Simirajský bojovník – 17. kapitola

Pomsta

Museli počkat na tmu. Jen ta jim dokázala dát tolik potřebný moment překvapení. Celý zbytek odpoledne dávali dohromady plán, jak zaútočit na Rymirský tábor a přitom zajistit, aby je nikdo neviděl příliš brzy. Předpokládali, že budou mít rozestavené stráže okolo tábora. Probírali mnoho nápadů, jak útok provést, ale vždy se našel nějaký problém. Tím největším byl nedostatek mužů. Bylo jich všeho všudy jedenáct, a to byl hodně velký podprůměr.
Nakonec se rozhodli na tábor zaútočit ze dvou stran a sevřít ho do kleští. Někomu by nejspíš připadalo jako bláznovství útočit na sto dobře vycvičených bojovníků, ale oni měli na své straně moment překvapení. A i když jich bylo podstatně méně, věřili si, a to bylo důležité.

Pomalu padl soumrak. Slunce se schovalo za obzor a byl čas vyrazit. Rozdělili se na dvě skupiny. Té první velel Brix a byli s ním Ned, Uruk, Bany a Sakip. Té druhé velel Nate a jeho tým se skládal z Nia, Lense, Hika, Druua a Curla.
Počasí jim přálo. Měsíc se schovával za mraky a nebyl skoro ani vidět.
Vyrazili. Jediné, co je utvrzovalo v tom, že jedou správně, byl oheň, který viděli i na tu dálku. Brixova skupina se po chvíli zastavila. Čekali, než Natova skupina objede tábor a dá znamení, že je k útoku připravena. Nemohli cválat, protože by Rymirové mohli pojmout podezření a vyhlásit poplach.
K jejich milému překvapení zjistili, že tábor nikdo nehlídá. Naštěstí Rymirové nepovažovali za nutné tábor hlídat a nečekali tedy, že by na ně někdo zaútočil. Znamením byl zvuk ptáka, který se běžně vyskytuje v oblasti Zexu, tedy Kukačky.
„Kukukuku!“ Byl to signál.
Obě skupiny vyrazily téměř současně. Ze stanů vybíhali vyděšení Rymirové a očividně byli velmi překvapeni z nečekaného útoku. Ti, kteří se dostali ze stanu včas, drželi v ruce, co měli nejblíže. Zbraně měli většinou ve stanech a neměli čas se pro ně vracet. V rukou měli tedy převážně klacky nebo to, co se zrovna povalovalo vedle stanu. To – naštěstí pro Simiraje – nebylo nic moc.
Obě skupiny se proháněly táborem a za chvíli se písek začal barvit do ruda. Rymirové se na žádný velký protiútok nezmohli. Podařilo se jim sundat Hika z koně, ale ostatní Simirajové mu přišli rychle na pomoc. Po pár minutách předem rozhodnutého boje se uprostřed tábora krčila skupinka přeživších Rymirů. Brixova skupina je držela pohromadě a postarala se, aby nikdo neutekl a aby všichni odevzdali své zbraně. O kus dál se u jednoho ze stanů schovávaly také ženy s dětmi. Nate seskočil z koně a šel k nim. Všichni ho probodávali nenávistným pohledem. Pak se vrátil ke skupině, kterou hlídali jeho kamarádi. Mezi nimi si našel velitele. Nebyl to moc velký problém, nosil jiné oblečení a na čele měl tečku. Byl to znak velitelů jednotlivých skupin.
„Kde je ten muž, co přežil bitvu na Velké pláni?“ nepáral se s ním.
„Trhni si, Simiraji!“ řekl jejich velitel.
„Když mi to neřekneš, na místě tě zabiju a s tebou i všechny ostatní!“
„Radši zemřeme, než abychom ti něco řekli!“ Plivl po Natovi. Ten jen pokrčil rameny a dýku, kterou mněl u boku, vrazil veliteli někam pod žebra. V okamžiku se mu valila rudá, teplá krev po rukou. V očích ostatních Rymirů byl vidět zvláštní výraz, jako by nikdo nevěřil, že ho skutečně zabije.
„Spalte stany a vypusťte koně!“ zavelel Nate.
„A co s těmi, co přežili?“ zeptal se někdo.
„Ženy a děti nechte, zbytek zabijte!“

