Simirajský bojovník – 11. kapitola

Král

Nate si připadal skvěle. Právě dokázal něco, co od něho nikdo neočekával. Stále však musel mít na paměti, že ať se mu to líbí, nebo ne a ať se cítí jakkoliv svobodně, stále je otrokem. Na rozdíl od ostatních teď mohl počítat alespoň s lepším zacházením.

Než vyrazil zpět do tábora, dostal od velitele týden volna. Potom se měl připojit k jednotce. Byl to tak akorát čas, aby se stihl rozloučit a ještě třeba i strávit nějaké pěkné chvíle s Liou.

Cestu zpátky už luštit nemusel, takže mu uběhla mnohem rychleji. Vyrazil krátce po poledni a do tábora dorazil ještě před setměním. Sotva obyvatelé uslyšeli kopyta, vyhrnuli se ven a zvědavě pokukovali, kdo to jede. Pro mnoho z nich bylo obrovské překvapení, když spatřili Nata v Simirajském brnění. Všichni i hned pochopili, že to dokázal.

Nejvíce pyšní na něj byli ovšem Byrek a Lim. Možná tu byl ale ještě někdo pyšnější, Lia.

Jen co sesedl z koně, padla mu kolem krku. Zavalila ho spoustou polibků a naznačila mu, že na něho počká ve stanu. Od svých učitelů si vysloužil uznalé poplácání po zádech. Lim se dmul pýchou. Byl to přeci on, kdo Nata vybral a věřil v jeho schopnosti. Ostatní jen obdivně pokyvovali hlavou.

Konečně ho nechali být a on vlezl do stanu. Lia seděla na posteli a do široka se usmívala.
„Sluší ti to,“ prohlížela si jeho nové brnění.
„Pomůžeš mi ho sundat?“ zeptal se Nate a přistoupil o krok blíž. Lia se okamžitě zvedla a také přistoupila o krok blíž. Teď stáli těsně u sebe. Mlčky se pozorovali. Lia byla téměř o hlavu menší než Nate, ale to jí v ničem nebránilo.

Stoupla si na špičky a něžně ho políbila. Nijak neprotestoval, právě naopak. Stáli vedle postele a vášnivě se líbali. Ani jeden nebyl s to přestat. Nate by nejraději už ležel s Liou v posteli, ale stále ještě měl na sobě brnění. Nejprve ho musel svléknout. Všude byly různé přezky a pásečky a chvíli jim trvalo, než je všechny uvolnili. Když Nate brnění konečně svlékl, připadal si, jako by byl nahý. Rychle si na ně zvykl.
Potom už na nic nečekali. Nate něžně položil Liu na postel a jejich milování nabralo na obrátkách.

Konečně skončili. Oba se vyčerpaně, ale šťastně přitulili k sobě. Lia něžně hladila Nata po svalnatém hrudníku a po tvářích.
„Tak povídej, jaké to bylo?“ vyzvídala. Nate si ji prohlížel jako očarovaný. Nechtělo se mu mluvit, chtěl tam jen ležet a kochat se její krásou. Lia ho hypnotizovala pohledem.
„Museli jsme projít třemi zkouškami,“ pravil nakonec. Mluvil tiše a skoro šeptal. „První byla s mečem, tu jsem dokázal vyhrát. Druhá byla lukostřelba, ta dopadla katastrofálně. A poslední byla zkouška odvahy a síly vůle. Nepřipadá mi to tak, ale i touto zkouškou jsem prošel. Ještě pořád nemůžu uvěřit, že jsem to dokázal,“ pomalu se rozplýval. Nevyprávěl nijak dlouho, ale Liu dokázalo jeho vyprávění ukolébat. Usnula v jeho objetí. Nate ji ještě chvíli láskyplně pozoroval a pak také usnul.

Ráno ho probudilo slunce, které se dralo do stanu skrz pootevřené dveře. Podíval se na Liu, která ležela na druhém boku a na tváři měla lehký úsměv. Nate se také pousmál, ale neprobudil ji. Oblékl si košili a vyšel ven na čerstvý podzimní vzduch. Bylo brzy ráno a tábor se teprve probouzel.

