Valentýnka: Anonymní III.

Pro Olivera McCollina

Milý pane Olivere,
smutný povzdech z úst se dere,
když si člověk vzpomene,
jak v kolejce červené
s námi jste se dříve smál,
teď však jste se vydal dál
– pláče Dáma buclatá,
kdeže jest Vaše pata.

Vaši cestu fialovou,
na níž „panem“ vás teď zovou,
kéž lemují vonné růže.
Nechť je nikdy nepřemůže
plevel z hory povinností,
který nudu a šeď hostí,
kéž je trny nezmrzačí –
vždyť ty květy lásku značí.