Stromopsaní – Hradby

I. kapitola

Když se probudil, mýtinu už osvětlovaly paprsky slunce. Připadal si odpočatě, což pro něj byla, po několika předešlých nocích, příjemná změna. Chvilku mžoural po okolí, dokud nepřestal vidět rozmazaně. Poté se opatrně postavil, posbíral si své věci a rázným krokem se vydal po lesní cestičce vedoucí do neznáma.

Neušel ani kilometr, když kousek od cesty uviděl lesknoucí se řeku. Už to bylo poměrně dlouho, co šel okolo nějakého zdroje vody. Rozhodl se proto, že se trochu opláchne a nabere si do měchu vodu na cestu. Cestou k řece se musel prodrat několika po pás velkými keříky, ale nakonec se mu podařilo se k ní bez nějakého vážnějšího úrazu dostat.

Voda v řece byla čirá, takže mohl vidět i menší rybky plavoucí v ní. Vyndal si tedy měch a opatrně ho naplnil vodou. Poté měch uklidil zase zpátky a do dlaní si nabral vodu. Byla příjemně osvěžující, zvláště takhle po ránu. Trochu si tedy umyl obličej a po prodrání se keři zpátky se vydal zase na cestu.

Cesta utíkala rychle. Když se slunce posunulo přímo nad jeho hlavu, uviděl bard v dálce divný tmavý flek. Vydal se tedy směrem k němu. Čím více se přibližoval, tím spíše dokázal rozpoznat, že je to nějaké město s hradbami. Bylo celkem velké a zjevně plné lidí, což bylo v takovém zapadákově celkem zvláštní.

Šel a šel a najednou stál před hradbami. Brána byla dokořán, ačkoliv před ní stáli dva strážní. Stále nemohl uvěřit tomu, že je to opravdové město, a proto se rozhodl, že město obejde. Nebyl si jistý, jestli to k něčemu je, ale udělal to. Sice k žádnému logickému závěru nedošel, ale nevadilo mu to. Vrátil se tedy zpátky před vstupní bránu. Vstoupil tedy dovnitř. Mezi vraty se ještě podíval na nedůvěřivě po něm pokukující stráže.

Vešel na malou křižovatku plnou lidí. Ulice byly přímo ucpané davy lidí. Chvilku se rozhlížel a nakonec se rozhodl pro prostřední cestu. Protlačit se davem dopředu nebylo zrovna jednoduché, ale při troše štěstí a hodně času se mu to nakonec podařilo. Dostal se na nádvoří, kde už bylo lidí o něco méně. Většina z nich totiž stála v rohu a obklopovala někoho nebo něco, nebylo tam přes ně vidět. Bard se tedy vydal přímo k onomu místu.

Sice nic neviděl, ale zato toho hodně slyšel. Z toho, co zaslechl, usoudil, že je to nějaký pouhý, hodně obdivovaný, pouliční umělec. Vydal se tedy na opačnou stranu, kde nikdo nebyl. Po úzké písčité cestičce se dostal až k nádherné zahradě plné rostlin, keřů a stromů. Zmateně se rozhlížel okolo, protože zde nikdo nebyl. Přitom tam bylo tak nádherně! Unaveně se sesunul na nejbližší proutěný gauč. Pohodlně se opřel a během chvilky usnul. Probudil ho hlasitý bodavý hlas.
„Co tu děláš?“ otázal se rozhněvaně. Bard sebou trhnul. Opatrně otevřel oči, aby zjistil, co se děje. Uviděl před sebou stát stráže.
„Já… nevím,“ odpověděl zmateně. Nevěděl, že na to, aby tam mohl jít, musí mít důvod. Zdálo se mu, že spatřil nepatrný úšklebek na tváři jednoho z nich. Díval se od jednoho k druhému s nadějí, že mu to vysvětlí, ale všichni zarytě mlčeli. Až po chvilce se jeden z nich odhodlal promluvit.
„Tak na co kruci čekáš? Okamžitě odsud odejdi!“ vyštěkl. Bard, který stále nevěděl, o co kráčí, zůstal sedět a rozhlížel se okolo sebe, jestli by mu něco nenapovědělo, proč tam nesmí být. To už ale bylo na strážné moc, tak ho postavili a dotáhli na nádvoří. Tam ho pustili a spokojeně se vrátili. Po chvilce mu došlo, že tam nechal své věci, takže se rozhodl se pro ně vrátit. Musel se ale chovat nenápadně…

Opatrně došel po cestě až k zahradě. Po obhlédnutí terénu a ujištění se, že uvnitř nikdo není, vstoupil dovnitř. Co nejrychleji a nejtišeji se vrátil k lavičce, pobral loutnu, uzlík věcí a hůl a zase se co nejrychleji odplížil zpátky. Jakmile se ale ocitl na kraji cesty vedoucí na nádvoří, ozval se za ním tichý hlas, který ho donutil zůstat nehnutě stát na místě.

Pokračování od Tamarky Pudlíčkové: Dávný přítel.