Došel k potoku. Šplíchl si trochu studené vody do obličeje, aby se trochu probral.
„Slyšel jsem, že jsi dostal pořádně do zubů,“ ozval se za ním známý hlas.
Nate se do široka usmál. „Do zubů ani ne, ale na oko stále nevidím.“
Za ním stál Lim, také pouze v košili. Smočil si ruce ve studené vodě, omyl si obličej a pak se společně vraceli do tábora na snídani.
„Však ono to časem zmizí. Víš, co tě teď čeká?“
„Ne, velitel mi dal týden volna, potom se připojím k jednotce. Nejspíš se plánuje nějaké tažení nebo tak něco.“
„To je zajímavé,“ pokýval hlavou Lim. „No, ještě jednou ti musím gratulovat. Dokázal jsi to. Jsem na tebe právem hrdý!“
Nata ta slova zahřála u srdce. Pro bojovníka není nic lepšího než pochvala od učitele.

Pomalu se vracel ke svému stanu. Chtěl se podívat, jestli je Lia už vzhůru. Nestihl ještě přejít ani polovinu tábora, když ho dostihl kurýr.
„Vaše pošta, pane,“ řekl, uklonil se a rychle odešel.
Nate byl z jeho úklony vykolejený. Otevřel obálku. Byl v ní vzkaz od jeho pána, Druliho Kusse. Chtěl po něm, aby se okamžitě dostavil do jeho domu. Prý je to životně důležité. Natovi nezbylo než pána poslechnout. Zavřel obálku a vešel do stanu. Lia už byla vzhůru, ale ještě ležela v posteli. Sotva ho uviděla, usmála se.
„Pojď si ještě na chvíli lehnout,“ přemlouvala ho. Nate pomalu došel k posteli a lehl si k ní.
„Nemůžu, musím se vrátit do Zexu,“ zašeptal jí tiše do ucha. Lia ho místo odpovědi políbila na ústa.
Nate jí polibek neopětoval a konečně vstal. Přešel ke stojanu, na kterém měl rozložené brnění, a začal se do něj soukat. Brblal si při tom, co po něm asi tak může Kuss chtít, ale neuposlechnout se neodvážil. Lia také vstala a pomohla mu zase pozapínat všechny pásečky. V brnění vypadal nějak mohutněji než obvykle. Lia se na něho znovu usmála a pomohla mu sbalit věci.

Společně měli sbaleno za chvilku. Nate pak vše odnosil ven a připravil koně. Ještě měl v plánu rozloučit se se svými učiteli, ale oba mu ulehčili práci, když se za ním zastavili sami. Oba mu popřáli hodně štěstí. Nejtěžší loučení měl s Liou. Zrovna teď nechtěl nikam jezdit. Neuposlechnout pána ale také nemohl. Neměl na výběr. Naposledy se s Liou políbil a pak odcválal pryč, aby to nebylo ještě těžší.

Do Zexu dorazil pozdě odpoledne. Musel projet celým městem. Jako obvykle tam panoval čilý ruch. Jedinou změnou bylo, že tentokrát mu všichni uhýbali z cesty. Jako kdyby byl sám král.

Na obzoru spatřil jemu dobře známou velkou budovu, která připomínala palác. Byl skoro u cíle. Sotva si ho strážní na hradbách všimli, už otevírali bránu. Na Nata najednou padl divný pocit. Vzpomněl si, jak sem před nedávnem přišel jako otrok a náramně se mu líbilo, kým byl dnes.