Odjeli, až když celý tábor pořádně hořel a koně už byli daleko. Stihli ještě prohledat mrtvé bojovníky, ale našli jen pár zlatých mincí a kousky tabáku. Jako královští elitní vojáci ale měli kouření přísně zakázáno, a tak si vzali jen mince. Cestou přemýšleli, jak najít další tábor.
„Pokud to takhle půjde všude, nikdy ho nenajdeme,“ přemýšlel nahlas Lens.
„Budeme je muset nějak přinutit, udělat jim něco, co je donutí, aby nám to řekli,“ odpověděl Brix.
„Co máš na mysli?“
„To ještě nevím.“
Před nimi se v dálce objevilo světlo. Když přijeli blíž, zjistili, že je to oheň. Byl ale jen jeden, a tak to nemohla být žádná velká skupina. Vypadalo to spíš na nějaké kupce, kteří se snaží mezi Rymiry prodat nějaké zboží. Nevypadalo to, že by jim hrozilo nějaké nebezpečí, a tak se rozhodli, že za zeptání nic nedají. Kupci by mohli být dobrý zdroj informací. Shodli se také ještě na tom, že pojede jen Nate. Kdyby přijeli všichni, mohli by kupce vystrašit a to nechtěli. Ostatní tedy čekali o kus dál a Nate pokračoval sám.

Byl to malý tábor. Byly tam jen dva stany a čtyři koně. Z toho dva, kteří vezli náklad. Nate se přibližoval krokem. Kupci seděli vedle ohně a vařili si něco k jídlu. Vtom zpozorovali, že se k nim blíží nějaký neznámý jezdec. Oba vyskočili se zbraněmi v ruce.
„Stůj! Ukaž se, kdo jsi!“ řekl jeden.
„Nechci s vámi bojovat,“ řekl Nate v klidu, ale pro jistotu zvedl ruce tak, aby na ně bylo vidět. „Chci se vás jen na něco zeptat.“
„Na co?“ zeptal se stále nedůvěřivě jeden z obchodníků.
„Potřeboval bych vědět, kde je tu nejbližší Rymirský tábor.“
„Nejbližší je tamtudy,“ řekl druhý obchodník a ukázal směrem, ze kterého přijeli.
„Ano, ale ten je vypálený. Chtěl bych varovat ostatní, aby si dávali pozor.“ Teď už obchodníci polevili v ostražitosti a odložili zbraně.
„Kdo ho vypálil?“ starali se.
„To nevím, ale potřebuju zjistit, kde je další tábor!“
Oba chvíli přemýšleli. „Další najdeš asi půl dne cesty na západ. Většina táborů je blíž u moře.“
„Děkuju, moc jste mi pomohli. Můžu se vám nějak odměnit?“
„Jedině tak, že je varuješ,“ usmál se kupec.
Nate přikývl a uháněl směrem, jaký mu ukázali. Kdyby se vrátil, vypadalo by to podezřele.

Ostatní Simirajové ho pozorovali. Když viděli, kam míří, vydali se za ním.
„Tak co jsi zjistil?“ zeptal se nedočkavě Sakip.
„Další tábor je prý půl dne cesty na západ, další pak blíže k moři. Budeme dnes večer zastavovat?“
„Ano. Chtěl bych se pořádně vyspat, než příště zaútočíme,“ odpověděl Brix.
Ještě chvíli pokračovali v cestě, aby se od kupců dostali co nejdál. Nakonec rozdělali tábor poblíž jedné studny. Bylo fajn mít zase čistou vodu. Nate si konečně mohl umýt z rukou zaschlou krev. Utírat ji jen suchým hadrem nebylo nic moc.

