Za sny a za růži – 2. část

Každé město v sobě skrývá pověsti a legendy. Ty se zhmotňují a nabírají podob lidí a věcí, které, když se dobře budeme koukat, můžeme vidět a potkat…

„Mně včera zmizely dvě hodiny života. Michalovi se někdo pokusil přimíchat do piva sebevražedný myšlenky a Ivetce sebrali prach z vlasů. Když byla v práci.“
Anastázie vstala, poodešla od stolu za roh a zapálila si cigaretu, kterou nervózně otáčela v prstech.
Byla to pravda? Nevěděla jistě. Ale Lukáš, který k ní přicházel, byl pořád stejná malá krysa jako před chvílí. A vlastně jako po celou dobu, co ho znala. Sedla si k jednomu z ostatních volných stolů a podívala se na něj.
„Je to divný, Luky. Je… tohle je fakt pravda? Fakt se to děje?“ Vypadala najednou trochu zoufale, popotahujíc z cigarety a sedíc u poškrábaného stolu.
„Děje,“ přikývl a posadil se k ní. „Hlavně to nikomu neříkej, už kvůli mně. Navíc Ivetka je strachy bez sebe, nemluví o tom, ale jo. A my ostatní taky nejsme nejklidnější. Znáš Michala, v životě by to nepřiznal, ale pěkně ho to vyděsilo, když to zjistil.“
„Jak se pro všechno na světě dá ukradnout čas?“
„Až příliš snadno,“ Lukáš se pousmál. „Není to úplně legální, ale když víš, za kým zajít, tak je to celkem jednoduchý.“
Anastázie byla na rozpacích. Co když si z ní dělají jen legraci. Je to nějaký vtip na její účet? Drogy?
Najednou se otevřely dveře a do hospody se vevalil smrad a za ním i tlustý děda. Jeho kůže byla tmavohnědá a slizovitá a ve vlasech měl mech. Anastázie ho znala, byl to Igor, místní štamgast.
„U všech bohů…“ vydechla.
„Aha, takže jsi už otevřela oči úplně, že?“ Lukáš se na ni usmál. „Na ten smrad si brzo zvykneš.“
„Nemohla bych si na něj zvyknout jindy?“ zahuhňala přes ruku a oči jí začaly slzet.

báseň o malíři, leden 2013,
Anastázie Laskavá

Jak malovat neviděné, to bylo jeho umění.
A přesto každé ráno znovu vstal, vzal paletu a štětec
a několika tahy se snažil namalovat něco,
co by neožilo hned, jak se setmí,
co by k němu nevztahovalo ruce,
co by nechtělo zmrzlinu před večeří.

Tisíc snů zavřených ve sklenici
a schovaných pod schody na půdu,
aby se už nikdy neobjevily.
Tisíc ranek od ostrých nehtů
po neposedných rukou, co šmátrají kolem,
aby mohly sevřít.

A přece měl vždycky v očích naději a v rukou umění,
nebál se,
to nikdy.

Ráno se vzbudil a
všechno bylo jako dřív,
čisté,
bílé,
neposkvrněné.

V čajovně na Kavčím plácku bylo plno a vzduchem se nesly rozličné vůně a barvy dýmů vystupujících z hlav i kotlů dýmek. Anastázie tu byla poprvé, čajovna se ukrývala za dveřmi zbořené kaple, ze které zůstala jen čelní zeď. Vevnitř bylo přítmí a dusno a vypadalo to jako někde ve sklepě. Cihlové zdi se nahoře setkávaly v oblouku a na zdech se mihotaly plameny svící a lamp. S Lukášem se posadili na starou pohovku.
„Ahoj,“ kývla na ně známá. „Opium, jako obvykle? Nebo máš prachy a dáš si vílí sen? Kde máš svoje krysy?“
„Dones nám jenom čaj. Cejlon,“ objednal a pak se otočil k Anastázii. „Je to o dost složitější. Asi jsme jediný, koho okradl. Nevím, k čemu někomu bude tolik času, ale pochybuju, že by to bylo něco pěkného. Musím ti vysvětlit jednu věc… Hluboko pod kůží historie jsou žíly pověstí. Tepe to v nich, bouří. Každá vzpomínka, stačí jen záchvěv strachu na okraji lidské mysli, vzrušení z neznámého, ze záhadného. To všechno ty žíly naplňuje, dává jim impulzy, jako srdce tělu, a z toho se potom rodí naše podstata. Personifikuje nás to.“
Anastázie se rozhlédla kolem. Přejela pohledem po muži, který seděl naproti. Kouřil vodní dýmku a z kůže mu stoupaly jemné pramínky zeleného kouře, najednou otevřel oči a v nich nebylo nic víc než temnota. Rudé polštáře vytkávané orientálním vzorem byly poznamenané stářím a tekutinami a vzduch v místnosti byl najednou až příliš dusivý. Zhluboka se nadechla, ale nepomáhalo to. Začala se jí točit hlava.
V celé místnosti byla taková tma, že dokázala rozeznat pouze o něco málo světlejší obdélník okna. Snažila se dýchat co nejtišeji, aby si jí TO nevšimlo. Přesně cítila přítomnost toho neidentifikovatelného zla, které vytvářelo tmu v jejím pokoji. Musela se rozhodnout, co podniknout. Hodně potichu a tak nejpomaleji, jak dokázala, ze sebe odhrnula peřinu a spustila nohy na zem. Jakmile se dotkla prsty studených parket, vystartovala napříč pokojem. Neviděla ani na krok, ale cestu ke dveřím si dokázala přesně vybavit. Cítila, jak se chlad z parket přeměnil na neuvěřitelný žár, který se snažil připéct jí chodidla k podlaze. Konečně byla u dveří, chytla za kliku a prudce je otevřela. Za nimi byla tma snad ještě temnější než v jejím pokoji. Jak to? Na chodbě nebyla nikdy tma.
Prudce otevřela oči a vykřikla, ale jen málo obličejů se k ní otočilo, většina z nich zůstala v omámeném světě svých představ. Cítila, jak se celá třese a na čele má pot.
„Co se stalo?“ Lukáš na ni zmateně koukal. „Vypadala jsi mimo sebe.“
„Nic… to nic… jen je tu moc kouře,“ zamumlala zmateně, ale Lukáš přesvědčeně nevypadal.
„Co se stalo, Anastázie?“ chytil ji za ruku a hleděl jí do očí, tázavě a znepokojeně. „Je to důležité.“
„Byl to strašně živý sen… jako… jako když je to pravda, ale něco tam na mě číhalo. Myslím, že to chtělo moji duši…Zní to jako klišé.“
Lukáš se nezasmál.
„Tohle umí jen pár lidí, Vládci snů, Michal je s nimi spojený, ve městě jich moc není. Osobně je neznám, ale asi vím kdo. Je možné, že by tě chtěli vyděsit.“
„Michal?“ zamyslela se nad tím. „Ale vždyť je to kamarád.“
„No právě.“
Lukáš jim nalil čaj, načež vytáhl z kapsy list jinanu. I v přítmí se trochu lesknul, jako by na něm byly drobné kousky zlata, a vtiskl ho Anastázii do dlaně.
„Prosím tě, tohle si schovej, slib mi to. Je to amulet, nedokáže všechno, ale snad tě dokáže uchránit před takovýmihle útoky. Víš… mrzelo by mě, kdyby se ti něco stalo.“
Podívala se na list, párkrát ho přetočila v dlaních a pak kývla a schovala si ho do diáře, co měla v tašce. Nemohla se ubránit úsměvu.

Pokračování…