Na nádvoří se mu každý klaněl. Bylo to velice nezvyklé a Nate si při tom připadal divně. Jeden ze sluhů mu i hned chytil koně a zavedl ho do stáje. Další sluha ho odvedl přes vstupní halu do prvního patra vily, kde byla pánova pracovna. Zastavili se před velkými dubovými dveřmi. Sluha vešel dovnitř a za chvíli opět vyšel. Dveře nechal otevřené, Nate vstoupil a uklonil se.
Kuss seděl za psacím stolem a něco čmáral do obrovské knihy.
„Ale, ale, tak tys to dokázal!“ neskrýval nadšení a odložil knihu stranou. „Nevěřil jsem tomu, ale můj přítel mě ujistil, že na to máš. Říkal něco o tom, že jsi vyvolený, nebo tak něco. Udělal jsem dobře, když jsem tě nechal jít.“ Ve chvíli, kdy to dořekl, si všiml Natova zaraženého výrazu.
„Vyvolený?“ nechápal.
„Ano, ano, vyvolený.“ Jeho výraz tváře byl nezvykle tajemný. „No, ale teď k tomu, proč jsi tady. Co víš o našem králi?“ zeptal se. Dokonale odvedl řeč stranou.
„Nic moc, pane,“ přiznal Nate.
„Dobrá, něco ti o něm tedy povím. Náš král pochází z velmi staré dynastie Marvadolů. Je již dvanáctým králem. Za vlády jeho děda se ale země začala rozpadat a vzniklo několik malých království. V každém z nich vládl někdo jiný a začali mezi nimi vznikat ozbrojené konflikty. Náš současný král to tak ale nemohl nechat, protože vznikl totální chaos. Všichni spolu válčili o moc a o velikost svého území. Prostě to tak nešlo, a tak vytvořil vás, tajnou Simirajskou jednotku, která je oporou celé armády. A…“
„Je nás jen dvanáct. Jak můžeme být oporou celé armády?“ nechápal Nate.
„Tak za prvé mě nepřerušuj, když mluvím, a za druhé ne, není vás jen dvanáct. Všech Simirajů sloužících králi je několik stovek. Ty a tvá jednotka jste osobní královou stráží. Vás je dvanáct. A teď abych se vrátil… Ehm, vytvořil vás. Postupně vás posílal do jednotlivých království, abyste lid přesvědčili, že takto to dál nejde. Pokud to bude nutné, třeba i silou…“
„My přece nesmíme…“ Pozdě si uvědomil, že pánovi opět skočil do řeči.
„Říkal jsem, abys mě nepřerušoval!“ zvýšil hlas a probodával ho zlým pohledem. „Jsou výjimečné případy, kdy musejí jít pravidla stranou. Tohle byl ten případ. Postupně se vám podařilo lidi přemluvit a oni postupně zbrojili proti svým pánům. Nakonec vypukly ve všech královstvích vzpoury a lidé otevřeně přísahali věrnost našemu současnému králi, Marku II. Marvadolskému. No, to je vlastně konec celého příběhu. Od té doby vládne v celém království klid.“
„A co se stalo s těmi, kteří odmítali přísahat věrnost?“
„Vyhnali je do Jižní pouště. Občas se někteří z nich objeví za horami, aby škodili, ale většinou nezpůsobí žádné větší škody. Ještě jsem zapomněl na jednu velice důležitou věc. Král vyslovil přání setkat se s tebou osobně.“
„Osobně se mnou?“
„Ano, s tebou. Dnešní noc zůstaneš tady. Odpočineš si, vyrazíme zítra. A máš zákaz hnout se z pokoje, rozumíš?“
„Ano, pane,“ odpověděl Nate. Hlavou se mu honila stovka myšlenek. Proč nesmí opustit pokoj? Co myslel Kuss tím vyvoleným? Kdo jsou ti lidé z pouště? Otázek měl spoustu a skoro žádné odpovědi.

Opustil pánovu pracovnu a zamířil dolů do haly. Čekal tam na něj sluha, který ho odvedl do pokoje. Nate měl pro sebe velký pokoj s pohodlnou postelí, na kterou už si pomalu ani nevzpomínal. Měl k dispozici sloužící, kteří mu donesli vše, na co měl jen chuť, kdykoliv se mu zachtělo.
Už dlouho se nenajedl pořádně toho, co měl opravdu rád. Poručil si pořádný kus opečeného telecího masa a velkou porci ovoce a zeleniny k tomu. K pití mošt z ovoce. Nic s alkoholem pít nesměl. Byla to jedna z podmínek, které podepsal.

Večeři si vychutnával. Už dlouho nic takhle dobrého neměl. Jako zákusek si nechal přinést čokoládový dortík. Svoji váhu si hlídat nemusel. Od té doby, co začal cvičit, mu paže výrazně zesílily a na břiše se daly rozeznat buchtičky. Na ty byl nejpyšnější.

