Simirajský bojovník – 16. kapitola (2. část)

Návrat

Kasárna byla hned vedle paláce, takže to daleko rozhodně nebylo. Najít svoji jednotku nebylo těžké. Jejich brnění svítilo mezi ostatními a bylo vidět, že z nich mají ostatní respekt. Jako první si ho všiml Sakip.
„Hele, není to Nate?“ Všichni se samozřejmě ihned otočili.
„Jo, je to on!“ přidal se Hik. Všichni ho šli přivítat.
„Mysleli jsme, že jsi mrtvý. Už jsme se smířili s tím, že je nás o dalšího míň.“
„No jo, kde je Vaas?“ zeptal se Nate, když si přátele prohlédl.
„Spadl z koně a má na třikrát zlomenou nohu. Teď je nás jedenáct.“
„Posílá mě za vámi velitel. Máme úkol. Musíme najít jednoho muže, který přežil bitvu s naší armádou. Bude někde v poušti.“
„Někde v poušti?“ zeptal se Brix.
„Ano, nemůžu říct kde, nevím to.“
Brix se chvíli rozmýšlel. „No dobrá. Všichni si půjdou připravit koně a mně ho taky připravte, jdeme s Natem pro zásoby.“
Ostatní odběhli a Nate s Brixem šli do hlavní budovy kasáren.
„Víš, že Vaas byl mým zástupcem?“
„Ano, a co s tím mám společného?“
„No, napadlo mě, teď žádného zástupce nemám a ty sis teď musel projít hodně zkouškami. Myslím, že bys byl dobrý zástupce.“
„Proč to chceš dát mně? Jsem tu nejkratší dobu, jistě si to některý z kluků zaslouží víc než já.“
„Nate, nabízím ti to, protože vidím, že jsi schopný bojovník a umíš lidi vést. A nemusíš se bát, že by to klukům vadilo. Respektují moje rozhodnutí a tebe budou respektovat taky. Uvidíš. Tak co?“
Nate se chvíli rozmýšlel. „Dobře, beru to,“ řekl nakonec. Nevěděl, jestli udělal dobře, ale znělo to jako výborná nabídka.
Brix mu s úsměvem podal pruh červené látky.
„Dej si to na ruku tak, jako to mám já.“ Ukázal na svoji červeno-bílou pásku. „Každý tak pozná, že jsi můj zástupce.“
Potom ji pomohl Natovi zavázat. V kuchyni kasáren si obstarali nějaké zásoby a potom se přidali k ostatním. Každý vezl něco v taškách přidělaných na sedlo.
Když uviděli Nata s červenou páskou, chvíli nikdo nevěděl, co říct. Každý trochu záviděl, ale po tom, čím si Nate prošel, si to zasloužil.
„Koukám, že jsi povýšil, gratuluju!“ řekl Uruk. Ostatní se rychle přidali.

Když bylo všechno připraveno, vyrazili z kasáren směrem k horám, museli přes ně projít, jiná cesta na poušť nebyla. Nejednou se vojáci snažili přesvědčit krále, aby vybudoval jinou cestu, třeba jen pro armádu, ale on o tom nechtěl nikdy ani slyšet.

Přes město jen klusali, všichni jim uhýbali z cesty a ukláněli se. Za městem mohli konečně zrychlit do cvalu. Normálně se jezdilo ve dvojstupu, ale mimo město, na otevřené pláni, to nebylo třeba. Nate měl jako nový zástupce velitele místo vždy vedle Brixe.

Po pár hodinách jízdy se zastavili. Hory byly ještě v nedohlednu, ale ani město už nebylo vidět. Projížděli okolo pár vesniček, jinak byla tato oblast posetá políčky. Potom mírně stoupal terén a místo políček se začaly objevovat na pastvinách krávy a různá jiná zdejší zvířata.
„Mám děsně ztuhlé nohy,“ stěžoval si Bany.
„To máme všichni,“ usadil ho Brix.
„Kde začneme?“ zeptal se Nio.

