Simirajský bojovník – 18. kapitola

Hlavní tábor

Měl být tři dny cesty na východ podél moře. Skupina se držela od vody dále, aby ji neviděla případná projíždějící loď. Mohl za to spíš jejich špatný pocit, ale opatrnosti není nikdy dost. Večer, když už byla tma, museli zastavit, nemohli vědět, jestli by je někdo nezpozoroval. To by byl jejich konec. Až do téhle chvíle riskovali dost.

Zajeli dál do pouště a rozdělali tábor. Stany rozestavěli okolo ohně, aby alespoň trochu ztlumily světlo.
Rozestavěli hlídky. Když už se vše zdálo být tak jak má, Nate si došel za Brixem. Celý den ho na jazyku pálila jediná otázka.
„Proč jsi hodil mezi ty děti dýku?! Zbláznil ses? Zapomněl jsi snad, co je první a hlavní pravidlo Simirajů?!“
„Oni nejsou nevinní! A teď mě nech! Rozumíš?!“ řekl tím nejnaštvanějším tónem, jaký dokázal.
„Ne! Nenechám! Poslední dobou se chováš, jako by ti bylo všechno úplně jedno a…“ Nestihl dokončit větu.
„Vypadni! A je to rozkaz!“ zakřičel Brix už téměř nepříčetně. Nate takové chování svého velitele a přítele nevydržel a za límec brnění ho vytáhl na nohy. Tomu se to ale nelíbilo a rozmáchl se po něm. Nate dostal tvrdý zásah do tváře, ale úder rychle opětoval. Než se stačili seběhnout ostatní, už se váleli po zemi a rvali se jako malí kluci. Ostatním chvíli trvalo, než je od sebe odtrhli. Nate skončil s krvácejícím nosem a nějakými modřinami a Brix měl roztržené obočí a z nosu mu kapala krev. Nikdo nechápal, co se stalo. Pro jistotu je odvedli každého do jiného stanu, aby se uklidnili. Věděli, že je musí rychle usmířit. Jak by to mohlo dopadnout při útoku, kdyby každý vydával jiné rozkazy? Usmiřování nešlo tak hladce. Domluvy nepomáhaly a ani výhružky ne. Kdyby tam byl velitel Ridrick, jistě by si s tím poradil, ale takhle to museli vyřešit po svém. A také vyřešili.

Ráno na Nata čekalo nepříjemné překvapení. Probudil se přivázaný ke stromu. To ho vyděsilo, hned ale pochopil, o co jde. Vedle ležel svázaný Brix. Ostatní členové jednotky nevěděli, jak by je usmířili, a tak Vaas dostal nápad, že je přivážou ke stromu a nechají je tam tak dlouho, dokud se neusmíří.
Brix ještě spal. Nate do něj párkrát strčil nohou, aby ho probudil. Ani pro něho nebylo probuzení pěkné. O to hůř, že tam byl s Natem. Věděl, že se včera zachoval špatně, ale omlouvat se nechtěl. Připadalo mu trapné, že se velitel bude omlouvat, i kdyby svému příteli. Nate na tom byl podobně. Dlouho jenom seděli a ani jeden nic neříkal. Nakonec to hrozné ticho prolomil Nate.
„Co je to poslední dobou s tebou?“
„Nic!“ odsekl Brix a otočil se stranou. Opět tedy nastalo ticho. Nate se rozhodl, že znovu se už nebude snažit nějak se s Brixem usmířit, a také se otočil. Čas plynul a oni oba leželi zády k sobě a nic neříkali. Nate přemýšlel nad událostmi posledních dnů a snažil se najít něco, co by mohlo v kamarádovi vyvolat takovéto chování.
„Nemůžu spát,“ ozval se po delší době Brix. Nate se otočil s nechápavým výrazem. „Nemůžu spát, protože kdykoliv zavřu oči, vidím před sebou ty ženy a děti, kterým hoří celý život před očima.“
„Proč ti na nich tak záleží? Jsou to přeci nepřátelé krále, tedy i naši.“
„Víš, já jsem taky původem z pouště. Do Zexu jsem se dostal asi v sedmi letech, když mi zabili rodiče. Ridrick se mě ujal a udělal ze mě Simiraje.“
Nate si chvíli rovnal myšlenky.
„A jak jsi přišel o rodiče?“ Věděl, že pro Brixe bude těžké o tom mluvit, ale mohlo by jim to pomoct.
„Přijeli královští vojáci a celý tábor vypálili, pozabíjeli všechny muže, ženy i děti. Já jsem přežil jen proto, že jsem byl schovaný ve vyschlé studně. Viděl jsem svoje rodiče umřít. A teď, když zavřu oči, vidím to znova.“
Nate nevěděl, co by měl říct. Především nechápal, proč Brix dovolil vypalování táborů, když tím samým způsobem přišel o rodiče.
„To je mi líto.“ Slova se hledala těžko. „A co když na to zkusíš nemyslet a budeme se soustředit na náš cíl? Potřebujeme velitele, potřebujeme tebe!“ řekl Nate tak povzbudivě, jak jen dokázal.
Brix bloumal myšlenkami někde v dáli. „Není lehké na to nemyslet.“
„Tak proč jsi hodil tu dýku mezi děti?“ zeptal se Nate znovu.
„Já ani pořádně sám nevím.“ V jeho očích se zaleskly slzy.
Za chvilku se za nimi ozvalo šourání bot po písku. Byli to jejich kamarádi.

