Valentýnka: Anonymní V.

Pro starého přítele

Je tomu už řádka let,
co jsi mě přivítal vlídně –
na tváři vrásky jako kmet,
oči však smály se, klidné.

Když otevřel jsi náruč svou,
já třásla se obavami,
zda tvé rty mě neuřknou,
co najdu za branami.

Pak v spleti chodeb kamenných
vždycky jsi stál po mém boku,
zblízka i zdáli zněl tvůj smích
v ozvěně mých vlastních kroků.

Odvahu jsi mi dodával,
učil mě vnímat krásu,
když pavučinou povlával
vánek v měsíčním jasu.

Vždy zahřála mě tvoje dlaň,
když v kostech mě mrazil strach,
že mých snů a tužeb pláň
se zakrátko změní v prach.

Nechal jsi mě růst svobodně,
dal jsi mi všechno, cos měl,
učils mě jednat rozhodně,
jít za tím, co člověk chtěl.

Děkuji ti, můj příteli,
prastarý hrade čárů,
tvá síla šrámy zacelí,
jsi nejcennějším z darů.

Kéž ke každé tvé spáře,
co čas vydrolil v zdivu,
se šťastná vzpomínka váže,
jsi strážcem mnoha divů!

Kéž ještě po dlouhý čas
vítáš další čaroděje,
vždyť v objetí tvých krás
snad každý mág pookřeje!