Modrá lilie

Zamilovaná dívka, jež přišla o toho, koho milovala. Přesto naděje umírá poslední a i ona se dočkala vysvobození ze smutku.

Probudila jsem se. Bylo krásné ráno ozářené ranním sluncem, které do mého pokoje pronikalo skrze zatažené záclony. Paprsky slunce dopadaly na koberec a vypadalo to doopravdy zajímavě. Rozhlédla jsem se po pokoji. Opatrně a pomalu jsem se zvedla z postele a roztáhla záclony. Okamžitě se mi do očí opřelo ostré sluneční světlo jarního slunce. Přimhouřila jsem oči a pak to uviděla. Vázu… Vázu plnou vody… Vázu, ve které se na slunci třpytily orosené květy lilie. Barva květů byla opravdu nezvyklá, protože byla modrá. Tmavě modrá, skoro totožná s barvou mích očí. Zahleděla jsem se z okna našeho domečku u lesa a usmála se při pohledu na louku před lesem, na níž se v lehkém teplém větru hýbaly nejrůznější luční květiny. Všude bylo plno barev a života. U lesa stál jelen a hleděl směrem k městu. Podél stromů si to uháněl zajíc. Z větví stromů s cvrlikáním vyletělo hejno ptáčků. A uprostřed toho všeho stál on s jednou jedinou modrou lilií v ruce. Díval se přímo na mě, přesto že byl celkem daleko, byla jsem si jistá, že koukal na mě. Neváhala jsem. Oblékla jsem si volnější tričko a užší džíny a opatrně vylezla oknem na strom, jehož větve dosahovaly až k mému oknu. Za pomoci jeho pevných větví a kmene jsem se ocitla bezpečně na zemi. Rozběhla jsem se k lesu. Přes louku plnou květin, kde stál s úsměvem a lilií v ruce a čekal na mě. Padla jsem mu do náruče a okamžitě jsem dostala polibek. Sladký polibek, jenž mě na okamžik naprosto vyvedl z rovnováhy a myšlenek. Odtáhla jsem se od něj. Nepřestával se usmívat. Stále měl na tváři ten krásný zářivý úsměv, jenž mě dokázal rozveselit v jakékoliv situaci. Ale já se tentokrát neusmívala. Spíše naopak. Můj obličej posmutněl a z očí mi v tichosti začaly stékat slzy. Rty se mi rozechvěly. Vše bylo najednou pryč. Barevné květiny, jelen, zajíc, les i louka… Vše kromě mě a jeho, stojícího naproti mě. Ale bylo to jiné. Přestože se usmíval, po obličeji mu stékala krev. Květina, kterou držel v ruce, spadla na zem a on se mi ztrácel ve tmě, která byla všude kolem nás. Natáhla jsem k němu ruku. Volala jsem jeho jméno, ale nic nebylo slyšet, nedosáhla jsem na něj. Zmizel.

Probudila jsem se. Opět. Tentokrát jsem však měla v očích slzy. Na okně byly pověšené černé závěsy, aby zabránily slunci vniknout dovnitř. Byl to sen. Vše to byl jenom hloupý sen měnící se v noční můru, která mě provází již hodně dlouho. Bylo 1. 9. 2015. Venku jasně zářilo slunce a foukal vítr podzimu. Vstala jsem a oblékla se na první školní den. Černé kalhoty, černé tričko na ramínka a přes to černou mikinu. Vzala jsem si pouzdro, ve kterém jsem měla pouze něco málo – tužku, propisku a možná nějakou tu barevnou pastelku. Hodila jsem ho do tašky a tu jsem si dala přes rameno a ještě do ní dala blok, abych si měla kam zapsat instrukce na tento školní rok. Podívala jsem se do velkého zrcadla, které viselo na zdi, a projela si rukou světlé vlasy. Tmavě modré oči vypadaly smutně a potemněle. Povzdechla jsem si a odvrátila pohled od vlastního odrazu v zrcadle. Za chvíli se za mnou už zabouchly dveře pokoje. V tu stejnou dobu zafoukal vítr, jenž rozhrnul závěsy. V okně byla váza s uvadnutými a seschlými liliemi. Ovšem jedna uprostřed rozevírala svůj modrý květ jako příslib naděje. Já však už po schodech seběhla dolů na chodbu. Zastavila jsem se ve dveřích do kuchyně a pohlédla na vesele se bavící rodinku. Mámu, která stála u plotny a dělala lívanečky, staršího bráchu, který na ně dával borůvkový sirup a borůvky, a tátu, který to všechno jedl a u toho si četl knížku, jak u něj bylo obvyklé, nohy měl položené na volné prázdné židli. Sklopila jsem pohled. Všimla si mě máma a zavolala na mě, ale já jen odvrátila pohled a odcházela. Obula jsem si boty, jak jinak než černé, a zmizela z domu. Šla jsem s předstihem, ale musela jsem se ještě někde stavit. Procházela jsem relativně prázdnou ulicí až na pár projíždějících aut nebo povídajících si babiček na rozích domů. Zahnula jsem a uviděla velkou kovanou bránu. Otevřela jsem ji s tichým zavrzáním a vešla. Prošla jsem kolem řady hrobů, obešla celý kostel, jenž se tyčil nad městem, a došla k tomu jedinému hrobu, který mě na tomhle omšelém hřbitově zajímal. Kleknu si a položím na hrob náruč modrých lilií a pousměji se. Na náhrobní desce byl nápis…

