Za sny a za růži – 3. část

Každé město v sobě skrývá pověsti a legendy. Ty se zhmotňují a nabírají podob lidí a věcí, které, když se dobře budeme koukat, můžeme vidět a potkat…

„Ty… ty ses krysou stal, nebo ses už tak narodil? Tvý rodiče jsou taky… divný?“ zeptala se trochu neobratně, protože nevěděla, jak pořádně jeho změnu nazvat.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Naši jsou úplně normální, nemají o tomhle ani potuchy. Víš, Anastázie, to není tak úplně jistý. Je to něco, co v tobě číhá a čeká na pravou chvíli se vynořit. Je to spíš proces než nečekaná změna. Když jsem byl malej, tak se mi stávaly divný věci, možná jsem je tak trochu přivolával. Máti z toho byla teda dost na prášky, když každou chvíli vídávala krysy. Ale ne každý něco takovýho v sobě má. V Hradci nás je… sto, sto padesát, víc ne.“

*

Venku se stmívalo a on seděl na staré židli u okna, s pocitem beznaděje hleděl na růži. Tolik už toho zkusil, tolik obětoval… Po skle poklopu se vinula stříbrná vlákna pavučin sluažího pavouka. Svit hvězd a prach snů, který se na něm zachytil, nepomohl o nic víc než prach z vlasů polednice. Opatrně sundal poklop a položil ho na zem. Vedle květináče ležela žiletka zabalená v papíru, zvedl ji a párkrát zapumpoval levou rukou, až na ní vyvstaly provazce žil. Ostrý plátek kovu se zakousnul do jeho kůže a krev pomalu stékala dolů. Kap, kap, kap. Jedna kapka za druhou dopadaly na kámen i kov, který tvořil mrtvou růži. A ta zůstávala mrtvá zarputile dál. Získal strach z nejhlubšího koutu duše, který slíbil Vládcům snů za pomoc. A ti mu jen dali zbytečnou radu. Řekli, co už věděl, řekli, že potřebuje otevřít oči. Dal jí tolik času, kolik mohl, tolik snů, a všechno přišlo vniveč. Každou noc ten samý sen. Shrbený na židli, ozářený svitem lamp zvenku, se rozplakal.

*

„O co vlastně jde?“ Anastázie poposedla na židli a potáhla z napůl vykouřené cigarety. Bylo už pozdě v noci, ale U Draků bylo pořád ještě živo. Naproti ní seděli Michal a Ivetka. „Začalo to tím, když Ivetce ukradli hřeben, pak Michal, Lukáš a já. Rozhodně neztrácí čas, to se musí nechat. Jak to mohl zjistit, ale jestli je to někdo od nás, tak…“
„Tak jsme nahraní.“
Anastázie chvilku sledovala Michala a občasný pohyb v jeho vlasech.
„To máš ve vlasech pořád, ty pavouky?“
„Jo,“ přikývnul. „Jsou moji, tak nějak se mě drží. Lukáš má taky vždycky v blízkosti pár krys, i když… v poslední době už ani ne.“
„Možná je zamilovanej,“ podotkla Iveta s úsměvem. „Když chodil se mnou, tak se mu taky trochu vyhýbaly, myslím, že se mě bály. A navíc má takový zasněný výraz. A když jsem ho potkala ve středu na cigáru, tak si mě skoro nevšiml.“
„Ve středu, to bylo, jak ti vzali ten prach?“
„Jo. Ten bordel z vlasů je všude, koukni. Dávám si na něj pozor,“ prohrábla si vlasy a z nich vypadlo pár zářících zrnek, vypadaly jako malé zlaté flitry. Anastázie si vzpomněla na ten list jinanu, který jí včera Lukáš dal. Vytáhla ho a přetočila mezi prsty.
„Vidíš, máš ho i na tom listu. Co je, Anastázie? Kam jdeš?“

*

V noci byla růže černá. I když se po pavučinách snů plazily tenké pramínky svitu hvězd a zalévaly růži, tak si zachovávala svou zatvrzelou neživost. Stál nad ní, dlaně opřené o parapet, hlavu skloněnou. Dokonce otevřel oči Anastázii, aby jí mohl vzít, co potřeboval. Věděl, že může, milovala ho a láska je slepá. To se mu hodilo…
Někde musel udělat chybu. Byl odhodlaný přinést své růži celý svět a ona ho pořád a pořád odmítala. Zaklel.