Ráno ho vzbudily sluneční paprsky, které ho šimraly v obličeji. Vedle postele měl zvoneček. Stačilo jednou zazvonit a okamžitě se objevil sluha. Nate si ale moc dobře pamatoval, jaké to je být otrok, a tak se rozhodl pro snídani si dojít sám. Neobtěžoval se ani s oblékáním a vyšel jen v kalhotách. Na to, že nesmí opustit pokoj, dočista zapomněl. Cestou se mu všichni klaněli, anebo radši rovnou uhýbali z cesty. V kuchyni to nádherně vonělo vším možným. V kotlích bublaly polévky a omáčky. Na ohni se peklo malé selátko a v zadním rohu některá z kuchařek připravovala třípatrový dort. Sotva si ho kuchařky všimly, okamžitě se uklonily.
„Co si dáte, pane?“
„Udělejte mi ovocný salát, prosím,“ poručil si. Kuchařka byla zřejmě trochu vykolejená, nečekala, že by ji poprosil. Nate postával kolem a čekal.
„Je tu někde Gwen?“ zeptal se najednou. Nejdřív se dočkal jen zmateného výrazu, ale nakonec i odpovědi.
„Je ve výkopu.“
„Kde že je?“ Nemohl uvěřit svým uším. Myslel si, že se přeslechl.
„Ve výkopu, pane, dostala ho za trest.“
„Co udělala?“
„Ukradla z pánových komnat drahé šperky. Měla štěstí, že je ještě naživu.“ Nate na další vysvětlování nečekal. Nechal salát salátem a vyřítil se z kuchyně. Mířil k výkopu. Ten byl v zadní části zahrady. Vlastně tam bude stát úplně nová budova pro Kusse. Co v ní bude, nikdo nevěděl.

Kuchařka měla pravdu, ve výkopu opravdu stála Gwen a bylo na ní vidět, že ji tato tvrdá práce velmi zmáhá. Nebyla tam sama. Stála tam spousta jiných lidí. Na všech se práce podepsala.
Nate skočil dolů a mířil rovnou k ní.
„Gwen!“ zvolal.
„Nate?“ Byla trochu v šoku. „Co tu, proboha, děláš?“
„Přišel jsem si pro tebe.“
„Ale já nemůžu odejít. Pán by mě zabil.“ Přitom se rozbrečela.
„Co to tady děláš, ty chudáku? Nemáš nic na práci, co?“ ozvalo se za nimi. Nate si ještě pořád nezvykl, že se mu lidé ukláněli, ale takové chování nesnesl. Dozorce zmýlilo, že neměl žádnou košili, jako většina ostatních, a tak si na něho dovolil zvýšit hlas. Nate se otočil a chlapa, který stál za ním, přimáčkl na stěnu výkopu. Všichni ostatní otroci vystrašeně koukali.
„Ještě jednou mi řekneš chudáku nebo se na mě jenom špatně podíváš, tak ti udělám z obličeje sekanou! Rozumíš mi?!“
„A-a-a ano, pane,“ vykoktal otrok. Konečně mu došlo, kdo to před ním stojí. Potom se podíval na Gwen.
„Od koho máš to oko?“ zeptal se.
„Nech to být,“ odpověděla téměř neslyšně.
„To tedy nenechám! Kdo ti to udělal?!“ rozkřikl se. Někteří z otroků sebou polekaně trhli.
„To on,“ ukázala na dozorce, kterého držel přimáčknutého na stěně výkopu.

Nate viděl rudě. Na Gwen mu hodně záleželo. Hodně mu tu ze začátku pomohla a teď ji někdo jen tak zmlátí. Otočil se a vší silou vrazil dozorci pěstí. Ten se jen svezl na zem. To Natovi ale nestačilo. Mlátil do něj hlava nehlava. Gwen ho nakonec musela odtáhnout, jinak by ho nejspíš zabil. Chvíli ho pozoroval, jak se v bolestech kroutí na zemi, a pak vylezli z výkopu. Nate odvedl Gwen ke studni. Cestou si pro sebe počítal, aby se uklidnil, už dlouho necítil takový vztek.