Theo Marks
1991 – 2015
Drahý syn, vnuk a kamarád.

„Tak, zase jdu do školy,“ zašeptám. Tenkrát, toho dne… 28. 6. 2015. Ten den byly mé 18. narozeniny a my byli spolu. Jak přesně se to stalo, nevím. Vím jenom, že jsme byli venku dlouho do noci, procházeli jsme se. A najednou… Jeho ruka, která svírala tu moji, ochabla a on padl k zemi. Krvácel. Nedokázala jsem tenkrát nic vnímat. Klesla jsem na zem k němu a chytla ho za ruku. Pohladil mě zkrvavenou rukou po tváři a utěšoval mě, že je to dobré. Ale nebylo to dobré. Umřel mi v náručí. A proč? Jenom proto, že jeho otec byl zbohatlík a naštval nějaké lidi. Jenom proto ho zabil nájemný vrah, aby dal jeho otci lekci. Ale co to komu bylo platné, že se jeho otec vzpamatoval, když on byl mrtví?

„Po dvou dlouhých měsících opět do školy,“ řeknu tiše. Prázdným hřbitovem se to však celkem hlasitě nese.

„Kéž bys mě mohl doprovodit!“ Zavřu na okamžik oči a potom vstanu a rukou přejedu po náhrobním kameni.

„Miluji tě… nezapomeň,“ hlesnu a se slzami, které jsem se snažila potlačit, jsem se otočila a vydala, nebo spíše vyběhla, pryč. Do školy jsem došla opět pomalu a opět jsem měla na tváři masku netečnosti. Sedla jsem si do lavice. Zabrala jsem si místo úplně vzadu u okna a položila hlavu na stůl. S nikým jsem se nebavila, chtěla jsem jenom klid a přežít to tu. Sotva došel učitel, začal kecat něco o tom, že máme přiděleného nového třídního. Slyšela jsem otevření a zavření dveří a pocítila zvláštní… energii? Nevím… Opravdu nevím, co to bylo. Zvedla jsem hlavu a spatřila ho. Otevřela jsem naprázdno pusu a hleděla. Byl jiný a přesto stejný. Vypadal jinak, ale já v něm viděla jeho.

„Jmenuji se Theo Marks. Ode dneška jsem váš nový třídní učitel. Doufám, že spolu budeme vycházet,“ řekl s úsměvem. A já bych přísahala, že se podíval přímo na mě a mrkl. Celou hodinu jsem jej sledovala. A když hodina skončila a děcka se vyhrnula ze třídy, přešel ke mně. Naklonil se k mému uchu, ale nic neřekl. Jenom jsem vnímala jeho mírný úsměv a tiché dýchání. Ve vlasech jsem pocítila jeho ruku a když odcházel, na lavici mi zůstala ležet jedna jediná modrá orchidej. Dala bych krk na to, že když odcházel, viděla jsem na jeho zádech bělostná křídla. Namísto jeho tmavých vlasů měl světle zlaté a temně zelené oči se změnily na světle modré jako letní obloha. Ale já stále viděla toho veselého kluka s tmavými vlasy, jenž mi nosíval modré lilie.

Nominace v kategorii Umělecký počin roku 2015 v rámci Udílení novinářských cen.