*

Vztekle vyběhla po schodech až do nejvyššího patra, kde Lukáš bydlel. Zabušila na dveře, které se po chvíli otevřely. Lukáš stál za nimi, tázavě se na ni díval. Nic netušil.
„Co to proboha děláš?!“ zaječela na něj Anastázie a vběhla do jeho ložnice. „Jak jsi nás všechny mohl tak vyděsit a proč? Jsi normální? Jednu chvíli mě taháš za nos a chováš se jako nejlepší kamarád a celou dobu to na mě… na nás všechny hraješ?! Tohle, počítám, je taky k ničemu.“
Vytáhla list jinanu, který jí dal, a rozdrobila ho před ním na prach. Dostávala se čím dál víc do varu, všechen zadržovaný cit, všechna bolest se proměnila na vztek a ten teď protrhl hráze sebeovládání v její mysli.
„Je mi jasný, že jsem jenom naivní blbka, ale nejsem idiot! Celou dobu jsi mě využíval, manipuloval mnou, abys co? Abys udělal co, Lukáši?!“
„Anastázie, ty to nechápeš, já jsem musel. Nešlo to jinak.“
„Nežvaň mi tady ty americký nesmysly! To je jediný, co mě dokáže naštvat snad ještě víc. Řekni mi,“ přistoupila k němu, „řekni, cítíš ke mně vůbec něco?“
Jeho pohled byl neutrální, až moc neutrální. Anastázií projela vlna zoufalství, potřebovala to ze sebe nějak dostat, ublížit mu nebo aspoň něčemu. Na okně po její pravici stál poklop a pod ním květináč s růží, bylo dílem okamžiku ho chytnout a mrštit na zem. Nejprve poklop a pak se do střepů skla přimíchala hlína a polámané okvětní plátky kamenné růže.
„Ne!“ Lukáš vykřikl a zhroutil se na kolena, okamžitě začal sbírat pozůstatky růže, jako by ji mohl spravit. „Co jsi to udělala? Ty jsi ji zabila!“
Zoufale se snažil spojit chladný kámen a kov k sobě, ruce se mu třásly, když sebral střep z poklopu, sevřel ho v dlani a namířil jím na Anastázii.
„Zabilas ji!“ vyskočil na nohy a chvějící se rukou mířil střepem na její hrdlo. Anastázie, nechápající, jak ho mohlo něco takového tak moc rozlítit, couvala až ke zdi. Lukáš měl v očích slzy, nikdy ho neviděla tak rozrušeného, ale její pohled se spíš soustředil na střep před jejím krkem než na cokoliv jiného. Pokusila se promluvit, ale Lukáš ji zarazil. Máchla rukou proti jeho, ve snaze dostat ho od sebe se jí ostrá střepina skla zakousla do předloktí. Vykřikla bolestí, ale mladík ji nevnímal. Snad uspokojen tou trochou krve, co jí tekla po ruce, opět klečel u zbytků květiny a zoufale se je snažil dát dohromady. Třesoucí se rukou vzal z parapetu žiletku a přeťal holé zápěstí, na místě, kde už jizva byla. Několik kapek dopadlo na rudý kámen.
„Nechce,“ zavyl. „Nechce moji krev. Nechce svit hvězd!“
Pohled mu padl na Anastázii, která stála opodál, vyděšená jeho chováním a neschopná se pohnout. Popadl ji za paži a přitáhl k sobě. Padla na zem, koleny do hlíny, zatímco on svíral její ruku nad okvětními plátky. Krev se pomalu odlepila od kůže dívky a dopadla. Růže pila. Kapku po kapce, měnila svoji barvu i strukturu, probouzela se a krásněla. Lukáš na to zíral jako u vytržení. Vzal růži do rukou, jemně, aby jí neublížil, a přivoněl k ní. Bylo to jako ráno po probdělé noci, báseň dívky, která odešla, polibek. Jako všechny sny o hvězdách. Ohlédl se po Anastázii, ale už tam nebyla a jeho najednou zamrzelo, jak ji zranil.
Byla hvězdou. Byla jeho růží. To, co hledal ve svých snech tak daleko, měl přitom před sebou. To viděl, když ji sledoval z okna svého bytu v posledním patře starého činžovního domu a v hlavě mu zněla slova Rimbaudových básní.

Na ruce měla úhledný bílý obvaz a seděla na jedné z hranatých krychlí Hučáku. Na klíně knihu a vedle sebe láhev levného červeného, co prodávali na rohu. Nevnímala nic kolem sebe, ztracená v cizím světě. Vyrušily ji až kroky příchozího, který si sednul vedle ní. Nezvedla zrak.
„Anastázie,“ vyslovil její jméno. „Večer jdem hrát do Elišky. Přijdeš?“
Konečně zavřela knížku a podívala se na něj.
„Asi…“ odtušila.
Přikývnul a seskočil dolů, odcházel parkem.
„Lukáši!“ zavolala za ním ještě. „Co teď bude? Jsem… jsem stejná jako vy? Divná?“
„Já nevím,“ pokrčil rameny a konečně se usmál. „Co myslíš ty?“