„Co kde začneme?“
„Kde začneme hledat?“

„Tak tohle přenechám plně Natovi,“ zbavil se rychle odpovědi Brix.
„Vím, že jsou rozděleni podle kmenů. Normálně bude jeden kmen tvořit asi sto bojeschopných mužů. A podle toho, kolik jsem jich viděl v tom stanovém městečku, bude jich poušť plná.“
„Je obrovská. A oni nebudou nijak blízko u sebe,“ řekl Sakip.

„No, začal bych na západě a pokračoval dál. Fakt netuším, kde by mohl být. Ani jsem ho neviděl. Nepoznám ho.“
„Cože?!“ nevěřil svým uším Nio.
„Byl jsem svázaný ve stanu. Vím jen, že to nějaký povstalec přežil!“
„A nepřijde vám to divný?“ zeptal se Uruk.
„Co nám má přijít divný?“ nechápal Nio.
„Že nás velitel poslal najít někoho, o kom nevíme vůbec nic.“

„Tím se teď netrap. Najdeme ho. A odskáčou si to. Mám chuť do někoho zabodnout svůj meč. Tak jo, lidi, nasedat, pokračujme, ať do tmy někam dojedeme!“ rozhodl Brix. Nate však Niovy obavy chápal a myslel si to samé.

Slunce pomalu zapadalo. Takhle navečer už byla zima. Oni měli ale brnění, a tak to nebylo tak cítit. Na stromech už listí nebylo, teď si s ním pohrával vítr. Ujížděli, dokud bylo vidět na cestu. Když nebylo vidět ani na pár metrů před sebe, zastavili v malém lesíku nedaleko cesty. Koně přivázali ke třem stromům. Všichni začali odsedlávat. Ne že by sedla sundávali, jen uvolnili řemeny, aby koně netlačily. V případě útoku by byli připraveni okamžitě nasednout.
„Jdi dát klukům pokyny. Aspoň se to naučíš,“ usmál se na Nata Brix.
„A co když mě nebudou respektovat?“
„Vidíš to?“ ukázal na pásku, co měl na ruce. „Budou. Nemusíš se bát. Já si musím opravit sedlo.“
Sedlo měl naprosto v pořádku, ale chtěl, aby Nate získal trochu sebevědomí. Nate z toho neměl moc velkou radost, ale odešel za ostatními, kteří seděli kousek od koní.
„Takže, rozděláme tady tábor. Všichni si postaví stany. Nejdřív ale Lens a Druu dojdou pro dřevo a rozdělají oheň. Nio, Ned a Curle obhlédnou terén a zjistí, co tu kolem je.“
„A co my?“ ozvali se Uruk, Sakip, Bany a Hik najednou.
„Po celou noc bude v táboře hlídka. První bude mít Hik, Bany a Sakip. Druhou já, Uruk, Curle a Brix. Třetí budou Ned, Nio, Druu a Lens. Chápou všichni?“
„Po jaké době se budeme střídat?“ zeptal se Lens.
„Po třech hodinách.“
Nikdo už neměl námitky a všichni odešli dělat, co dostali za úkol. Když se vrátil Brix, nevěřil svým očím.
„No vida, jak ti to jde!“ pochvaloval si. „Asi budeš velet častěji.“
Nata pochvala potěšila.
„Máš se mnou, Urukem a Curlem druhou hlídku.“
„Proč zrovna druhou?“ zaúpěl. Nate se jen usmál a šel si rozdělat stan.

Večeře byla složená ze sušeného masa, které ale bylo dobré, až když se trošičku ohřálo na ohni, a kus chleba, ten byl zatím ještě čerstvý a měkký. Vezli s sebou ještě nějaké ovoce a pytlíčky čaje. Voda vždycky někde tekla, a pokud ne, měli svoje čutory.
Po večeři se šlo spát. Vzhůru zůstali jen ti, co měli zrovna hlídku. Po třech hodinách ji předali Natově skupině a ta po dalších třech hodinách poslední čtveřici. Noc proběhla v naprostém klidu.