V noci se opět střídali při držení hlídky. Nestalo se ale nic zajímavého a všem to utíkalo hrozně pomalu.

Nate vstával ještě před rozedněním. Prošel se po táboře, aby si protáhl ztuhlé tělo. Došel ke studni a nabral si čerstvou vodu. Trochu se omyl a pak se šel podívat na Nia. Ten na hlídce spal. Nate do něho drkl, až nadskočil.
„Spal jsi?“ zeptal se.
„Nespal, jen jsem odpočíval,“ bránil se Nio.
„Na hlídce?“ rýpnul si znovu Nate.
„Dobře, tak jsem usnul, už se to nestane,“ zabručel.
Nate se jen usmál a plácl ho po rameni. „Tak se pojď připravit, za hodinu vyrážíme.“
V táboře už byli všichni na nohou a balili své stany. Času měli spoustu. Tábor měl být jen půl dne daleko a oni budou mít dost času na přípravu a plánování. Vyrazili okolo deváté hodiny. Slunce krásně svítilo, ale žádné velké teplo nebylo.

Cestování pouští bylo to nejnudnější, co Nate zatím zažil. Nikde nic, jen samý písek. Ten působil také tak, že měli čas od času pocit, že vidí věci, které tam ve skutečnosti vůbec nebyly. Museli udělat pár přestávek, cesta nebyla dlouhá, ale oni měli čas a mohli si to dovolit.

Po půldenní cestě konečně zahlédli v dálce Rymirský tábor. Pomalu se začínalo stmívat, a tak se zastavili zase za velkou dunou, aby je nebylo vidět.
„Hodil by se nám dalekohled,“ posteskl si Nate, když se vrátil z průzkumu. Byl se podívat, jestli nemají rozestavené stráže, ale na tu dálku nic neviděl.
„Třeba ho budou mít oni. Můžeš se zeptat,“ zazubil se Brix.

„Jo, děsně vtipný,“ nebral Nate poznámku za příliš vtipnou.
„Takže jaký je plán?“ zeptal se Banny.
„Plán bude stejný jako včera. Není tu nikdo, kdo by je varoval, nebudou nás čekat,“ zazněla odpověď.
„A co když to ani tady nebude nikdo vědět nebo nám to nebude chtít říct?“
„To teď řešit nebudeme,“ rozhodl Nate. „Rozdělte se na dvě skupiny, postup stejný jako včera.“
Rozdělili se na dvě skupiny a každá objela tábor z jedné strany, aby jim nikdo nemohl utéct. Chvíli vyčkávali, ale neviděli žádné hlídky ani žádné známky toho, že by si jich někdo všiml.
Brixova skupina vyrazila jako první a hned na to vyrazil i Nate a ostatní. Téměř okamžitě se v táboře rozšířila panika, protože nikdo nevěděl, co se děje. Když to prvním z nich došlo, bylo už pozdě. Simirajové neměli žádnou těžkou práci. Odpor byl pramalý a během deseti minut se před nimi krčil zbytek Rymirů, kteří ale vůbec nevypadali, že by se chtěli jen tak vzdát. Přeci jen, byl to hrdý národ.
„Při nedávné bitvě na Velké pláni přežil jeden z vás! Chci vědět, kde je! Pak vás možná ušetříme!“ zasyčel Nate. Všichni na něho civěli, ale nikdo nevydal ani hlásku.
„Nebudu to opakovat znovu! Pánové, začněte.“ Dal rukou pokyn své skupině, která hbitě sesedla a z hloučku žen a dětí vytáhl každý jedno dítě. Potom je postavili do řady.
„Teď chci vědět, kde je ten muž! Pokud se to nedozvím, nepřežije to ani jedno z nich!“ ukázal na děti.
Ihned si všiml, jak tváře některých mužů změnily výraz. Když se opět nic nedělo, přešel Nate k dětem a vybral si jedno. Potom vytáhl zbraň a zamířil na ně. Když už se napřahoval, ozval se jeden ze zajatých mužů.
„Počkej! Najdete ho někde u moře. Pohybuje se s hlavním náčelníkem našeho národa.“
Nate se usmál. Zastrčil zbraň a poručil, aby děti odvedli zpátky.
„Zapalte tábor a vypusťte koně! Muže pobijte, ženy a děti nechte!“ Ještě než ostatní vykonali jeho rozkazy, vytáhl toho muže, který mu odpověděl, a jeho syna. Odchytili ještě jednoho koně.
„Ty půjdeš s námi, kdybys náhodou lhal, vyřídím si to s tebou.“
Potom ho přivázali za jednoho koně. Jeho syna posadili na zabaveného koně a vedli ho za sebou. Jejich cílem byly tábory podél moře. Byla to jejich jediná stopa, které se mohli alespoň nějak chytit.
„Zabil bys ho?“ ozvalo se vedle Nata.
„Nevím, nejspíš ne, ale fungovalo to, jak jsem potřeboval,“ dodal s úsměvem. Naskakovala mu přitom husí kůže, vzpomněl si na první pravidlo Simirajů: Nikdy nesmíš ublížit nevinnému. A tohle bylo jen dítě.

