Valentýnka: Anonymní VI.

Pro líbeznou princeznu

Tak dlouho sbírám slov, tak dlouho hledám v sobě odvahy a při tom tato chvíle přichází tak pozdě, abych jim svou touhu vyjádřil, abych jim své řekl. Pro statečného není větší zkoušky odvahy, pro silného není těžšího závaží, pro rychlého není delší mety než tento okamžik, než okamžik, kdy jim i já musím vyjádřit něco, co jsem tak dlouho v sobě skrýval, popíral a snažil se schovat. Je to už déle, co jsem je potkal, co mi řekli své první slůvko a její oči spočinuly v mých, už je to dlouho, co se protnula naše srdce. V tom nejméně možném okamžiku, ve chvíli, kdy bych to ani ve snu nečekal. Od té chvíle každým dnem, každou hodinou i minutou, každou setinou sekundy moje srdce bije jen pro ně, moje mysl je plná jejich úsměvů, jejich překrásných, přesladkých úsměvů, jejich krásně kaštanových očí, jejich slov, jejich pohledů. Nemohu přestat myslet na ně, má paní, má princezno. Každý koutek mého těla touží po nich, tak chtěl bych znovu cítit jejich vůni, tak moc chtěl bych opět pocítit jejich hebkou kůži, tak moc bych jim zase potřeboval hledět do očí. Sedím tu a píšu tyto řádky s jediným účelem. Setkat se s nimi znovu. Třeba jen nakrátko, třeba jen na jediný okamžik. Už nestydím se, už nemám důvod držet svá ústa zavřená, vše, co pro mě tenhle svět skýtá, je v tuto chvíli navždy skryto v nich, v nich a nás. Oni jsou tím jediným, čím mé srdce bije, čím dýchám, čím žiji, bez nich už není kroku vpřed, bez nich už jen dlouhý pád. Oni jsou mé štěstí, nejblaženější štěstí. Miluji je, tak jak nikdy nikoho více již, tak jak nikoho nikdy před tím, tak jak jen to možné je, miluji je, každou jejich část, každý jejich dech a slovo, které patří mě. Netoužím po ničem jiném, už není po čem jiném toužit. Jen po Nich, po nich. Miluji je, jsou pro mě vším, udělám pro ně cokoliv a jsem ochoten přinést i oběť největší, cokoliv, jen pro jejich úsměv, pro chvíli spolu. Polibek jejich, naději.