Stromopsaní – Dívka ze snu

I. kapitola

Tak jako posledních několik nocí se při svém snění objevil na jemu neznámém rozcestí. Stál ve svém kabátě s uzlíkem přes rameno a přemýšlel nad tím, kterou cestou se vypravit. Každá z cest měla své kouzlo a slibovala jiná dobrodružství a nejistotu čekající na jejím konci. Cesta úplně vlevo vedla do temného lesa a byla lemována vysokými bodlavými květinami. Věděl, že vypraví-li se touto cestou, bude možná velmi brzy litovat svého rozhodnutí a jeho ošlehané ruce od bodláčí mu budou dlouho připomínat, kudy se rozhodl jít. Cesta prostřední se vinula podél úzkého klidného potůčku a sváděla k tichému pobrukování si v rytmu tekoucí vody. Blodyn měl chuť skočit do jeho proudu a osvěžit své nohy unavené dlouhou cestou. Jeho oči se ale stále stáčely doprava k poslední možnosti, kudy se rozejít. Cesta byla velmi úzká a vedla květinovou loukou. Cítil tu vůni barevných květin a v dálce viděl slunečnice, které se otáčejí jeho směrem a volají ho, ať se vypraví právě k nim. Už udělal první krok, když někde v dáli uslyšel tichý, úzkostný zpěv mladé dívky a tomu hlasu nedokázal odolat.

Ztrácím se celá, ztrácím se v dáli,
chybí mi oni, o mě se báli.
Ztrácím se v hloubce pohledu tvého,
vím, že mě čeká teď mnoho zlého.
Ztrácím svou víru, chci zpátky domů,
bojím se blesků a v dáli hromů.
Chci zase slunce, co láskou pálí,
Co z téhle šedi navždy mě vzdálí….
Co z téhle šedi navždy mě vzdálí….

Blodyn nedokázal přestat vnímat ten hlas a pozorně naslouchal jeho tónům a hledal směr, kterým tento hlas následovat. Vypravil se tedy směrem do temného lesa. Prodíral se bodláky, které se mu zařezávaly do kůže, a cítil, jak mu kapky krve stékají po rukou dolů. To všechno byl ochoten snést, jen aby našel tu dívku, jejíž hlas mu stále zní v hlavě. Když už mu docházely veškeré síly, ztěžka popadal dech a nohy se mu podlamovaly pod tíhou vlastního těla, vystoupil z lesa na obrovskou louku. Uprostřed seděla ta dívka.
Měla překrásné plavé vlasy, které se leskly a třpytily i z té velké dálky. Její pohled směřoval dolů, jako by plakala a slzy chytala do svých dlaní. Byla oblečena do světle zelených šatů s úzkými ramínky, které vypadaly jako utkané z nejjemnějších pavučin. Blodyn na ni chtěl zavolat, ale z jeho úst najednou nevyšla ani hláska. On, který se svým hlasem živil, dokázal bavit celé okolí svým zpěvem, najednou nemohl nic. Chtěl se rozběhnout směrem k ní a zjistit, jestli je v pořádku, ale jeho tělo jako by nemohlo pohnout jediným svalem, nemohlo udělat jediný krok. Blodyn chtěl jediné – dostat se k ní a zjistit, jestli je v pořádku, a vidět do jejích očí.
Z ničeho nic se nad loukou objevil temný, téměř černý oblak, který se pohyboval směrem nad ni. Blesky a hromy se blížily a ona si svoji tvář schovala do dlaní. Oblaka doputovala až nad ni a spustil se prudký a nečekaný déšť, který smáčel její vlasy. Najednou vstala a podívala se směrem k Blodynovi. V jejích očích bylo vidět jediné – volání o pomoc. V ten okamžik zahřmělo a blesk oslepil jeho oči. Když znovu oči otevřel, byla pryč.

V ten okamžik se Blodyn probudil. Těžce dýchal, nemohl popadnout dech a jeho srdce tlouklo tak silně, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Snažil se vzpamatovat a uvědomit si, kde vlastně je, neustále slyšel ve své hlavě její hlas a pokládal si stále dokola, jako posledních několik dní, jedinou otázku: „Co mi ta dívka chce tolik říct?“

Tento příběh zatím nemá pokračování.