Posadili se na zídku u studny a Nate namočil kus hadru, který podal Gwen.
„Na, dej si to na oko. Trochu ti to splaskne.“
„Děkuji. Víš, jaký sis zavařil průšvih? Proč ses vrátil?“
„Kuss pro mě poslal. Dostal jsem se do elitní Simirajské jednotky,“ pousmál se. „Od pána mi nic nehrozí. O mě se bát nemusíš. Gwen, co je pravdy na tom, že jsi ukradla pánovy šperky?“
Gwen sklopila oči. „Není to pravda, ale nemůžu s tím nic udělat. A ty mi slib, že se do toho taky nebudeš plést.“
„Budu se do toho plést, jestli to není pravda. Musíš mi říct, jak to bylo. Můžu ti pomoct a taky to udělám!“ Znělo to velmi odhodlaně a do Nata znovu vrážel vztek.
Gwen se bránila, ale po delší chvíli přemlouvání začala vyprávět.
„Jednou večer jsem uklízela v pánově pokoji. Když jsem odnášela špinavé nádobí do kuchyně, nechala jsem omylem otevřené dveře. Někdo se tam zřejmě dostal a vzal ty šperky. Potom jsem přecházela do postele a všimla jsem si, že se v trávě nedaleko studny něco třpytí. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že to jsou šperky. Zvedla jsem je a chtěla je odnést zpátky pánovi. Jenže zpoza rohu vyskočil Drek a ještě někdo a začali řvát, že jsem ty šperky ukradla a chtěla jsem s nimi utéct. Okamžitě mě odvedli k pánovi. Ten mi ale nevěřil. Mohla jsem říct, co jsem chtěla, ale přeci mě chytili se šperky v ruce. Dostala jsem sto dvacet ran holí a musím pracovat ve výkopu. Můžu být ráda, že jsem ještě naživu.“ Nate neřekl nic, jen se koukal před sebe. Dreka z duše nenáviděl a bylo mu jasné, že to udělal jako pomstu potom, co ho tak zmlátil.
„Neboj, Gwen, do výkopu už nepůjdeš. Jdi si odpočinout, ano? A s Drekem si to vyřídím.“
Gwen nevěděla co říct. Nate už ale odcházel pryč a ona už nestihla nijak protestovat. Mezitím došel ke stájím. Jako první ho uviděl Mix. Okamžitě se uklonil.
„Chcete připravit koně, pane?“ zeptal se.
„Kde je Drek?!“
„No, uklízí boxy, proč se ptáte, pane?“
Nate už na nic nečekal a odkráčel najít Dreka. Našel ho v posledním boxu, zrovna se chystal odvést kolečko s koňským trusem.
„Ty podělanej, slizkej parchante!“ zařval na něj. Než se Drek stačil vzpamatovat, už ležel na zemi a na krku měl přitisknutou špinavou botu. Nate ho tlačil k zemi tak, že mohl sotva dýchat.
„A teď si půjdeme promluvit s Kussem a ty mu pěkně řekneš, jak to bylo s Gwen!“
„O čem to sakra mluvíš?“ zasýpal ztěžka Drek.
„Já vím moc dobře, že ses chtěl pomstít za to, že jsem ti vymáchal rypák v tvojí vlastní krvi. Ale teď se buď přiznáš, nebo tě na místě zabiju.“
Drek pochopil, že to myslí smrtelně vážně.
„Dobřé, dobřé, přiznávám se. Nečekal jsem, že se vrátíš, a chtěl jsem se tý hnusný slepice zbavit.“

To už bylo na Nata moc. Chytil ho pod krkem a vší silou s ním praštil o zem. Potom ho zvedl. Ruku mu zkřivil za zády, stačil by jeden malý pohyb a zlomil by ji. Když procházeli okolo Mixe, Nate zavrčel, aby okamžitě našel Gwen a přivedl ji za ním. Ten na nic nečekal a rozběhl se ji najít.