Ráno pokračovali hned po snídani. V dálce už se rýsovaly vrcholky hor. Byly sice ještě daleko, ale i tak vypadaly docela hrozivě.
Cestou si povídali o tom, jaké bylo jejich přijetí do jednotky a jak se jim vedlo během zkoušek. Všichni se shodli na tom, že probuzení v lese je podrazácké a mělo by se na to upozornit nějak předem. Sakip byl jediný proti. Jeho názor byl takový, že je to správné. Velitel by měl vědět, jak budou jeho lidi reagovat v takové situaci. Nakonec na tom něco pravdy bylo. Dál už jeli beze slova. Tentokrát se nezastavili ani na oběd. Chtěli být v horách co nejdříve. Pomalu se začali přibližovat a pomalu začali stoupat do kopce. K večeru už byli obklopeni skalními stěnami a bylo to trochu strašidelné, když se stmívalo.
„Pojedeme i potmě, dokud nenarazíme na nějaké místo, kde by se dalo utábořit,“ zavelel Brix. Nikdo neměl žádnou námitku.
„Nemám ty hory rád,“ ozval se Nate. Všichni ho okamžitě začali poslouchat.
„Nikdy nevíš, kdo se schovává za dalším kamenem. A potom, co jsem přišel o Shadowa…“
„My ti rozumíme. Nemusíš nám to říkat,“ vycítil Natův smutek Uruk.
„Hele, támhle je dobré místo! Na oheň tu sice není dřevo, ale nevadí. Hlídky platí stejně jako včera,“ rozhodl Nate. Nemohl si nevšimnout pohledu Brixe, a tak se začal smát. Spali pod velkou skalní stěnou. Pokud by se rozpršelo, byli by v suchu. Bylo by to dobré místo i pro oheň, ale nebylo ho čím rozdělat. Všude byly jenom kameny a ty, jak známo, nehoří.
„Musí se tady držet hlídky? Nikdo tu nebude,“ řekl svůj názor Nio.
„Musí, nikdy nevíš, co tě potká,“ odpověděl Nate.
„Vždyť je to zbytečný.“
„Nio! Uděláš, co ti řekl Nate, jestli sis toho nevšiml, má na ruce pásku! A navíc má pravdu. Rymiry tady neuslyšíš. Umí se tu pohybovat, i když to není jejich území.“
To byla pravda. Často přepadali karavany mířící na poušť.
Nio jen sklopil oči a dělal, že má něco velmi důležitého na práci. Nate dal Brixovi znamení, že děkuje. Noc byla opět klidná, až bylo divné, jak moc byla klidná.

Ráno je čekalo nemilé překvapení. Všude bylo bílo. Zima se přihlásila v celé své bílé kráse. Byl tu však problém s koňmi. Zem byla namrzlá a jim budou podkluzovat kopyta, nezbývalo, než aby jeli krokem. Hodně je to zdrží, ale nedalo se nic dělat. Cestou bylo naprosté ticho. Občas se jen někde ozval nějaký dravec nebo se někde uvolnil nějaký kámen.
„Nějak se mi to tu nelíbí,“ ozval se Hik.
„To nikomu, buď v klidu,“ odpověděl Nate.

