlavně musíš hned zmizet, jestli tě najdou, tak tě zabijí! Přece si nemyslíš, že je přemůžeš s lukem a šípy!“ odpovídala rychle Dany.
„Můžeš mi přece pomoct, ve dvou máme větší šanci, s hůlkou ti to celkem jde,“ řekl jí David a kývl směrem ke svým bezvládným rukám.
„Tohle? To se učí v Bradavicích ve třetím ročníku, oni jsou lepší, mnohem lepší, nemáme proti nim šanci, uteč, dokud můžeš. Podívej, už se vracejí…“ řekla Dany a ukázala směrem k hlavní cestě. A opravdu, pět zahalených postav se vracelo, po dívkách však nebylo stopy.
„Kde jsou…“
„Pšt! Uslyší tě!“ umlčela Davida rychle Dany. Jeden ze zahalenců se však už otočil směrem k lesíku a sděloval něco rychle svým kumpánům, ti se mu však jen vysmáli. David s Dany si oddychli, ale předčasně. Pátý ze zahalenců se totiž vydal jejich směrem, prodíral se hustými smrčky, s hůlkou stále před sebou. Dany to nevydržela a vyslala jeho směrem červený paprsek, zahalenec však byl připravený a rychlým pohybem hůlky před sebou vyčaroval štít.
„Ále, to jsi ty! No jen počkej, až tě chytnu, zažiješ peklo, ty m…“ Ale co přesně Dany je, to už se nedozvěděla, David na nic nečekal a jediným pohybem zabořil svůj meč do černého hábitu. Zahalenec se bezvládně a bez života svezl k zemi. David otřel meč od krve do jeho hábitu a meč zasunul zpět do pochvy.
„Tak, o jednoho míň,“ prohlásil klidně David.
„Přijdou sem další, ty už tak snadno nezvládneme, uteč, Davide, prosím!“ nepřestávala Davida přesvědčovat Dany.
„Kdepak, už jsme začali, tak to taky doděláme, podívej, rozdělili se!“ A opravdu, dva zahalenci šli na druhý konec vesnice, aby lesík obešli, zatímco zbylí dva se vydali stejnou cestou, která se ukázala být tou poslední pro jejich kumpána. David jeho tělo rychle odtáhl dál, přetočil ho, aby bylo dobře vidět, a schoval se za strom, v ruce držel napjatý luk a vyčkával. Dany také čekala, v jedné ruce hůlku, v druhé ostrý nůž. Oba zahalenci se vydrápali na kopec, první z nich si hned všiml těla jejich pátého kumpána.
„No jasně, hlasy, byl z toho utahanej, tak se šel natáhnout, já mu dám!“ sípal zahalenec a snažil se popadnout dech, když ho najednou zasáhl šíp přímo do srdce. Zaútočila i Dany, druhý ze zahalenců však byl rychlejší a její útok hravě odrazil, stejně tak si poradil i s dalším šípem. Co však neviděl, byl nůž, který vrhla Dany. Nůž ho zasáhl do boku a zahalenec vykřikl bolestí, na nic víc už se však nezmohl, protože David už opět držel v ruce svůj meč a zabil i druhého ze zahalenců. Jejich souboj však nadělal hodně hluku a zbylí dva už museli být velice blízko.
„Pozor, Dany, budou tu každou chvíli! Dany?“ volal David, odpovědi se mu však dostalo od mužského hlasu.
„Neměli jste si hrát na hrdiny, neměli, teď za to zaplatíte, oba dva,“ říkal jeden ze zahalenců a na obličeji mu hrál pobavený úsměv, před sebou totiž měl Dany, kterou držel pod krkem. Druhý z dvojice pak čekal s napřaženou hůlkou, co se bude dít dál. „Odhoď to, kluku, nebo ji zabiju hned.“ David se však ani nehnul a stále mířil přímo na hlavu zahalence, který držel Dany. „Pusť to! Hned!“ zakřičel zahalenec.
„Jak chceš.“ David šíp vypustil a svět kolem něj jako by se zpomalil. Šíp letěl, letěl, otřel se o Danielinu tvář a zabořil se do krku zakuklence. Ten druhý však byl připravený a svižným pohybem hůlky Davida odhodil proti nejbližšímu stromu, načež se David bezvládně svezl k zemi. Dany však na nic nečekala a zahalence omráčila. Hned se vydala pomoct Davidovi, ten ale na nic nereagoval. Dany tedy spoutala omráčeného zakuklence, posbírala jejich hůlky a nenápadně sešla dolů do vesnice.

