Tajemný les

Pojďte blíž, no pojďte! Povím vám krásný příběh o dvou bytostech. Jen se usaďte a žádné mluvení, prosím. Takže, můžeme začít? Tichoučko, prosím! Inu, kdesi za kopci byl jeden prostorný a tajemný les…

Nestrkejte se a nepovídejte! Takže, kde jsem to skončil? Ano, u toho lesa. V tom lese žili zvířata a lidé. Ale nebyl to obyčejný les, obyvatelé byli také neobyčejní. A jak to vím? Inu, vím. Není podstatné, proč to vím, ale vím to. Byl krásný slunečný den. Skrz koruny stromů se leskly paprsky a v keříku se skrýval bílý vlk. Tedy, byla to vlčice a číhala na kořist. Před ní se totiž pásla vypasená srna. Vlčice se olízla a chystala se vyskočit. Už už to málem bylo, když tu zařehtal kůň a srna vyplašeně odskákala. Zanedlouho poté se kůň objevil před vlčicí a ublíženě zařehtal: „Proč jsi ji chtěla zabít?“ Zalesklo se mu v očích.
Vlčice jen vycenila zuby a zavrčela: „Abych nezabila tebe, ty koňu!“ Naštvaně a hladově odhopkala pryč. Kůň za ní zůstal udiveně stát. Vlčici to ale nevyvedlo z míry a tiše se plížila porostem. Objevila nádhernou mýtinku a na ní hned celé stádo! „Moje záchrana!“ potěšeně si odfrkla a přikrčila se. „TEĎ!“ vyštěkla a hnala se za stádem, které se rozuteklo pryč. Ovšem ona byla rychlá. Vytáhla drápky a zakousla se do zadku jednoho jelena. Usmrtila ho a potěšeně mlaskala. To ovšem nevěděla, že je pozorována…

Po chutné svačince, téměř obědu, se vrátila ke svému oblíbenému jezírku. Byla to písková prohlubeň zaplavená křišťálovou vodou. Na kraji jezera se tyčila skála, v níž zela velká jeskyně. A okolo rostly maliny a ostružiny a lesní jahody. Mýtinka, pokud by se tomu tak dalo říct, byla hodně skrytá. Sluníčko hřálo. Vlčice vstoupila do vody a smývala ze sebe zaschlou krev. Poté vylezla, jako pes se otřepala a ladnými pohyby skočila k jeskyni na skalce. Klížily se jí oči, a tak je zavřela a chystala se spát. Sotva však víčka zakryla oči, ozval se dusot a ze skalky ji někdo strhl dolů. Ocitla se v písku na zemi a nad ní klečel vlk černý jako noc a vrčel.
„Proč jsi toho jelena zabila? V mém lese nikdo zabíjet nebude!“ Hrůzostrašně vrčel a cenil zuby. I proč by se ona nebránila?
„Není to tvůj les, les nepatří nikomu!“ Chtěla ho odstrčit, ale vlk hbitě vystrčil dráp a přiložil jí ho k břichu.
„Jediný pohyb a jsi mrtvá!“ Vítězoslavně zavrčel a optal se znovu: „Tak podruhé, proč jsi lovila v mém lese?“
„Tak podruhé, není to tvůj les. A to mám jako zůstat o hladu? Živit se malinama? Jako vlk? Ubožáku!“ Už zuřila. Nesnášela, když byla pod tlakem.
„Tak aby bylo jasno, máme vyhrazené stádo, které se smí zabíjet. Za druhé, ten les vlastním já…“ Nestihl ani doříct větu. Vlčice se bleskurychle proměnila v krásnou elfku s rezatými vlasy jako veverčí srst a tiskla mu dýku pod břichem. „Nic nezkoušej, nebo máš dýku v břichu! A teď ze mě slez!“

Jenomže ani vlk neváhal. Také se přeměnil. V člověka. Chytl elfce ruce a odhodil dýku. Zvedal se a zvedal zároveň i elfku.
„Já… nevěděl, že v tomto lese je ještě někdo jako ty…“ Docházely mu slova. Elfka si jen naštvaně odfrkla a vytrhla se mu. Rázným krokem šla do lesa.
„Počkej!“ zavolal za ní a hnal se k ní. Chytil ji za paži. „Já tě asi znám!“
Nedala mu šanci něco vysvětlovat. Vyletěl šíp a mířil přímo do nohy toho… jak bych ho nazval, zrádce? Ano, to by možná šlo. Šíp tedy letěl. Elfka se ho pokusila zastavit, ale místo toho se mu postavila do cíle. Šíp se zabodl do kůže a elfka padla zrádci do náruče. Ten ji vzal a nesl k vodě. Položil ji na zem a přikázal: „Nehýbej se!“
Zkušenými pohyby vytáhl šíp a zahodil ho. Elfka sykla bolestí a prohlížela ránu. Nemotorně se postavila a kráčela do lesa. On vyběhl za ní. „Počkej, musí se to vymýt a…“
Elfka se rázně zastavila a otočila se se slovy: „Nic z toho by se nemuselo stát, kdybys mě nechal na po-ko…“ Začínala ztrácet vědomí.
„Hej!“ Slyšela ho ještě vykřiknout a pak už byla jen tma.