„Mějte oči otevřené, nevíme, jestli se tu někde nepohybuje nějaká Rymirská jednotka,“ napomenul je Brix. Pokračovali krokem. Cesta tu byla velmi úzká a nešlo jet ani ve dvou. Museli tedy za sebou, jako chodí třeba kachny. Kdyby na ně někdo zaútočil teď, byl by to velký problém. Ale žádný zkušený voják by nebyl tak hloupý, aby zaútočil na cestě, kam se sotva vejde jeden kůň.
Konečně měli tu strašnou, úzkou cestu za sebou. Teď už byla cesta širší a vešli se dva vedle sebe.
Skály kolem nich se začaly pomalu snižovat. Bylo možné se po nich pohybovat, to byla dobrá zpráva.
„Co je tamto před námi?“ prolomil ticho Nio. Před nimi na cestě ležel nějaký předmět. Když přijeli blíž, zjistili, že je to kolo. Kousek dál, před zatáčkou, se povaloval vůz. Kousek od něj se snažil zachránit alespoň něco ze svého nákladu kupec.
„Pomůžeme mu!“ rozhodl Brix.
„Počkej!“ chytil ho za rameno Nate. „Může to být past!“
Brix Natovo varování chvíli zvažoval.
„Pomůžeme mu!“ Nebylo k tomu co dodat. Vydali se tedy k muži, který sbíral své zboží ze země a snažil se ho naskládat mimo cestu. Vůz byl překlopený koly vzhůru.
„Můžeme vám pomoct?“ zeptal se zdvořile Brix, když dorazili ke starci. Otázka to byla naprosto zbytečná. A odpověď si mohli snadno domyslet sami.
„Ano, prosím. Můžete mi pomoct otočit vůz a naskládat na něj ty věci.“
Kluci se hned pustili do práce. Nate postával kolem. Pak nenápadně přešel k Urukovi a Nedovi.
„Dávejte pozor na okolí. Nelíbí se mi to. Ten muž je moc klidný na to, že přišel o všechno své zboží.“ Oba jen přikývli a poodešli stranou. Nate se šel připojit k ostatním, aby se neřeklo. Nejdříve vůz rozhoupali a ten se potom převalil na zbylá tři kola.
„Děkuji, mládenci, nevím, co bych si bez vás počal,“ řekl jim kupec a usmíval se.
„Jak se vám tu povedlo takhle obrátit vůz a zlomit kolo?“ zeptal se Nate.
Na kupci bylo vidět, že se ho otázka dotkla.
„To mě máte za zloděje, nebo co?“
Hikovi došlo, kam Nate míří, a tak pokračoval ve vyptávání.
„Za nikoho vás nepovažujeme, můj kamarád se jen zeptal. Když nám řeknete, jak se vám to stalo, možná kolo i opravíme,“ vytáhl eso z rukávu.
Muž chvíli nejistě přešlapoval na místě a konečně se rozhoupal k odpovědi.
„Najel jsem na nějaký kámen a to víte, tenhle vůz nic nevydrží.“ To byla první věc, která se zdála podezřelá. Kolem sice byla spousta kamenů, ale žádný nebyl takový, aby se o něj mohl převrátit vůz, a to ještě plný.
„Nedělejte z nás hlupáky!“ křikl Nate a udělal krok ke kupci, cestou ho ale zadržel Brix. I on už tušil, že tu něco nesedí.
„POZOR!!“ zvolali Uruk a Ned zároveň. Pak hned uskočili co nejblíže ke skále. Kolem nich dopadla sprška šípů. Všem hned došlo, že to byla past a že Nate měl pravdu.
Mezitím, co se starali o náklad a o vůz, se kolem na skále usadili Rymirové. Nebýt toho, že Nate nechal hlídku, nejspíš by teď byli mrtví nebo alespoň zranění. Problém byl, jak je dostat ze skály. Oni měli luky a někteří i kuše. Bojovníci jako Simirajové měli také luky, ale používali je jen tehdy, pokud opravdu potřebovali bojovat na dálku. Teď je měli zavěšené na sedlech, bez možnosti se k nim nějak dostat. Štíty nenosili a už poněkolikáté Brix proklel velitele, že je nezařadil do výzbroje.
„Máš nějaký plán?“ Otázka patřila Natovi.
„Ne, leda bys uměl lítat, jinak se k nim nedostaneme.“
„No tak asi budeme muset počkat, až jim dojdou šípy,“ řekl s trpkým úsměvem.
Dopadla další salva a po ní hned další. Chvílemi to vypadalo, jako kdyby šípy pršely. Pak se ozval křik. Byl to Lens. Nevešel se za kámen a šíp ho trefil do pravého ramene. Naštěstí to nebylo nijak vážné, ale bojovat už nemohl. Ostatní to pochopitelně naštvalo. Nate dostal nápad. Vedle něj ležel kupec a vypadal, jako když si to užívá. Nate ho chytil za límec kabátu a vytáhl ho na nohy. Potom vyšel z úkrytu a použil ho jako živý štít. Střelba rázem ustala. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál.
„Chceš ho zabít, Simiraji?“ ozvalo se ze skal. „To je ale proti tvým zásadám! Nesmíte přece ublížit nevinnému člověku!“ dodal hlas posměšně. Nate chvíli váhal s odpovědí a pořádně ji promýšlel, aby neřekl nějakou blbost.
„Ano, klidně ho teď hned zabiju, protože není nevinný! Kdybychom ho nechali, postříleli byste nás. To mě plně opravňuje k tomu, abych ho tady na místě zabil!“
Chvíli bylo ticho. Nate stále držel dýku pod kupcovým hrdlem. Pak odněkud přiletěl šíp a zabodl se kupci do srdce.