Přes noc se už neutábořili, pokračovali dál k moři. Směr jim ukazoval zajatý Rymir, nemohli se proto pohybovat moc rychle. Brixovi to hodně vadilo, ale věděl, že je pro ně zajatec důležitý. Za úsvitu zahlédli studnu a na chvíli u ní zastavili. Zajatý Rymir si neustále na něco stěžoval, až to Nate nevydržel.
„Mě ten váš Vůdce mučil a stejně jsem tady!“ Při těch slovech si vyhrnul triko a ukázal mu jizvy, které pokrývaly skoro celé břicho. „Ty si stěžuješ kvůli pár puchýřům na nohou! Nejraději bych ti udělal to, co se dělo mně, ale to bys tu už nebyl! Máš velké štěstí, že tě potřebujeme!“
Zajatec ho se strachem pozoroval. Nevypadal, že by byl nějak zlý, ale když se rozčílil, nebylo radno ho nějak štvát.
Přestávka trvala asi hodinu. Pak se vydali zase na cestu.

Pouští už šli další tři dny. Šli pomalu, ale i tak začínalo být divné, že nenarazili na žádný Rymirský tábor. Všichni začínali být netrpěliví a podezřívaví. Nakonec ještě chvíli vydrželi a udělali dobře. Dorazili k moři. Po té dlouhé době, kdy kolem sebe měli jen písek, to byla příjemná změna.
Brix zastavil skupinu a sesedl.
„Kde má být nejbližší tábor?“ zeptal se zajatce.
„Nemám tušení, kde jsme! Jak mám vědět, kde je nějaký tábor?“
Brix se napřahoval, že mu dá pěstí, ale Nate ho zastavil.
„Tak si vyber. Když vybereš správnou stranu, bude to dobré, když ne…“ Schválně nechal otázku viset ve vzduchu. Zajatec nevěděl, na jakou stranu se má dát, ale nakonec zvolil východ. Kdyby se dali na západ, mohli by opět dojet k horám, což by je nepotěšilo.
Vydali se tedy na východ. Drželi se dál od vody, aby je náhodou neviděla nějaká loď. Nemuseli jít moc dlouho, když konečně narazili na Rymirský tábor. Byl větší než ty dva předchozí. Nate tajně doufal, že tady najdou to, co hledají, a budou se moci konečně vrátit domů.
„Co teď?“ zeptal se Lens.
„Postup bude stejný jako minule. Počkáme na tmu, potom se rozdělíme na dvě skupiny a zaútočíme.“
„A co s nimi?“ Šlo o zajatce. Bylo nebezpečné nechat je samotné, ale zase potřebovali všechny.
„Ještě nevím. Na něco přijdu.“
Čekání na útok bylo tentokrát těžší. Nikomu čas neutíkal a byli proto víc a víc nervózní. Všichni si přáli, aby konečně našli, pro co sem přijeli. Měsíc jim to také nijak neulehčoval. Zrovna byl v úplňku a ozařoval celé okolí dost silným světlem.

