Opravdu? Opravdu.

Krátký příběh o seznamkách, vztazích, zmatcích a šťastných, romantických koncích.

Začínám být nervózní. Jdu v letních černých šatech po ulici k restauraci U Paviána, kde se s ním mám sejít. Byl to vůbec dobrý nápad? No, teď už to změnit nemůžu. Určitě tam na mě čeká nebo je na cestě jako já.

Na seznamku jsme se přihlásily s kamarádkou před několika měsíci. Ji to po pár týdnech přestalo bavit, já vyčkávala. Nedávno jsem narazila na zajímavého kluka, Pavla. Neměl na profilu sice fotku, ale byl mi sympatický svým osobním představením. Napsala jsem mu a on odpověděl. Už čtyři týdny si spolu píšeme. Je opravdu zábavný a myslím, že si rozumíme, i když, to všechno se ukáže až dneska. Skutečný dojem rozhodne.

Přicházím do restaurace a sedám si na zarezervované místo. Jelikož jsem na rozdíl od něj místní, podnik jsem vybrala já a napsala jsem mu, že budu sedět u prvního stolu od zadního východu. Nezapomněla jsem si přečíst nějaké články a tipy jiných holek, které blízký zadní východ doporučují v případě, že by si k vám přisedl někdo vážně nesympatický.

To se v mém případě určitě nestane.

„Ehm, ahoj, ty jsi Monika?“ zakoktává se přede mnou nějaký hnědovlasý mladík. Zvedám hlavu a prohlížím si ho od hlavy k patě. Svému vlastnímu popisu sice moc neodpovídá, vlasy by měl mít v jiném střihu a neměl by být tak vysoký, ale co nadělám.

„Jo, to jsem já. Ty jsi Pavel?“ ptám se. Trochu neochotně kývá a přitom se dívá tak rozpačitě, jako by nevěděl, co tu vlastně dělá.

„Takže, jakou jsi měl cestu?“ pokládám otázku, která by mohla odstartovat konverzaci. Na chatu jsme toho napovídali opravdu hodně, na všechno měl co říct. Teď, když čekám, jestli odpoví, mi připadá, že kecal. Tohle přece nemůže být on. Anebo se prostě přetvařoval a skutek utekl. Tak to je. Ách jo.

Konverzujeme, dá-li se můj monolog, ve kterém z něj doluji nějaké osobní názory, nazvat konverzací, ještě hodinu. Téměř současně vstáváme od stolu, na němž leží prázdné talíře od výborné večeře, která mi alespoň trochu zvedla náladu.

„Tak já budu muset jít, jede mi autobus,“ koktá.

„Jo, jasně, já bych taky už měla jít domů, víš co. Večer ti ještě napíšu, jo?“ odpovídám. Lehce se objímáme. Já jsem z toho nesvá a on očividně taky, takže od sebe brzy odskakujeme. Platí číšníkovi a vycházíme. Před restaurací se každý vydáváme jiným směrem.

Sakra, co to mělo být? Nejenže se úplně vymykal ze svého vlastního popisu, ale neseděl mi ani jako člověk, přitom na internetu jsem si s ním opravdu rozuměla. Ani si nepamatoval, co jsme si spolu psali a co jsem mu svěřila, protože ho překvapilo, proč nejím maso a proč mám na noze velké mateřské znamínko. Ještě se mě tázal, co to je. S předsevzetím, že jakmile dorazím domů, napíšu mu dlouhý vzkaz, se odebírám směrem k tramvaji…

***

To by člověk nevěřil, co se mu může v životě stát. Někdo najde poklad, někdo se nemožně ztrapní a někomu se stane něco, co by opravdu, ale opravdu nečekal. Jako třeba mně. Včera večer jsem Pavlovi napsala zprávu snad na celou stránku. Pokládala jsem mu otázky, ale zároveň jsem mu moc nedávala prostor k odpovědím. Vyčetla jsem mu všechno možné a se slovy, že mě to mrzí, jsem zprávu odeslala a zaklapla notebook. O několik hodin později mi odpověděl snad ještě delší zprávou. Zněla takhle:

Milá Moniko,
moc se omlouvám a doufám, že si mé vysvětlení ještě přečteš, žes mě po té večeři úplně neodepsala. Jsem nemocný – potím se, co můžu, a horečka ustupuje jen pomalu. Věděl jsem ale, že se na naše první rande těšíš, tak jsem tě nechtěl zklamat. Přeci jen by to vypadalo, že se mi buď nechce, nemám o tebe zájem, anebo se bojím či stydím, což pravda rozhodně není. Ale ono cestovat, když ti třeští hlava, taky není žádný med.

Takže jsem za sebe poslal bráchu. Ke zprávě přikládám fotku, aby sis to mohla ověřit. Nejsme sice dvojčata, ale podobní si v něčem jsme. Do naší konverzace jsem ho samozřejmě nezasvětil, protože ji místy považuji za důvěrnou. Brácha je tak trochu snob, takže ho prosím omluv, že nepřinesl ani kytku. Omluv ho i za to koktání, rozhodně jsem ti nechtěl zkazit večer a on taky ne. Doteď je z toho nesvůj. Až se uzdravím, což bude, doufám, brzy, rád bych za tebou přijel. Nebo přijeď za mnou, jestli by ses chtěla podívat na nová místa. Můžu všechno připravit.

Ještě jednou se omlouvám a doufám, že mi dáš ještě jednu šanci.
Pavel

Nevím, jak se cítit. Na jednu stranu jsem trochu naštvaná – na něj, že mi o své nevolnosti neřekl, i na sebe, že jsem to nepoznala. Ale zároveň se mi opravdu ulevilo, protože mám toho internetového Pavla ve skutečnosti vážně ráda. Dám mu šanci, jednu, klidně i dvě. No a co, jsem jenom zamilovaná puberťačka, nejspíš.

***

Když se nad svou příhodou zamyslím s odstupem pěti měsíců, musím se jí spolu s Pavlem a jeho bratrem Tomášem smát. Vždyť je to přece jak z blbýho filmu. Pavlovi jsem tehdy na omluvnou zprávu kladně odepsala a brzy, jen co se uzdravil, jsme se sešli. Jela jsem do jeho městečka, kde připravil úžasný program – prošli jsme si památky, o nichž správně usoudil, že mě budou zajímat, a pak mě pozval na kafe do příjemné kavárničky. Ani na vteřinu jsem o něm nezapochybovala – choval se tak, jak jsem si ho představovala. Princ na bílém koni. S bratrem si je opravdu podobný, liší se spíš v detailech, na první pohled jsou stejní.

Nebyla to naše poslední schůzka. Střídavě jsme jezdili jeden za druhým, nadále udržovali kontakt přes internet a časem dělali v našem vztahu další kroky. První chycení za ruku. První pusa. Těch poprvé bylo opravdu hodně a každé z nich je pro mě téměř nezapomenutelné.

Takže si myslím, že ona ta seznamka přes internet může být někdy i docela zajímavá a přínosná…