„Tak už jste se konečně usmířili?“ zeptal se Nio.
„Jo, už je to lepší,“ usmál se Brix. Oba je tedy rozvázali a přivedli jim koně, byl čas vyrazit opět na cestu.

Na cestě byli už třetí den a tábor stále nikde. Věděli, že Rymirové jsou kočovníci a neustále se po poušti pohybují, ale hlavní tábor byl něco jako jejich hlavní město. To bylo pořád na stejném místě. Napadalo je jen jediné vysvětlení: Celou dobu jedou špatně.

Už dávno byla tma, ale oni stále pokračovali v cestě. Po dalších pár hodinách se utábořili. Už nemělo cenu pokračovat v cestě, alespoň ne přes noc. Nate byl jako na trní. Když už všichni spali nebo byli na hlídce, vzal si koně a vyrazil směrem, kterým se měli vydat zítra. Byl pryč asi dvě hodiny. Nikde nic nebylo. Pomalu se začínal vracet zpět do tábora, ale stále se mu zdálo, že někde hodně v dálce vidí světlo. Byl už ale unavený a nevěděl, jestli ho jen nešálí zrak. Chvíli přemýšlel a potom se rozhodl, že bude ještě chvíli pokračovat, aby zjistil, co je to světlo zač.

Přišel na to v okamžiku, kdy minul ohromnou dunu. Tahle byla ale mnohem větší než ostatní. Skoro vypadala, jako když ji někdo vytvořil uměle. Za ní našel velké stanové město. Musel to být hlavní Rymirský tábor. Nebyl tak velký jako ten, co viděl, když se snažil najít královskou armádu, ale pořád tam muselo být hodně vojáků a oni na ně nemohli zaútočit jako na ty minulé tábory. Když si zhruba zapamatoval, jak tábor vypadá a kde přibližně leží, vrátil se zpět. Bylo krátce nad ránem a začínalo vykukovat slunce. Nate přijel do tábora téměř neslyšně, ale když se chystal na chvíli si lehnout, zastavil ho Bany.
„Kde jsi ksakru byl?“ zašeptal.
„Našel jsem ten jejich hlavní tábor.“
„Sám? Co kdyby tě někdo viděl?! Přivedl bys je až k nám!“ začal Bany zvyšovat hlas.
„Neboj. Nikdo mě nesledoval. Hlídky tam žádné nejsou, ale stejně je ten tábor moc velký. Nedobyjeme ho.“
Bany nemohl pochopit, proč se Nate vydal hledat tábor sám, ale na druhou stranu byl rád, že pojedou najisto.

Ráno se všichni sesedli kolem ohniště. Nate jim vyprávěl, co v noci viděl. Reakce na jeho noční dobrodružství nebyly moc vlídné, ale nakonec to bylo lepší než bloudit pouští. Teď bylo potřeba vymyslet nějaký plán, jak se tam dostat a zjistit, kde je ten muž, co přežil bitvu na Velké pláni.
„Přestrojím se za jednoho z nich a najdu ho,“ přišel s nápadem Nate.
„Tak na to rovnou zapomeň!“ nechtěl o tom víc slyšet Brix.
„Mám tam kamaráda, pomůže mi. A navíc už jsem v jejich táboře jednou byl.“
„No a jak to dopadlo! Málem jsi to nepřežil. A máš tam kamaráda? Jak víš, že je tady?“ přidal se Vaas.
„Nedával jsem si pozor. Jen najdu toho muže, zabiju ho a zase se vrátím, nic na tom není.“ Zmínku o Fredovi jakoby přeslechl.

Dlouho se o tom nápadu bavili a nakonec se rozhodli to zkusit. Brixovi se to ani trochu nelíbilo, ale na nic lepšího nepřišel. Trval na tom, aby s Natem šli ještě Ned a Lens a dávali na něj pozor. Nate se vysvlékl z brnění a zůstal jen v košili a kalhotách. Lépe tak zapadne mezi Rymiry. V noci to bylo lehčí, stráží moc nebylo a většinou všichni spali. Cesta jim trvala tři hodiny. Lens a Ned zůstali za dunou, odkud byl pěkný výhled na celý tábor. Nate sešel dolů a přimíchal se mezi stany. Vracely se mu pocity z minula. Začal mít strach, aby ho neviděl někdo, kdo by ho mohl poznat a prozradit. Nejlepší by bylo najít Freda, ale ten mohl být kdekoliv v poušti. Držel se dál od hlavního stanu a přemýšlel, kde by ten muž mohl být. Procházel mezi stany, ale všechny byly stejné. Jediné, co je nějak odlišovalo, byla vlajka. Ta značila jednotlivé kmeny. Nate začínal být bezradný, chtěl tu strávit jen jednu noc, ale nemohl toho muže najít. Navíc nevěděl, jak by se zeptal, aby na sebe nijak neupozornil. Čím víc se pohyboval mezi Rymiry, tím větší měl pocit, že jsou to necivilizovaní barbaři. Ani sám nemohl přijít na to, jak ho to napadlo.