Konečně nadešel čas útoku. Zajatce nakonec nechali v táboře samotné. Pořádně je oba svázali, aby se nemohli hýbat, a potom vyrazili. Natova skupina objela tábor. Hlídky se opět nekonaly, a tak nikdo nečekal žádný větší odpor. Zaútočili. Byli tiší a neslyšní. Ti Rymirové, kteří byli zrovna na okraji tábora, zaslechli jen tlumený dusot kopyt, ale přes zář ohně z tábora nic neviděli, až když bylo pozdě. Simirajové se mezi nimi prohnali jako písečná bouře. A přesto se zdálo, že v tomto táboře se s nimi perou s větší vervou a odpor je značně větší. Především se žádný z nich nebyl ochotný vzdát, to jim situaci značně ztěžovalo. Tady už se projevila Rymirská převaha, i když jen na chvilku. Nate měl v tomto souboji smůlu. Jeden z Rymirů si na něho počíhal a podařilo se mu stáhnout ho ze sedla. Natovi nečekaný pád vyrazil dech a na chvíli byl zcela paralyzovaný, vydaný na milost a nemilost svému soupeři. Ten si očividně užíval té možnosti, které se mu dostalo, a byl zcela rozhodnutý Nata na místě udělat nebožtíkem. Lens byl však ve správný čas na správném místě a jeho šíp si našel místo mezi Rymirovými žebry.
Nate nebyl pořádně schopen mluvit. Lens ho vytáhl na nohy, a to už se před nimi krčila malá skupinka přeživších. Nate k nim trochu potácivě došel.
„Kde bych našel velitele vašeho kmene?“ zeptal se zdvořile. Odpovědi se nedočkal. Zkusil se tedy zeptat ještě jednou, ale zase žádná odpověď. Brix byl poslední dobou nervózní a trpělivost mu hodně chyběla. Vytáhl svoji dýku a hodil ji do davu žen a dětí. Dýka se zabodla jedné dívce do břicha. Ta silně krvácela. S Natem to trochu otřáslo, ale snažil se nedat na sobě nic znát. Mezi přeživšími Rymiry se zvedl jeden muž a přešel blíž k Natovi.
„Prosím, řeknu Vám, co budete chtít, ale zachraňte mi dceru!“ Neměl daleko k pláči.
„Řekni mi, kde najdu vašeho vůdce,“ poručil Nate. Nedokázal však skrýt, jak moc se třese.
„Dovedu Vás do jeho tábora, ale zachraňte ji, prosím.“ Teď už opravdu brečel.
„Chci vědět přesnou polohu tábora!“ křikl.
„Je to tři dny cesty podél moře.“
Nate nevěděl, jestli je ještě naděje dítě zachránit, ale stejně poslal Nia, aby udělal, co může. Ostatní Rymirové nemohli pochopit, jak mohl nepříteli něco říct, ale jemu to bylo jedno. Nechtěl přijít o svou dceru. Ta ztratila hodně krve, Nio jí ránu vymyl a zavázal. Jestli to přežije, to ale nevěděl. Dozvěděli se, co potřebovali, a tak výjimečně nechali tábor být. Vrátili se ještě na místo, kde předtím nechali zajatce, ale ti už tam nebyli.
„Sakra!“ zaklel Nate a zlostí byl téměř nepříčetný. „Jestli nás teď vyzradí, bude to náš konec!“
Nikdo nevěděl, co na to říct. Tady už neměli co pohledávat, a tak se vydali k hlavnímu Rymirskému táboru.