Drek se zkoušel několikrát vykroutit, ale marně, Nate ho držel jako ve svěráku.
Zastavili se až před pokojem Kuse. Drek celou cestu skučel bolestí a prosil Nata, aby mu ruku uvolnil. Zbytečně. Za chvíli Mix přivedl Gwen. Nate slušně zaklepal a když se ozvalo „Dále.“, vstoupil.

Kuss úplně nechápal, co dělá Nate, jedna služka a pacholek ze stáje u něj v pracovně.
„Tady Drek by Vám chtěl něco říct, pane,“ začal Nate.
Drekovi se moc nechtělo, ale potom, co ho Nate nakopl a on se rozplácl před Kussem, začal pomalu mluvit.
„Já… ty šperky Vám neukradla Gwen, pane. To já. Měl jsem na Nata zlost, protože mě zmlátil a já se chtěl pomstít. Věděl jsem, že mu na ní záleží, a tak jsem se jí chtěl zbavit.“

Kuss šokovaně poslouchal. Potom pohlédl na Nata, na Gwen a nakonec na Dreka. Srovnával si v hlavě myšlenky a přemýšlel, co by měl udělat.
„Je-li to tak, jak říkáš, zasloužíš trest ty! A myslím, že vhodný je trest nejvyšší.“
To pro změnu vyděsilo Dreka, jen si nebyl jistý, jestli je lepší zemřít rukou Kusse, nebo Nata.
„Pane, prosím….“ Žebral jako malé dítě, které se ztratilo a potřebuje pomoct. „Já… Udělám cokoliv, jen mě nechte žít,“ škemral.
„Když dovolíte, pane, já bych měl nápad,“ ozval se Nate a pokračoval. „Zasloužil by si sto dvacet ran holí a práci ve výkopu.“
„Dobře!“ řekl Kuss. „Myslím, že to bude odpovídající trest. Teď bych si s tebou chtěl promluvit o samotě.“
Nate dal oběma příkaz, aby na něj počkali za dveřmi.
V místnosti zůstali jen sami dva a na chvíli se rozhostilo hrobové ticho.
„Na to, jak jsi ho donutil se přiznat, se tě ptát nebudu. Ani na to, proč ti tak záleží na té služce, co mi ale řekneš, je, jak je možné, že jsi opustil pokoj, když jsem ti to zakázal?!“
„Já jsem měl hlad, pane, a…“ Nate úplně zapomněl, že nesmí opustit pokoj, a nenapadala ho žádná smysluplná výmluva.
„Od čeho máš zvoneček?“
„Já jsem si ještě nezvykl na to, že zazvoním a někdo mě obslouží, pane.“
Kuss zabodával do Nata zlostný pohled. „Jdi radši připravit koně. O tomhle si promluvíme později.“
„Pane, smím se Vás zeptat ještě na jednu věc?“
„Jakou?“
„Ta služka, mohla by jet s námi? Myslím, že by se mohla hodit, postarala by se o naše věci a tak.“
„Na to má král svých lidí dost!“
„To jistě ano, ale já bych radši měl člověka, kterého znám a důvěřuji mu.“
„Vezmi ji s sebou a teď mi zmiz okamžitě z očí!“ vykřikl Kuss.
Nate se uklonil a rychle odešel. Za dveřmi na něho oba čekali.
„Ty půjdeš okamžitě připravit koně pro mě, pro pána a pro Gwen. A jestli bude jediná věc špatně, na místě tě zmlátím do bezvědomí!“ Drek radši rychle odběhl do stájí.
„Gwen, pojedeš s námi, budeš se nám starat o věci, ano? Zabal si s sebou jen to, co opravdu potřebuješ. Sem už se nevrátíš,“ řekl a usmál se.

Za hodinu vyrazili. Nate a Kuss jeli jako první na koních. Za nimi jela Gwen, která ještě vedla další dva koně. Na nich byly převážně věci pro krále. Nějaké dary, slušelo se něco přivézt jako takovou malou pozornost, a pak také Natova výbava. Cesta přes město Zex byla zajímavá.

