Temnota

Posel smrti se opět probudil. Bloudí po světě a hledá své oběti, které se nedají jen tak snadno polapit – jsou to velice přesvědčiví lidé, kteří dokáží změnit rozhodnutí takřka všech.

Byl jsem jedním z nich.

Posel si nevybírá, jestli utrpíte škody, nebo ne, zkrátka udělá to, co je pro něj nutné. Pomalu, ale jistě z vás vykrádá vzpomínky a to, co je ve vás nejlepší, a pak to vše promění v ty nejhorší hrůzy, které vám vrátí zpět. Je to utrpení mnohem horší, než kdyby vás týrali.

Nejdřív jsem si myslel, že Posel smrti je někdo, kdo mi konečně opravdu rozumí. Bral jsem ho jako rodinu, jako bratra. Míval jsem divné pocity. Cítil jsem, jak mě všichni nenávidí. V nočních můrách se mi zjevovaly tváře lidí, které jsem dobře znal a miloval. V těch snech mě ponižovali a uráželi. Všechny hezké vzpomínky byly tím zlem nahlodané, nasáklé špatností, kterou v sobě Posel smrti ukrývá.

Chápal jsem Posla, ale ne sebe. Často jsem se sám sebe ptal, proč byl ke mně život tak nespravedlivý? Chtěl jsem být jako Posel, zabít všechny, kdo mi stáli v cestě, všechny ty, které jsem nesnášel.

Pak mi to došlo. Můžu být jako on! Copak je zabíjení lidí tak špatné? Zkrátka jen zbavíte svět nějakých hlupáků, to je vše. Ono takové vyklízení lidí je někdy vcelku užitečné.

Když jsem to řekl své rodině, zhrozili se. Podobnou reakci jsem předpokládal. Byl jsem přesto celkem naštvaný, že je jejich reakce právě taková. Pozabíjel jsem je všechny. Možná jsem měl něco cítit, byla to přece má rodina, ale Posel smrti ze mě kromě dobrých vzpomínek vysál i city, které člověka oslabují – lásku, lítost, smutek.
Nechal jsem je ležet na zemi, nezajímalo mě, co s nimi bude dál. Hlavně že jsou mrtví. Těšilo mě, že jsem je zabil vlastní rukou a skoro při vědomí.

Uplynulo několik dnů, během kterých jsem vyvraždil málem celou vesnici. Neměl jsem však už takový hřejivý, příjemný pocit jako na začátku. Už jsem necítil potřebu se mstít, potřebu někoho vraždit. Začal jsem pociťovat výčitky svědomí, místy dokonce i smutek. V té době jsem už byl hodně na hraně vlastní smrti. Kdybych se neprobral z toho šíleného transu, nepřežil bych to.

Výčitky svědomí rostly den ode dne víc, začalo mi docházet, že jsem pouhou loutkou Posla smrti, že moje duše už neovládá moje vlastní tělo. Duše byla v Poslovi, tělo bylo jeho. Neměl jsem ponětí, jak se z té šlamastyky dostat.

Řekl jsem Poslovi smrti, že je ubožák, že už mu nehodlám sloužit. Mučil mě, týral, ale já přežil. To, co jsem si prožil během těch dnů, mě naprosto změnilo. Nemám žádné přátele, lidé se mnou nechtějí mluvit. Nevěří tomu, že jsem se změnil. Že už nejsem ten masový vrah, kterým jsem byl, že jsem jen obyčejný kluk, který lituje svých činů, lituje toho, že se vůbec narodil jako člověk. Lituje toho, že nezemřel on, ale desítky, možná stovky dalších, kteří mohli žít pokojný život.

Z nebe padá déšť. Jsem celý promočený, vyzáblý a hladový. Mám jen vodu. Dešťové kapky. Stékají do mého hrdla a tam se ukládají.

Svět možná nikdy nepochopí, že jsem se změnil, ale já nikdy nepochopím to, proč jsem byl tak naivní. Teď už jen čekám na příležitost, jak to vše napravit…