David se probudil v temné místnosti, cítil, že leží na seně, ale nemohl se hýbat, byl příliš slabý. Přemýšlel, co se s ním mohlo stát, jako poslední si vybavoval, že na něj jeden z černokněžníků mířil hůlkou, pak tupý náraz a pak už nic. Nevěděl, kde je, nevěděl, kde je Dany, neviděl ani na krok a nevěděl, kde je jeho luk nebo meč. Cítil však, jako by se mu pomalu vracely síly, začínal se mu vracet cit do rukou i do nohou, zvednout se však stále nemohl. Uslyšel jemné zavrzání dveří a tiché zamumlání nějakého zaklínadla, na to se celá místnost osvětlila natolik, že musel David několikrát zamrkat, než si jeho oči na tu změnu zvykly.
„Už jsi vzhůru? To je dobře, musíš odsud zmizet, schovala jsem sice těla, ale on je najde, a až je najde, tak to bude zlé, Davide, moc zlé,“ šeptala Dany.
„Tak musíme vyřídit i jeho, copak proti němu nikdo nic nezmůže? Vždyť je vesnice plná kouzelníků a čarodějek, proč se ho nezbaví?“ vyptával se opět David.
„On na celou vesnici seslal kletbu, žádný dospělý nemůže kouzlit, proto jsme je nepřemohli. A nás, dětí, se nebojí, dobře ví, že proti němu nemáme s našimi znalostmi šanci. John, Peter a Greg to zkusili, napadli ho v noci, jednoho po druhém je zabil. On má nějaký ochranný amulet, není možné ho trefit žádným kouzlem,“ vysvětlovala vše Dany a do očí se jí draly slzy. „Davide, uteč, prosím tě.“
„Netrefují ho kouzla? Tak uvidíme, co řekne ten jeho amulet na můj šíp. Dany, myslím, že mám plán.“

Černokněžník se právě vracel z lesíku nad vesnicí, v ruce měl hůlku a mířil směrem k radnici. Bylo vidět, že je otřesený, ale v jeho očích se zračila čirá nenávist. Chtěl ničit. Chtěl zabíjet. Zabije je všechny do jednoho, dokud nezjistí, kdo to provedl. Když najednou se za ním ozvalo: „Hej! Ty! No ty! My tady o tebe už nestojíme! Sbal se a vypadni!“ křičela na něj nějaká holka.
„Tak ty o mě nestojíš, holčičko? Ale já o tebe stojím!“ S tím vyslal na Dany černý paprsek, těsně však minul.
„Sbal se a vypadni!“ křičela na něj další holka.
„Jo, tady už nemáš co dělat, ty vrahoune!“ pořvával na něj nějaký malý kluk.
„Za to zaplatí. Všichni!“ mumlal si černokněžník pro sebe, trojice se na něj snažila sesílat různé kletby, všechny ho ale míjely, jako vždy, jeho nemohlo zasáhnout nic. Zatímco on mávl svou hůlkou směrem k mladíkovi, který na něj řval poslední, a ten padl beze slova k zemi.
„Takhle dopadnete! Všichni takhle dopadnete!“ řval černokněžník, když David pouštěl šíp. Ještě než šíp vůbec doletěl, David už posílal další, tentokrát o kousek níž. Oba dva šípy našly svůj cíl a černokněžník padl na kolena.
„Co to… Jak…“ Ale co přesně chtěl černokněžník říct, už se svět nedozvěděl. David ještě jednou nechal svůj meč protít vzduch a zbavil tak černokněžníka hlavy. Obyvatelé vesnice vyběhli ven a slavili pád černého mága. Všechny kletby, které na vesnici seslal, v tu chvíli padly a všude vládlo všeobecné veselí, David ale hledal jen jednu dvojici, kterou nikde nenacházel, vzpomněl si však, že pod radnicí se nacházelo sklepení, které mohlo fungovat i jako vězení, ihned tam vyrazil. V poslední cele zahlédl, jak se někdo snaží protáhnout se mřížemi, aby viděl, co se děje. Ten někdo mu byl velice povědomý, ještě než k cele došel, věděl, že se mu to povedlo. Po šesti letech se shledal se svými rodiči.

David zůstal ve vesnici několik týdnů, nikoho ani ve snu nenapadlo posmívat se mu za to, že neumí kouzlit, vždyť on vesnici zbavil zlého černokněžníka a všichni díky němu mohli zase začít normálně žít své životy. David se ale o ostatní stejně moc nestaral, zůstával hlavně v domě svých rodičů a vyprávěl jim, co všechno za těch šest let zažil, oni jemu zase vyprávěli, co se dělo ve vesnici, a že byli vlastně rádi, že on nemusí trpět tak, jako trpěli oni. Život ve vesnici se dostával do starých kolejí a David se rozhodl, že je čas jít, nedával však svým rodičům sbohem, už teď se těšil, až se zase někdy vrátí.