Valentýnka od Eisblume Mensch

Je věnována všem, kdo si chtějí počíst.

Každý den ta samá rutina. Ráno se přemluvit k tomu, abych vstala z postele, strojeně se odebrat do koupelny a nepřítomně do sebe naházet nějakou snídani. Dát si kafe a otupěle jít do práce. Tam stát za pultem, nuceně se usmívat na zákazníky, počítat nekonečně dlouhé minuty do konce směny, občas pozdravit nějakého upovídaného důchodce, co vlezl do obchodu jen za účelem vidiny rozhovoru s osamělou prodavačkou. Rutinní život, nudný, bezvýrazný. Od té doby, co jsem se rozešla s Filipem, jako by má existence postrádala jakoukoli hloubku. Klouzám po neokořeněném povrchu bytí, v noci bořím hlavu do polštáře a propadám melancholickým depresím, kdykoliv si uvědomím, že jsem jenom obyčejná dvacítka v malém bytě ve velkém městě. Osamělá, nemilovaná. Dloubu do své lítosti do té doby, než mé skelné oči přikryje únava.

Přesto se v mém životě čas od času zableskne. Alespoň na několik vteřin prozáří mou duši slunce, prosviští přede mnou kometa plná blaženého pocitu, plná naděje. Pokaždé, když se vracím z práce, vyčkávám na zeleného chodce u pruhovaného přechodu přes několikaproudou silnici vedoucí mezi centrem města a sídlištěm, kde žiju. Pokaždé jedu na nejbližší zastávku tramvají, abych se nemusela v té spletitosti dopravního ruchu motat příliš dlouho. Jsem zvyklá na tichý křik sebe samé, ne na nesmyslnou škálu zvuků motorových vozidel dopravujících spokojené lidi do spokojených domovů.

Pokaždé, když čekám, až auta dostanou červenou, dívám se přes tu mihotající se motorovou řeku do jeho očí. Stojí tam, vyčkává stejně jako já a pohled mi oplácí. Nezřetelně se vpíjím do jeho vzdáleného obličeje, otevřeně zkoumám jeho upravený zevnějšek, jeho mužná ramena a zastřižené vlasy vykukující zpod elegantního klobouku. Jen pohled na něj byl jako světlo na konci tunelu. Jakmile naskočí zelená, nevědomky se vrhnu do silnice, jako by naše oči byly magnetem, který svou silou překoná i vzdálenost téměř třiceti metrů. Chvíle, kdy též vyrazí po přechodu a blíží se ke mně, je pokaždé blaženě nekonečná. Vychutnávám si ji jako kuřák první cigaretu po dlouhé době. Jako gurmán pečlivě připravenou večeři ve francouzském stylu. Pokaždé se navzájem laskáme pohledy, mé řasy pročesávají ty jeho a mé tělo vibruje tak, že i on to uvnitř musí cítit. Nikdy se však ani jeden z nás nezastaví, aby promluvil. Už týdny to probíhá takhle, žádná změna. Já nejsem, nikdy jsem nebyla a těžko říct, jestli kdy budu, ta odvážná holka, co rozdává vlastní upřímnost a nebojí se vyjádřit své city, oslovit neznámého člověka, co dokáže odhodit stud a nechat pracovat svou ženskou smyslnost.

Jednou se to ale přeci jen změnilo.

Čtrnáctého února, Valentýn, svátek zamilovaných. Těžko říct, jestli se mému rozpoložení dalo říkat zamilovanost, nicméně něco jsem k tomu přitažlivému muži na druhé straně přechodu cítila.

Už od brzkého rána mě ze všech stran bombardovaly srdíčkové kýče, přeslazené citáty a marketingová lákadla v podobě květin, dárků, bonboniér či poukázek. Když jsem jela domů z práce, otrávená vším tím červeným humbukem, pršelo. Milenci se tiskly k sobě pod deštníky a navzájem si vyměňovaly polibky, jen já stála osaměle pod tím svým, čekala, až mokrou tmu prozáří zelené světlo semaforu, a připadala si jak v prázdné tovární hale. Stála jsem, dešťová voda odkapávala z deštníku a semafor ne a ne zezelenat. On na druhém konci přechodu nestál. Cítila jsem se zrazená a smutná.

Začaly se mi klepat nohy zimou, a tak jsem se rozhodla zasáhnout do pomalosti dopravního zařízení. Natáhla jsem se k tlačítku pro chodce, abych jej zmáčkla a urychlila tak čekání. Namísto nápisu vyzývajícího ke stisknutí tlačítka jsem se však dotkla promáčeného papíru. Takového toho linkovaného kancelářského. Stěží se mi rozklepanýma rukama podařilo rozložit ho a přečíst rozpité písmo.

„Černovlásko,
kolikrát myslíš, že už jsem nemohl usnout ze vzpomínky na Tvůj pohled? Právě se toho snažím dopočítat v kavárně naproti.“

Divoce se mi rozbušilo srdce. Kolena se klepala ještě víc než předtím, tentokrát ne zimou. Mimoděk jsem si rukou prohrábla zacuchané vlasy, abych se ujistila, že je vzkaz opravdu pro mě. Černý přeliv se mi v kudrlinách vlnil až po lopatky. Řekla jsem si, proč to nezkusit. Mám večeřet sama doma, nebo přinejhorším sama v nějaké kavárně? Toho člověka neznám, tudíž nebude nijak těžké se smířit s tím, že si ze mě udělal dobrý den.

Instinktivně jsem zkřehlými prsty pročesala vlasy, otřela kapky vody z obličeje a vytáhla si kalhoty. Narovnala jsem se, pokusila se nahodit neodolatelný úsměv a vydala se vstříc teplu kavárny.

Jakmile jsem vešla, mé srdce začalo bít na poplach. Seděl tam v rohu kavárničky, na stolku před ním ležela kytice rudých růží. Nemohly mít tmavší odstín než mé tváře v té chvíli. Skoro jsem nedýchala, mé nohy zdřevěněly a já nebyla s to se pohnout. Magneticky působící pohled do jeho hlubokých očí plných vážnosti mě však k němu přitáhnul.

„Doufal jsem, že přijdeš,“ zašeptal hrubě jemným hlasem.

Byl to tehdy nádherný večer, večer, kdy to všechno začalo. Od té doby už téměř rok chodím s Davidem po tom osudném přechodu stejným směrem.