„A co budeš dělat teď, Simiraji?“ posmíval se opět hlas. K tomu už nebylo co dodat. Odhodil kupcovo bezvládné tělo, které začínalo být velmi těžké, a skočil zpátky do úkrytu.
„Máš i jiný plán?“ zeptal se jízlivě Brix. Nate neodpověděl. Vyběhl z úkrytu a jen tak tak se mu podařilo doběhnout za další kámen. Šípy prosvištěly okolo. Teď byl ale v pasti. Věděl, že pokud vystrčí byť jen palec u nohy, skončí se zapíchnutým šípem. Přemýšlel na plné obrátky. Nic ho nenapadalo. Potom jako by se stal zázrak. Rymirskou pozornost upoutalo pár postav, které se z ničeho nic objevily za nimi. Nate se odhodlal vykouknout z úkrytu a spatřil Banyho a Brixe, jak si rozdávají rány s nepřátely. Všichni ostatní zároveň jako na povel vyběhli z úkrytu a šli kamarádům na pomoc.

Jako první doběhl Nate a s mečem v ruce se vrhl na prvního nepřítele. Ten byl překvapený jeho rychlostí a než stačil vůbec něco udělat, padal mrtvý k zemi s velkou krvavou ránou na hrudi. To už na vršek skály dobíhali i ostatní a začala pravá bitva, kde se vítěz ukáže podle schopností. Nate i jeho jednotka se rvali statečně, ale nepřátel nijak neubývalo, spíš naopak. Neustále přicházeli další a další a oni měli co dělat, aby se stačili ubránit.
Na Nata šli v jedné chvíli hned tři nepřátelé. Stačil jen stěží vykrývat jejich výpady a o nějakém útoku nemohla být ani řeč. Zatlačili ho na stěnu skály a bylo otázkou minut, kdy jeho obrana povolí. Pak se k zemi svezl první z nepřátel. Nate nestudoval, jak se to stalo, a bleskurychle se postaral o zbývající dva útočníky. Ti byli v šoku a nebyla velká práce je vyřídit. Než se však stačil otočit, byli u něj další dva. Nate se kryl, jak uměl, ale zranění zabránit nedokázal. Pod náporem nepřátelských útoků neustále ustupoval a zakopl o kámen. Ve chvíli, kdy ležel, mu jeden protivník zabodl svoji šavli do ramene. Naštěstí pro Nata to bylo levé rameno a mohl pokračovat v boji. Ostatním se už podařilo vypořádat se se svými protivníky a přiběhli mu na pomoc. Za chvíli stáli kolem něj už jen jeho kamarádi. Pomohli mu na nohy. Ten pohled na okolí vypadal děsně. Nate se vždycky snažil obejít nějak to, že bude muset někoho zabít, tentokrát se to však nestalo. Měl zvláštní pocit, takový, jaký ještě nezažil.
„Jsi v pořádku?“ staral se Ned.

„Jo, bude to dobrý. Jak je na tom Lens?“
„Nio už se o něj stará, bude v pořádku. Teď se postaráme o tebe. Sedni si tady,“ ukázal na nejbližší kámen. Přicházel k nim Brix a vypadal naštvaně.

