Těžký život II

Jeho stavba se otřásla. Byl to přesně ten otřes, na který celou tu dobu čekal. Zaostřil pohled svých očí na bytost, na kterou čekal již několik hodin. Byla zachycena kousek od středu jeho stavby. Bytost sebou neustále škubala. Snažila se vymanit z pout, do kterých se chytila. Bohužel, čím více sebou škubala, tím více se zamotávala. Ta bytost se snažila ze všech svých sil, ale beznadějně. Kdyby uměla mluvit, řvala by něco ve smyslu „Pomoc!“ nebo „Pusťte mě!“, ale mluvit neuměla. Jediné, co se ozývalo, byl bzukot. Vyděšený bzukot.
Pohnul se – směrem k té bytosti. Udělal krok. Bytost si toho všimla a začala sebou škubat ještě více. Věděla, co ji čeká. Udělal druhý krok. Ač se stavba otřásala kvůli bytosti, jež uvěznila, on se na ní pohyboval bez sebemenších problémů. Udělal další krok. A další. Přibližoval se k té bytosti. Ta bytost sebou škubala čím dál intenzivněji. Pomalu s vítězoslavným pocitem došel k ní. Dvěma nohama tu bytost chytil a začal ji ještě více zamotávat do jeho stavby. Motal a motal, dokud ta bytost nebyla úplně zamotaná. Byla tak dobře zamotaná, že už sebou nemohla škubat, i kdyby chtěla. Otevřel ústa a zakousl se do ní svými zuby. Ne proto, aby ji rozkousal, ale proto, aby do ní zuby vpustil jedovatou látku, která ji měla nejenom usmrtit, ale i strávit. Kyselina začala leptat bytost. Rozložila ji. Zakousl se do ní znovu, tentokrát ale ne proto, že do ní chtěl vpustit látku, ale proto, že ji chtěl vysát. Poté, co ji vysál, zůstal již pouhý zámotek. Najezený se odploužil zpátky do úkrytu, aby mohl sledovat, jestli se do jeho pavučiny nechytí další moucha.