Zrovna procházel kolem stojanu s pověšeným prádlem, když dostal nápad. Sebral koženou vestu se znakem kmenu a ještě nějakou divnou čepici. Hned lépe zapadal. Pomalu odcházel, ale než stačil zahnout za roh, někdo ho chytil za rameno.
„Co tu děláš?!“ vyděsil ho hlas. Nate se prudce otočil a spadl mu kámen ze srdce.
„Frede!“ Div mu nepadl štěstím kolem krku. Fred byl poněkud vykolejený náhlými událostmi, ale nemohl potlačit úsměv. Pro jistotu odtáhl Nata stranou.
„Co tu děláš?!“ zeptal se znovu a koulel po něm očima.
„Potřeboval bych mluvit s tím mužem, co přežil bitvu na Velké pláni.“
Nastala chvíle ticha. „A k čemu ti to bude?“ nechápal Fred.
„Prostě s ním potřebuju mluvit. Je tady?“
„Není! Ale stejně ti nevěřím, že s ním chceš jenom mluvit.“
„Jedu sem ze Zexu, riskuju, že mě tu někdo pozná. Myslíš, že kdyby to nebylo důležité, byl bych tady?“ Na tom už něco bylo.
„Říkám ti pravdu, není tady. A i tak si myslím, že byste si moc nepopovídali, on nic neví.“
„Jak nic neví?“
„Nejspíš ztratil paměť. Říkal, že dostal nějakým předmětem do hlavy a pak si už nic nepamatuje. Zkoušeli to z něj dostat, hodně způsoby, ale nic. Nakonec odjel i se svým kmenem.“
Nate přemýšlel na plné obrátky. Nemohl pochopit, co ten muž mohl vědět tak důležitého, že bylo třeba ho odstranit. Fredovi ale věřil, a tak nemělo smysl dál tu zůstávat. Museli tu zprávu doručit veliteli.
„Musíš odsud zmizet,“ naléhal Fred. Nate přikývl, rozloučil se a pomalu se vytratil z tábora. Nemohl uvěřit svému štěstí, že kamaráda našel. Za chvilku už byl za dunou a nedočkavě na něj koukaly dva páry očí.
„Co jsi zjistil?“ zeptal se Lens.
„V táboře,“ odpověděl stručně Nate a vyhoupl se do sedla.

V táboře na ně netrpělivě všichni čekali. Nate nevypadal nijak nadšeně a pověděl jim hned, co se dozvěděl. Až po chvilce mu došlo, že nikde nevidí Brixe.
„Kde je Brix?“
„Někde tady kolem, přišlo mu psaní. A je z toho docela mimo.“
Nate na nic nečekal a šel ho najít. Našel ho opřeného o strom nedaleko od ostatních.
„Co se děje?“ zeptal se zvesela. Smích ho ale rychle přešel, když mu Brix podal obálku. Stálo v ní:

„Z nařízení Jeho královské milosti jste okamžitě zbaven své funkce. Vaše jednotka se tímto musí okamžitě vrátit zpět do hlavního města a je pozastavena její činnost, dokud král nerozhodne jinak.“

Více v dopisu nebylo. Chvíli na to jen koukal a nevěděl co říct. Přečetl si ho znovu, jakoby si myslel, že to je jen vtip, ale pořád tam stálo to samé.
„Řekni klukům, že se vracíte do Zexu.“
„Jak vracíte?! Ty nejedeš?“
„Už nejsem velitel, tím jsi teď ty!“
Nate se nezmohl dlouhou dobu na slovo. „Víš, za co to je? Nebo co se stalo?“ Ukázal na dopis.
„Ne, ale nejspíš za ty vypálené tábory. Někdo to musel nahlásit. Asi ti zajatci, co utekli. Kdo ví. Jo a pro tebe tu je taky jeden.“
Ani tento dopis nebyl nijak povzbudivý. Byl od Druliho Kusse, Natova pána. Dostal rozkaz okamžitě se vrátit domů.
„To si mohli ušetřit práci a napsat to najednou,“ procedil mezi zuby. Brixovi to na tváři vykouzlilo letmý úsměv.
Když to řekli ostatním, nikdo z nich nebyl moc nadšený. Věděli, že králův rozkaz nemohou nesplnit, a tak se sbalili a vyrazili na cestu. Všem bylo mizerně, nikdo nevěděl, co se stane, až se vrátí.