You & I – cesta za snem

Noc a ticho. Nad údolím se právě stmívalo, když do tmy pomalu vkročily dvě osoby. Stále daleko na to, aby bylo rozeznatelné, kdo to je. Vynořovaly se pomalu do měsíčního světla, které protínalo i vzdálenější pražce kolejí. Jedna osoba vzpřímenou postavou podobna andělu. Anděl držel druhou postavu a oba se, ruku v ruce, pomalými kroky přibližovali. Šli po štěrkové cestě.

„Bojím se, je tu tma. Nechci už jít dál,“ povídá menší osoba, společník anděla, nohy prošoupané až na kost, zakrvácené. Kapky dopadaly na štěrk na cestě.
Sklonil se a zlehka se dotkl naštípnutého kamene a pohlédl na úlomky skály na zemi. Mírně se zachvěl a kapky krve se vpily do částeček kůže.
„Musíme jít. Musíš to vidět. Chci, abys byl se mnou. Hledal jsem tě dlouho a teď tě nenechám být a jen tak tu ležet. Prosím, pojď, chci být s tebou, stále a navždy. A pokud ty se mnou také, věř mi. Prosím, věř,“ pověděl anděl a zadíval se na mé zakrvácené nohy. Měsíc pomaloučku stoupal, šklebil se a svůj příchod si náležitě vychutnával, protože věděl, že dnešní noc je výjimečná. Hvězdy, jasnější než jindy, překonaly hradbu černomodrých mraků, otírajících plná břicha o vrcholky kopců, a rozestavily se podle složitého vzorce.
„Ale já už opravdu nemůžu, nech mě tu ležet a jdi sám. Záleží mi na tobě a nechci, aby se ti něco stalo,“ pověděl jsem andělovi smutným a uplakaným hlasem, až mi slza sjela po tváři a dopadla na štěrk, kde se spojila s krví. Vzal mě pod rameny a šli jsme dál.
„Ještě kousek,“ povídá. Já sotva dýchal, sotva jsem mohl jít. Stromy se rozestoupily, světlo měsíce projelo vysokou mokrou trávou a země tiše praskala. Kolem samé lány polí a vůně čerstvé trávy a obilovin. Sotva jsem vnímal svět kolem sebe, sotva jsem dýchal, ale on mě stále držel a byl stále u mě. Pohladil mě a prohlédl si mě, zdali je vše v pořádku, a pokračovali jsme. Před námi se otvíral velký prostor, nějaké pole. Stále mě držel tak pevně, že jsem cítil každý jeho vzdech, každý nádech i tlukot jeho srdce. Šli jsme mezi poli malou cestičkou, která se před námi najednou otevřela do kruhového prostoru.
„Polož mě už, prosím. Potřebuju si odpočinout,“ pověděl jsem mu a zahleděl se do jeho krásných, plných očí. Rozhlédl jsem se a viděl, jak uprostřed kruhu stojí masivní dřevěné piáno. On, anděl s úsměvem zbavujícím bolesti, mě na ně položil.

Sami uprostřed pole, v kruhu jen to piáno. Siluety stromů vypadaly ve tmě jako bytosti, které se sápají na dvě bezmocné postavy. Teplota se pomalu blížila k nule. Stíny stromů jako by byly stále blíž, ač setrvávaly na svém místě. Až teď jsem si začal všímat toho, že všude okolo nás jsou kolem dokola poskládané zapálené svíčky. Z hororu se najednou stávalo romantické místo. Světlo svíček mu dodalo barvu a tvar a já konečně viděl na svého zachránce. Nebyl to anděl, byl to člověk. Jeho oči byly citlivé a upřímné, takové obranářské. Jeho úsměv ukrýval kouzelnou moc rozesmát i mrtvého a jeho ruce byly krásné a pevné. Seděl u mě, hladil mně a ptal se mně stále dokola, zda jsem v pořádku.
„Ano, jsem, děkuju ti moc. Jsi hodný, ukázal jsi mi, že existují ještě dobrá srdce. Tolik něhy a tolik starosti,“ odpověděl jsem mu. On se ke mně nahnul, zahleděl se mi do očí – tak upřímně, jako by mě hypnotizoval – pohladil mě po tváři, přitáhl si mě a políbil mě. Svět se v mé hlavě najednou otočil, čas jako by se zastavil. Polibek. Polibek byl opravdu jednoduchý, ale krásný a pro mě právě tím tak vzácný. Ten okamžik mě ovládl. V hlavě se mi dokola točila myšlenka, že chci ještě další a další, a srdce radilo, ať tomu dám klid a prostor. On mě stále držel a koukal na mě. Krásný okamžik, krásné chvíle. Položil mě celého na hořejšek piána, pohladil mě, pak se zvedl a odešel…

Po chvíli se vrátil a v ruce držel růži, tak rudou jako jeho citlivé srdce, a položil ji vedle mne. Byl tak krásný a romantický s touhou a vášní ukrytou v nitru, nešlo mu odolat.
„Můžu si lehnout vedle tebe a obejmout tě?“ zeptal se. Já jen s úsměvem přikývl. Přitulil se a dýchal mi na krk, až k uchu. Krásně voněl a hřál. Kolem svíčky a lehký vánek, ze kterého byla cítit svoboda. Přitáhl jsem si ho blíž k sobě a usnul. V tom snu byl další sen a další život. Další poznávání. V tom spánku jsem stále cítil jeho vůni, stále jsem cítil, jak hřeje a jak mě drží. Cítil jsem vůni toho klidu, možností a svobody. Stále vidím, jak se o mě bál a staral se. Chci ho a chci bojovat. Chci dostat to, co je na něm nejcennější – srdce, city a něha! Chci cítit zase polibek a chci cítit jeho přítomnost. You & I. Nikdy tě neopustím, když mi ty neublížíš.

Sen, nebo realita? Osud, nebo láska na první pohled? Vášeň, nebo touha? Tisíce otázek. Málokdy dokážeme specifikovat to, co vlastně cítíme nebo co se snažíme tomu druhému ukázat. Pravá láska je myšlení, cit, upřímnost a respekt. Čtyři základní věci. Láska nejsilnějšího kalibru. Takže sen, nebo realita? Druhý den jako bychom se znali už roky, hodně společných věcí a zájmů. Jeho oči pokukovaly sem tam stejně jako ty moje. Procházka krajinou, na kterou dopadají paprsky slunce a zahřívají vše, co jim přijde pod ruku. Polibek daný z touhy, či od srdce? Touha je pocit, srdce je živé, ale obě dvě věci jsou si tak podobné. Když jsem tak psal povídku, přemýšlel jsem, co je vlastně nejdůležitější na vztahu? Postava? Mozek? Velké vybavení toho, co máme dole? Jak kdo má větší svaly? Největší podstatou vztahu je právě HARMONIE. Jediné příznačné slovo, které mluví za vše. A jak dál povídka pokračovala? Zbytek už musí napsat život sám, protože když se tvoří jeho stránky, lítají zběsile sem a tam, píší, přepisují a trhají se jeho listy. Život, když dává, tak se rozdá ve velkém, ale tím víc toho sebere. Avšak v lásku věří ještě spousta lidí. Existuje vůbec? Já od jisté chvíle myslím, že ano!