Všude byly nejrůznější krámky, od zbrojíře až po pekaře a cukráře. Ovšem ani tady nechyběl trh s otroky. V Natovi to vyvolalo vzpomínky na Freda. Snažil se najít otrokáře, třeba to byl ten samý, co koupil i jeho a Freda, ale nikde ho neviděl a ani svého kamaráda ne. Doufal, že až bude mít víc času, půjde se sem podívat. Projeli kolem krásného rybníka s průzračnou vodou, na kterém plavala rodinka labutí. V trávě vedle vody pobíhaly veverky. Před nimi se rozprostíraly obrovské zahrady královského paláce.

Palác stál na trošku vyvýšeném místě. Byl to jediný kopec široko daleko a nejspíš byl vytvořen uměle. Palác se tak tyčil nad městem a byl dobře vidět z každé ulice.

Dojeli k bráně. Stráže bez váhání otevřely a před nimi se otevřelo obrovské nádvoří. Bylo celé z bílého, leštěného kamene. Nate by ho nejspíš přirovnal k mramoru. Všude pobíhala spousta sloužících. U jednoho z mnoha vchodů stála skupinka mužů. Všichni byli oblečeni podobně jako Kuss. Nejspíš patřili ke královu blízkému kruhu.
Kuss a Nate došli ke skupince. Pozdravili a zatímco Nate zůstával kousek pozadu, Kuss se dal s muži do řeči.
„Toto je Nathan Lee. Můj nový bojovník,“ představil ho Kuss. Nate se jen lehce uklonil. Skupinka jim na chvíli věnovala pohled a hned se zase dala do hovoru.
„Král vás očekává v zadu v zahradě,“ oznámil jim sluha.
„Koukej se chovat slušně. Mluv jen v případě, že tě sám vyzve, a říkej mu Jasnosti. Rozuměl jsi všemu?“
„Ano, pane, rozuměl.“
„Dobře, a nezapomeň se uklonit,“ dodal ještě.
Pomalu procházeli zahradou. Všude bylo plno stromů, které se barvily do podzimních barev. V dálce byl pomalu vidět altánek a kolem něj spousta vojáků. Hlídali krále. Přišli blíž. Uklonili se a Nate zůstal stát, zatímco jeho pán přišel kousek blíž a opět se uklonil.
„Vaše Jasnosti, přál jste si vidět nového člena Vaší speciální jednotky. Toto je on.“
Nate nevěděl, co by měl udělat, a tak se opět trošku uklonil.
„Pojď blíž, chlapče,“ vybídl ho král. Nebylo možné odhadnout, jak vypadá nebo jak je starý. Seděl totiž na jakémsi křesle, které nosili čtyři sluhové, a obličej měl schovaný ve stínu.
„Jak se jmenuješ?“
„Nathan Lee, Vaše Jasnosti.“
„Slyšel jsem, co jsi při výběru dokázal, a musím uznat, že to se ještě nikomu nikdy nepodařilo. Budeš opravdu výjimečný bojovník.“
Nate se opět uklonil.
„Tvůj pán z tebe musí mít radost,“ dodal.
„To ano, Vaše Jasnosti.“
„Toto tu pro tebe nechal velitel Ridrick. Chtěl, abych tě i hned poslal za ním. Tvá jednotka tě potřebuje.“
Nate si došel pro obálku, opět se uklonil a poodešel stranou.
„Můžeš odjet ihned,“ kývnul král.
Následovalo poslední uklonění a pak odešel zpátky pro koně. Ale ještě než došel do stájí, našel králova komorníka a domluvil se s ním, aby tu Gwen mohla zůstat. Na královském dvoře bylo práce pořád hodně. Gwen byla ve stájích a zrovna čistila sedlo.
„Někam odjíždíš?“ zeptala se.
„Ano, Ridrick mě potřebuje na nějakém tažení. Musím hned vyrazit. Ty ale zůstaneš tady, ano? Domluvil jsem ti to, nemusíš se ničeho bát.“
„Kdy se vrátíš?“
„Co nejdřív. A potom si přijdu zkontrolovat, že se máš lépe.“
Pohladil ji po vlasech a zadíval se na ni. Gwen jen přikývla. Potom ho objala a dala mu dlouhou pusu na tvář.