Proměna

Povídka je o tom, jak hlavní hrdinka vzpomíná na časy, kdy se jí změnil celý život.

Je to už tak dávno, ale pamatuju si každý detail z toho večera. Z večera, co mi navždy změnil život. Změnil nebo zabil, podle toho, z jakého úhlu se na to díváte. Dovolte, abych vám vyprávěla nejdůležitější a nejhorší událost v mém životě.

Psal se rok 1825. Rok velkých událostí – moje matka utekla s mužem o polovinu mladším, než je ona sama. Můj otec se z toho zhroutil a stal se z něj alkoholik. A to byl teprve začátek, začal mlátit mě i mého mladšího bratra. Jednoho dne jsme s bratrem Arthurem vstali a našli ho v pracovně – mrtvého. Přestěhovali jsme se k babičce. Od té doby jsem si říkala, že s naší rodinou není něco v pořádku. A měla jsem pravdu, ale to jsem tehdy ještě nevěděla.

Za pár měsíců se vše jako zázrakem uklidnilo. Četla jsem si tehdy v knihovně, když jsem na chodbě slyšela hlasy. Odložila jsem knihu a šla se podívat, co se to děje. Babička mě spatřila, a tak odešla, a já zůstala překvapeně koukat.
„Ahoj, beruško!“ otevřela náruč a já se do ní bez váhání vrhla.
„Mami!“ vydechla jsem překvapeně a pevně ji objala. Když jsem ji objímala, neušlo mi, že je studená jako led.
„Jsi hrozně prochladlá! Pojď ke krbu.“ Vzala jsem ji za ruku a táhla ji ke krbu. Vtom se mi ale vytrhla.
„Já… Není mi zima, drahoušku,“ usmála se na mě nejistě. Překvapeně jsem na ni koukala. Vždyť je studená jako led! Jak je možné, že jí není zima, napadlo mě.
„Radši mi řekni, kde je Arthur,“ přerušila ticho.
„Je venku.“
„Dobrá tedy, tak se pojď posadit a pěkně si popovídáme.“ Sedla si na pohovku a já vedle ní.
„Annie, pověz, jak se máš?“ usmála se na mě, ale v očích se úsměv neodrazil. V mé hlavě se v tu ránu oběvila nevítaná myšlenka. Něco je špatně!
„Ehm… dobře, děkuji. Jak se máš ty?“
„Báječně!“ V očích se jí objevily jiskřičky a se zaujetím mi začala vyprávět, kde všude byla, co dělala a co vše zažila. Zjistila jsem, že procestovala celou Evropu. Muž, se kterým utekla, ji opustil, a tak ji napadlo se vrátit zpět domů do Anglie, kde zjistila, že otec zemřel a že žijeme u babičky.
„No, a tak jsem zde,“ dokončila své vyprávění. Během poslouchání jejího příběhu jsem si všimla, že se změnila. Je krásnější, mladší a… s hrůzou jsem si uvědomila – chladnější. Vůči mně a nejspíš vůči všem. A pak mi to došlo.
„Co tady vlastně děláš?!“ vyjela jsem na ni. Přestala klevetit o maškarním bále, který se blíží, a překvapeně vzhlédla.
„Co to říkáš? Vrátila jsem se k vám.“
„Ne!“ zavrtěla jsem hlavou.
„Vrátila ses, protože něco potřebuješ, tak co je to?!“ Rysy jí ztvrdly, koukala se na mě tvrdě. Zděšením jsem ucouvla.
„Máš pravdu, jsi chytrá – jako já.“ Prohlížela si mě od hlavy až k patě. Poté vstala. „Jsi mi tak podobná, Annie, budeme skvělá dvojka.“ usmála se na mě.
„Cože?!“
„André mě neopustil, čeká na mě v Paříži.“
„Co-co? Tak proč ses tedy vrátila?!“ Srdce mi tlouklo jak o závod. Cítila jsem, že se blíží něco zlýho. Něco moc, moc zlýho.
„Vrátila jsem se pro vás.“
„Lžeš!“ zasyčela jsem na ni. Usmála se.
„Máš pravdu, nebudu ti nic nalhávat. Vrátila jsem se, abych si vzala to, co je moje – vás, ale ne tím způsobem, kterým si myslíš. Chtěla jsem vás zabít, vysát, nechat stékat vaši teplo–“
„Dost!“ zakřičela jsem na ni. Slzy mi tekly po tvářích.
„Ty přece nejsi má matka! Kdo teda jsi?!“ zakřičela jsem na ni.
„Byla jsem tvá matka, ale pak mě André přeměnil. Teď jsem krásnější, rychlejší, silnější a lepší. Chtěla jsem tě zabít jako Arthura, ale dokázala jsi mi, že jsi jako já. Přeměním tě a budeme spolu vládnout!“ V očích jí divoce blýskalo.
„Přeměnit? V co, proboha?!“ Ucouvla. Nevím proč.
„Neříkej to slovo!“ plyvla si na zem.
„Odpověz!“
„V upíra, drahoušku. Budeme krásní, silní, rychlí a naprosto dokonale nepřemožitelní!“ Vzala mě za ruce – byla chladná, ale to už jsem věděla.
„Ne!“ Prudce jsem ji od sebe odstrčila.
„Ne?!“ Překvapeně na mě koukala.
„Ne! Radši zemřu než být jako ty!“ vřískla jsem vzteky. Chvíli na mě hleděla, asi nevěděla, co má říct.
„Takovou radost ti neudělám!“ odfrkla si a pak na mě skočila.