Valentýnka od Chester Mikeyskovité

Všem zamilovaným – ať Vás hřeje spousta věrné lásky. :o)
Každý si zaslouží milovat a být milovaný. Láska je něco úžasného, ale co si budeme povídat… Láska z nás občas udělá blázny. Příběh o dívce, která na vlastní kůži poznala, jak moc nás láska může zaslepit. Je to nadsázka, ve které asi každý uvidí něco jiného. Chci příběhem jen říct, že když milujeme, občas nevnímáme svět… Nebo ho naopak vnímáme lépe?

Kámen studí. Bříšky prstů stírám krůpěje, které se tvoří z vláhy, a olizuju prsty. Dneska už jsem svůj příděl dostala, ale je to tak málo… Trpím žízní a hladem, ale díky němu je to víc než snesitelné. On. Je ve vedlejší cele a my si povídáme, ačkoliv jsme se nikdy neviděli. Už to tak trvá skoro věčnost. Jmenuje se Petr Klíč a narodil se uvězněný. Reagovala jsem na to s hrůzou. Mě chytili, když jsem kradla ošatku s chlebem. A můj trest je být jen o vodě a trošce chleba. Možná mě pustí, jestli se král dostane k mému případu a osvobodí mě. Ale spíš mě popraví… Nemám už nikoho. Až na Petra.
„Povídej mi ještě…“ zaprosím. Zasměje se a já vnímám i přes chladnou zeď, na kterou se tlačím, jeho smích. Představuju si, jaký má úsměv a oči. Sním o něm a žiju už jen pro něj.
„Dobře… Vždycky jsem si představoval, jaký je to venku. Že tam je spousta prostoru. Hodně vláhy. Nádherný slunce. Víš, slunce a voda je to jediný, co mě tu po celý roky udržovalo na živu. Jsem přímo pod oknem a vždycky ho pozoruju s rostoucí nadějí, že jednou bude líp.“
Zachvěju se. „Proč jsi tady?“
„Říkal jsem ti to,“ povzdychne si zmučeně. „Já prostě nevím. Narodil jsem se tu.“ Z jeho hlasu zaznívá zoufalost. „Byl jsem tu tak sám, než jsi se mnou začala komunikovat…“
Natiskla jsem se na tu studenou zeď ještě víc a prstem ji hladila. „Jak dlouho tu jsi?“
„Celou věčnost.“ Měla jsem pocit, že vzlykl. „Tak hrozně rád bych žil venku. Bez zdí. U řeky nebo na louce. Už bych nechtěl být sám. Žili bychom spolu. Já a ty…“
Zavřu oči a poslouchám jeho snění a vstupuju do našeho světa s ním. Když vyprávění skončí, setřu si slzy.
„Tak utečeme! Až sem příště přijde, vezmu ho tím kamenem, který se mi podařilo vydloubnout, po hlavě a společně utečeme!“
Jeho tichý smích mi naznačuje, že už nemá žádnou naději, ale já jsem naděje plná. Musím to alespoň zkusit. Když to nezkusím, beztak mě popraví a Petr tu zůstane už navždy sám. „Miluju tě,“ ozvalo se něžně. Tak to říkával poslední dny pořád. „Netušil jsem, že láska je taková. Myslel jsem, že si nezasloužím být milován.“
Potěžkám v ruce kámen. „Taky tě miluju…“ hlesla jsem. „Až zítra přijde strážný, Petře, utečeme. Je tu zadní vchod, musí tu být, a tím unikneme.“ Plánuju si, aniž by Petr něco říkal. Možná se bojí, ale já už nemám co ztratit.
Celou noc jsem nespala. Připravovala jsem se, utužovala svaly a hlavně mysl. V těle mi koloval adrenalin a moje naděje se ještě znásobila, když do cely vstoupil ten vychrtlý nemocný strážný. Rozhlédl se zpomaleně po cele. Stála jsem za ním a praštila ho tak silně do hlavy, až vydechl a svalil se do slámy.
Všude bylo ticho. Slyšela jsem jen své oddechování, jako bych uběhla maraton. „Pane Bože…Pane Bože, Petře!“ zašeptala jsem. Dostala jsem se ze své cely až na chodbu, kde jsem se skoro zhroutila. „Já to dokázala, Petře!“
„Lásko, nerozhlížej se a uteč!“ žadonil hlas s vedlejší cely a já se tam s obrovským úsměvem rozběhla. Narazila jsem prudce do dřevěných dveří, natáhla se na špičky a zahleděla se do otvoru mříží. Cela byla zcela prázdná. Jen přesně v paprsku slunce rostla zelenkavá květina… Petrklíč.
Mrkala jsem očima, zatímco volal, ať utíkám a zachráním si život. Už mi to docházelo. Narozen v zajetí. Ani jsem netušila, že křičím z plných plic, když mě popadli dva strážní. Oba mi pevně svírali paže a táhli mě ven, zatímco já slyšela Petra, jak mě volá. Nikdo jiný ho neslyšel…
„Petrklíč…“ hlesla jsem, když mě popadl Kat a položil mi hlavu na špalek. Zavřela jsem oči a věděla jsem, že ho skutečně mám hluboko v srdci. Vykřikla jsem svou lásku do světa, aby to věděl, než naposledy vydechnu. „Každý má právo milovat a být milován.“