Zpěv Fénixe – 1. kapitola

Hlavní mág

Nehnula ani brvou. Zaposlouchala se do písně, kterou zpíval ten podivný zlatý pták a najednou si uvědomila, že pláče. Píseň ptáka byla jedna z těch nejsmutnějších věcí, kterou kdy slyšela. Musí je varovat. Mágové ve věži jsou ve větším nebezpečí, než si myslí. I kdyby při tom měla zemřít.

Carnag otevřel oči. Ačkoliv byla ještě temná noc, věděl, že co nevidět začne svítat. Vstal z tvrdé a nepohodlné postele. Jemu ale postel vyhovovala. Ještě než přešel ke skříni, aby si vyzvedl své pozlacené roucho hlavního mága, zastavil se u gobelínu, na kterém byl zobrazený muž s dlouhými šedivými vlasy a vousem sahajícím až k pasu. Nepochybně byl muž hodně starý, přesto to byl Carnagův vzor.

Starý pán na gobelínu byl Alois Magický, zakladatel Věže mágů. Jedině v této věži mohli žít mágové v míru, aniž by to ohrozilo život obyčejných lidí. Věž mágů byla v obležení jen jednou – elfy při Válce národů. Tehdy Věž mágů málem padla, nebýt Horáce Chrabrého, potulného rytíře, který zabil elfího krále. Jeho vojsko se po jeho smrti roztrousilo a nikdo neví, co je s elfy nyní. Někteří říkají, že vyhynuli. V té době byl Carnag ještě malé dítě a o kouzelné Věži mágů neměl ani ponětí.

Žádná škoda, že vyhynuli, pomyslel si Carnag. Elfové jsou strašná chátra. Mají svou vlastní magii a tu lidskou naprosto nesnášejí. Když se Carnag přinutil odvrátit od gobelínu, navlékl se do svého roucha a vyšel ze své prostorné ložnice.

Ocitl se v kruhové místnosti. Všude kolem dokola byly dveře, vedoucí do menších pokojíků vyšších mágů. Důležitější mágové měli pokoje v nejvyšších patrech věže a úplně vespod novicové. Tam byly spíše palandy a žádné soukromí. Mágové pořád a pořád přibývali a ve věži ubývalo místa. Proto se Janos, ten, co dělal hlavního mága před Carnagem, rozhodl, že bude dospělé a zkušené mágy zase posílat zpět do světa, aby se uživili samy. Bylo to těžké rozhodnutí, ale nedalo se nic jiného dělat.

Nebylo potřeba, aby Carnag zdolával plno točitých schodů dolů. V jeho padesáti čtyřech letech by se dal považovat ještě za člověka v nejlepších letech, ale poslední dobou se klouby z nedostatečného pohybu čím dál víc ozývaly. Přešel hned ke dveřím naproti a otevřel je. Překvapeně zjistil, že už tam všichni ostatní členové rady jsou. Přesto zamířil přímo ke své židli, jako kdyby tady vůbec nikdo nebyl a až když se usadil, změřil si pohledem všechny ostatní. Byl tu Darly, mág asi ve stejném věku jako Carnag, tudíž jeho nejlepší přítel a jeho rádce. Po jeho pravici seděla starší štíhlá žena, Marcella. Přísná, ale spravedlivá. Dále tu byl Garlan Dlouhotáhlý, jediný opravdový šlechtic, který patřil do rady mágů. V této věži prakticky vyrůstal, stejně jako Carnag. Měl ale sklony k přivlastňování a vytahování se. Poslední byla mladá dívka asi dvacetiletá. Přišla do věže teprve nedávno a už teď projevila veliké nadání. Carnag přemýšlel, jestli by z ní neměl udělat učně rovnou. Místo toho ji mezitím přijal do rady mágů, s čímž mnoho lidí naprosto nesouhlasilo.
„Má veliký potenciál,“ říkával Carnag. „A já ho chci rozvinout.“ Jediný problém byl, že dívka byla němá. Carnag už ale pochopil, že umí svůj názor projevovat i jinak než jen pusou.