„Proč jsi to udělal s tím kupcem? Mohl nám být k něčemu užitečný!“ začal se rozčilovat.
„Takže je tohle to moje vina?! A kdo měl ten skvělý nápad mu pomoct? Kdybys to neudělal, nikdo by nebyl zraněný nebo aspoň by to nedopadlo takhle!“ křičel na něj na oplátku Nate.
„Vlastně jo, je to tvoje vina! Nemusel by být zraněný nikdo! To, že jsi vzal jako rukojmí toho kupce, byl ten nejblbější nápad, co jsi mohl vymyslet!“

„Kdybych já nenechal Uruka a Neda, aby hlídali, ničeho by sis nevšiml a my bychom teď byli všichni mrtví!“

„Mrtví jsme mohli být i potom, co jsi udělal…“
„Tak dost!! To stačí!“ vložil se do hádky Hik. „Přestaňte se tady hádat! Musíme se o Nata a Lense postarat a pak odsud vypadnout! Za chvíli tu můžou být další!“
„Tak pojď, sedni si sem,“ vyzval Nata opět Ned.
„Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral!“ Vytrhl se a mířil dolů ke koním. Z brašny, co měl připevněnou k sedlu, si vytáhl kus hadru, který měl na leštění a čištění zbraní, a strčil si ho pod brnění. Bolelo ho to strašně, ale nic neřekl.

Než vyrazili dál na cestu, prohledali mrtvé Rymiry. Našli pár zlatých mincí a nějaký tabák. Simirajové měli kouření přísně zakázáno, a tak si vzali pouze mince. Nate a Brix spolu nemluvili. Každý házel vinu na toho druhého, ale pravdou bylo, že měl každý půl pravdy.

Projížděli horami už třetí den. Nate a Brix spolu ještě stále nemluvili a napětí v jednotce se dalo krájet. Ostatní přemýšleli, jak by je opět usmířili, ale všechny pokusy zatím selhaly. Nate si nechal ošetřit rameno a už ho bolelo méně. I tak ho ale trochu děsila představa, že bude muset bojovat se zraněnou rukou, ve které měl nejčastěji dýku.

Konečně se před nimi začalo pomalu otevírat údolí. Bylo plné písku a takhle shora vypadalo, jako když se třpytí tisíce malinkých drahokamů. Na vrcholku hor, kde se pohybovali, bylo nasněženo a zima. Čím dál víc bylo jasné, že na poušti taková zima nebude. Pomalu začali sestupovat klikatou cestičkou dolů k poušti. Čím byli níž, tím větší teplo bylo. Připadalo jim, že bylo příjemnější, když je zima a brnění alespoň trochu drží teplo, než když jim teď bude velké vedro. Sestup z hor dolů trval přibližně půl dne. Zjistili, že takové teplo tam není. Nate byl zvyklý, že na poušti je přes den vždy velké vedro. Tady to neplatilo. Když byla zima, tak byla všude. Jen někde nebyla tak velká.
„Kudy teď?“ zeptal se Brix a otočil se k Natovi.
Ten chvíli zkoumal obzor před sebou. „Já bych začal na západní straně pouště a postupoval bych na východ.“
„Tím ale nepokryjeme celou poušť.“ To byla dobrá poznámka.
„Nepokryjeme. To bychom se museli rozdělit a to nejde. Pokud má někdo lepší nápad, řekněte ho!“ Nikdo žádný jiný nápad neměl.
„Dobře. Pojedeme na západ,“ rozhodl Brix.
Pobídli koně a cválali do pouště. Bylo to zvláštní. Kolem nich nebylo nic jiného než písek. Všude jen samý písek. Nate měl radši nějaké krásné malebné údolí, kde by si mohl lehnout do trávy, nejlépe třeba s Gwen. Když byl teď v královském paláci, neměl vůbec čas za ní zajít. Trochu si to vyčítal.
„Co je to?“ zeptal se Lens a ukázal před sebe. Před nimi se mlžilo cosi jako stromy. Nebyli si jistí, jestli je jen nešálí zrak. Po pár minutách ale měli jasno. Byla to oáza.

„Poblíž bude nějaký tábor. Jestli nás uvidí, vyjede nás přivítat asi sto Rymirů. Nemám zájem se s nimi setkat takhle. Počkáme, až bude tma. Potřebujeme moment překvapení,“ uzavřel Nate. S jeho názorem všichni souhlasili. Vrátili se o kus zpět a schovali se za velkou dunou. Poskytovala jim alespoň nějakou ochranu, aby je nikdo neviděl.