Udušené vzdušné zámky

Krátký příběh o tom, jak se člověk může snadno změnit pod vlivem prostředí, ve kterém se nachází. O tom, jak je mladý člověk snadno ovlivnitelný a jak rychle se existence vyhne kontrole, když se jí úplně poddáte.

„Myslel jsem, že jsem viděl zástupce,“ se značnou úlevou poznamenal, zatímco gestem dospělých potahoval z levné, téměř vykouřené cigarety, která se stala součástí jeho večerů. Už dávno ho přestaly zajímat povinnosti studenta, omrzelo ho sebezlepšování. Pod pojmem osobní naplnění si představil plíce plné cigaretového kouře a hlavu otupělou doma ukradenou flaškou podomácku pálené vodky nebo slivovice. Opatrně vystoupila zpoza rohu, ustrašeně mrkajíc nevinně nalíčenýma očima do tmy prosvětlené pouze kousky hořících cigaret. Zdržela se na doučování a nenapadlo ji, že se to tak známé obyčejné místečko na ulici mezi školou a školní jídelnou po setmění tak výrazně změní. Lehce se jí roztřásla kolena, když si uvědomila, že už si jí parta vrstevníků, mezi nimiž poznala i známé tváře, všimla, a ona tedy nemůže nenápadně zmizet a projít skrz vedlejší ulici…

Opírala se o zaprášenou fasádu zadní části školní budovy, na čistě bílé, elegantně střižené halence jí ulpívala špinavá, rozdrolená omítka. Mrazivé ticho podzimního podvečera zahnala láhev neředěné vodky. Zatímco se jí destilát pomalu zmocňoval, pozorovala jeho uvolněné tělo, cigaretu ve smějících se ústech, živě modré oči. Vpíjela se do melodie jeho hlasu a přemýšlela. O sobě, o něm, o celé téhle situaci. Ještě nikdy předtím se nenapila. Nikdy nestrávila večer poflakováním se za školou ve společnosti opilých teenagerů se závislostí na cigaretách a dalším zakázaném ovoci. Když včera večer vykoukla zpoza rohu, srdce jí bušilo úzkostí, v níž se mísil strach a zároveň zamilovanost. Stál mezi nimi a ona se cítila v bezpečí, i když se její pocit neslučoval s jeho lhostejností vůči ní. Tak tady tráví svůj volný čas, tohle je jeho život, myslela si. Už delší dobu po něm ve volných chvílích pokukovala. Po nocích plakala nad svým údělem zamilované naivky, přes den se na něj spolu s chytrými spolužačkami dívala svrchu, jako by nebyl ničím jiným než nemožným puberťákem se špatnými zájmy a žádnou budoucností. Včera se to však změnilo, nestála v hloučku pyšných nanynek, s nimiž od dětství vyrůstala. Stála sama obklopena neznámými lidmi a nevěděla, jak navázat konverzaci. Bála se prostě se otočit a odejít.
„Co ty tady?“ všiml si jí konečně. Znuděná parta se na ni zadívala a ona celá zbledla.
„Jen jdu domů,“ špitla a zvědavost ji přinutila se ještě zeptat: „Co ty tady děláš?“
Namísto odpovědi se jí dostalo hromadného zachechtání. Jeden ze starších, možná dvacetiletých, kluků s mastnými vlasy a smradlavou bundou ji plácl po zadku a do ucha jí položil otázku, jestli to nechce sama zjistit. Kdyby nebyla vyděšená k smrti, vzchopila by se a svým osobitým způsobem by odpověděla, že nemá zájem, a šla by dál. Po očku se však podívala na něj a on, sleduje dění, na ni mrkl a se slovy „Tak přijď zítra!“ si lokl z nedopité láhve od piva. Poslechla a přišla. A teď tu seděla, ochutnávala doušky cizích životů, vychutnávala si nespoutaný pohled na něj a navzdory vnitřním hlasům, že by tu neměla být, se cítila tak dobře jako snad ještě nikdy předtím ne.

S úderem druhé hodiny ranní se dveře vrzavě přibouchly. Matka na ni čekala v noční košili v křesle v obývacím pokoji s pletením na klíně a podřimovala. Vyzula si boty, odložila bundu a potichu odešla do svého pokoje. Už dávno se přestala vymlouvat, že odešla ke kamarádce a zdržela se tam až do noci. Matka se také časem přestala ptát, ale při každém nočním příchodu ji se starostlivým výrazem rodiče očekávala a pak ji její vyčítavý pohled pronásledoval po zbytek noci.
Výjimečnost jejího nového já spočívala v tom, že žila jako naprosto obyčejný ztroskotanec na ostrově ztracených snů. Obklopena mořem zlozvyků se propadala do zářivého písku žití přítomností. Teď a tady. Ona a on. Naučila se dodávat si odvahu prudkými loky tvrdého alkoholu a spolu s ním každé odpoledne vyfoukla několik obláčků cigaretového kouře. Matčiny těžce vydělané peníze určené ke koupi svačiny investovala do bezpočtu krabiček z trafiky, kde se jí na věk nikdo neptal. Hlad zaháněla pitím a prázdnotu naplněností. Poddala se okamžikům a nedovolila si ničeho litovat. Nahnutého prospěchu, rozpadajícího se vztahu s rodinou, vztahu s ním, který se zakládal na společném pokuřování a rychlém milování v tmavých koutech nočních ulic.

Stála. Vyčkávala na rychlík do říše zapomnění uprostřed starých zrezivělých kolejí za městem. Život se jí začal hroutit jako domeček z karet. Babička, ta žena, k níž mohla vždycky přijít, když všichni zavřeli dveře, zemřela na selhání srdce. On odešel za novým životem a novými možnostmi do zářivých reflektorů velkoměsta. Zmizela jí chuť k jídlu, k životu. Posedávala v lesním altánku, mezi prsty jí prošel nespočet cigaret a pravidelně se ztrácela ve vlastní existenci při večerních srazech podobně zoufalých odpadlíků. Scvrkávala se ve svém ženském těle, jen v lůně jí ležel plod jeho zrady.
Z kapsy staré bundy vytáhla zapalovač a roztřesenýma rukama nechala oheň olíznout špičku cigarety. Všechno k ní doléhalo, vše se jí náhle v nejrůznějších barvách vybavovalo. Jak poprvé řekla matce, ať se raději stará o svůj nemožný život. Jak se vykašlala na sestru a namísto psychické podpory šla do nočního klubu. Jak změnila svůj styl oblékání i chování, jak začala trávit polední pauzy za školou se svou partou. Jak zahodila své sny o romantickém poprvé a jak nasedla na horskou dráhu, která nezastavovala. Na zpytování svědomí bylo pozdě, nevyhnutelný konec se blížil. Roztřásla se jí kolena jako toho prvního večera, kdy to všechno začalo.
Zpoza vzdálené zatáčky se vynořil rychle uhánějící vlak…