„Tak, co máme na seznamu dneska?“ zeptal se Carnag otráveně, ale odpověď znal. Už to chtěl mít všechno za sebou. Nikdy by nevěřil, jak může být obyčejné rozhodování namáhavé.
„Ty víš moc dobře, co máme probírat dneska. Ostatně to probíráme každé ráno po dobu dvou měsíců.“ Marcella pevně sevřela rty. „Ale když chceš, uvedu tě do situace. Řešíme Narg´ary.“
Přesně takové odpovědi se Carnag obával. „Vždyť já vím, Marcello.“ Jak by taky nemohl vědět? Otázku ohledně Narg´arů řeší ustavičně a jemu se to proměnilo doslova v noční můru. „Jenže já nemám čas hnát se za každým Narg´arem, kterého nám ohlásí. Mám plno jiných starostí. Ať to vyřeší rytíři, od toho jsou to také rytíři, nebo ne?“
Tentokrát mu situaci osvětlil Darly: „Ano, jenže rytířové se bojí jejich kouzel. Tvrdí, že by to měla řešit Věž mágů –“
„Ano, jenže Věž mágů nemá na takové věci čas,“ skočil mu do řeči Carnag. „Hlavním účelem Věže mágů je ochrana těch, kteří svá kouzla ještě neumí plně využívat.“
„Ano, máš pravdu. Jenže Narg´ar je vlastně mág, kterého jeho kouzla naprosto pohltila. Neovládl je,“ vložil se do hovoru Garlan svým protivným, líným hlasem.
„Ano. Nemusíš mě poučovat, co je Narg´ar zač. Sám jsem řešil problémy s nimi ještě v době, když jsi ty byl v plenkách,“ ohradil se Carnag.
„Tak proč je neřešíš i teď?“
U stolu náhle zavládlo ticho. Všichni věděli, že se Garlan strefil do černého.
„Dobrá tedy, co navrhuješ?“ procedil Carnag skrz zaťaté zuby na usmívajícího se šlechtice.
„Založit řád ochránců magie. Zbavování nás Narg´arů by připadlo na jejich bedra.“
„Jenže to stojí mnoho zlata,“ zamračil se Darly.
„Ano, jenže je to pro dobrou věc. Věž určitě vydrží nějakou tu dobu o chlebu a vodě. Řád nám nakonec vynese hodně peněz, uvidíte. Tolik, že budeme moct postavit stovky takových magických věží.“ Garlan vstal ze židle a začal obcházet kolem stolu. „A přitom by stačilo jen pět mužů. Povedu řád a sám zvolím ty správné lidi. Narg´arové jsou neškodní a většinou se toulají světem osamocení. Nebude problém je vyhladit.“
Jenže jsou taky zmatení a rozrušení. To je kolikrát ještě nebezpečnější. Dřív než Carnag stačil vyslovit svou námitku, Marcella se toho chopila za něj: „Nemluv o nich jako o zvířatech, Garlane! Jsou to přeci ještě pořád lidi.“
Garlan svraštil čelo. „Nazývej je jak chceš, ale pro mě to lidi rozhodně nejsou.“
Tentokrát Carnaga nikdo nepředběhl. „Takže chceš nechat o hladu celou věž jen proto, abys měl potěšení z krve?“ Nevěřícně na něj hleděl.
„Říkejme tomu zásluha pro Věž mágů,“ usmál se Garlan nevinně. Na to neměl hlavní mág co říct, což Garlana uspokojilo.
„Dobrá tedy,“ pronesl a rozhlédl se po všech ostatních. „Můžeme přejít k hlasování. Souhlasíte se založením řádu ochránců magie?“
Ke Carnagovu překvapení vyletěla ruka dívky, která až doposud naslouchala, vzhůru. Marcella se chvíli zdráhala, ale pak zvedla svou ruku také.
Garlan se usmál. „Výborně. Takže se hned dám do hledání rytířů.“
S úsměvem na tváři vyšel z místnosti. Postupně ho následovali ostatní členové rady, až v místnosti zůstal Carnag sám. V hlavě si přerovnával myšlenky. Neměl sebemenší radost z toho, že všechny uspořené peníze má vydat za nějaké vojáky. Ani z toho, že ti vojáci budou zabíjet mágy. Ano, sice páchají zlo, ale jsou posedlí magií. Není vše ztraceno! A hlavně se mu nelíbilo, že Garlan vyhrál.

Trvalo celou věčnost, než Carnag vstal a odešel z místnosti. Na chodbě odchytil prvního sluhu, na kterého narazil. „Vyřiď kuchařům, ať připraví obrovskou hostinu. Kdo ví, kdy si takovou hostinu budeme moci zopakovat. Jen Garlanovi ať připraví suchý chleba a džbán s vodou.“