Simirajský bojovník – 9. kapitola

Výběr

Ráno lilo jako z konve. Dešťové kapky bubnovaly na střechu stanu a donutily Nata vstát dříve, než zamýšlel. K tomu se ještě přidala vlezlá zima. Když už byl vzhůru, ještě jednou si zkontroloval, že si zabalil na cestu vše, co se mohlo hodit. Okolo sedmé hodiny za ním přišli Lim a Byrek. Tvářili se neuvěřitelně tajemně. Dostal od nich obálku s instrukcemi a pokyny, aby se dostal na místo zkoušky.
„O tomhle nikdo nic neříkal!“ rozčiloval se.
„Uklidni se. Nikdo to nevěděl! Má to prověřit, jak jsi schopný orientovat se v terénu.“
„A co když to místo nenajdu?“
„Tak končíš. Zkoušky budou čtyři, ale pokud se nedostaneš ani na místo…“
„Kolik mám na to času?“
„Musíš tam být, než zapadne slunce.“
„Což je v kolik?“
„To už ti říct nesmím. Musíš na to přijít sám.“
Ani trochu se mu to nelíbilo, ale neměl moc na výběr. Schoval si obálku do tašky a probodl oba pohledem.
„A to jedou všichni stejnou cestou?“
„Ne, každý má jiné instrukce a každý jede z jiného tábora. Nezkoušej se ale nikoho držet. Hlídají to. Pokud tě načapou, je konec!“
„No, necháme tě připravit. Až budeš připravený, můžeš vyrazit,“ dodal Lim.
Oba se otočili a vyšli ze stanu. Chvíli po nich se přišla rozloučit Lia. Nate už měl vše sbaleno a po krátkém povzbuzování Liu objal a dal jí pusu na tvář. Nechtělo se mu pryč. Aby nebylo loučení ještě těžší, radši rychle vynosil věci ven, přivázal tašky k sedlu, skočil na koně a odcválal pryč. Musel se ale ještě vrátit. Nedalo mu to a musel Liu políbit ještě jednou.

Zastavil se, až když neviděl tábor. Pak sesedl. Posadil se na velký kámen vedle cesty a konečně otevřel obálku. Byl zvědavý, co ho vlastně čeká.
V obálce byl jeden papír a byl zašifrovaný.
„Tak to je fakt skvělý,“ posteskl si nahlas. Přitom se rozhlížel kolem sebe, jako by snad čekal, že od někud vyleze Byrek a začne ho poučovat o tom, že na to má být připravený.
Na papírku stálo: „Až dojedeš k dlouhému kameni, tam spoustu plodů ráje spatříš. Z velké výšky cesta krátká bude se ti zdát a až na velkou zmiji narazíš, vést se jí nech, ona dovede tě tam, kam žádáš.“

Vůbec ho to nepotěšilo a taky tomu pořádně nerozuměl.
Zkoušel si vzpomenout, co se naučil, když chvilku chodil do skauta, ale v hledání cesty nikdy moc nevynikal. Obracel papír vzhůru nohama a snažil se, jak uměl. Přemýšlel, co by mohlo znamenat dlouhý kámen. Po chvilce uvažování si vzpomněl, že s Liou občas projížděli kolem velké skály a dlouhý kámen by mohla být právě ta skála. Nepřišel na nic jiného, co by mohl být onen dlouhý kámen, a tak pobídl Shadowa a ujížděl ke skále. Za chvilku byl na místě. Nemohl si ale nijak ověřit, že je tu správně. Nezbývalo, než začít přemýšlet, co je to ta spousta plodů ráje.

Shadowa uvázal k velké jabloni a sám pak chodil kolem skály pořád dokola. Za nic na světě nemohl přijít na to, co mají ty plody být.
Už ho nebavilo chodit pořád sem a tam, a tak si sedl pod jabloň a zakousl se do šťavnatého jablka, které leželo hned vedle. Najednou mu něco došlo. To jablko! Rázem si vzpomněl, jak Adam s Evou utrhli v ráji ze stromu jablko. Plody ráje musela být jablka. Jiné vysvětlení neměl. Znovu si přečetl papírek a uvažoval nad další instrukcí. Jabloň rostla nedaleko od skály, téměř na okraji strmého útesu. Došel až ke kraji ve snaze spatřit dole na polích nějakou stezku. Neviděl nic. Už si začínal myslet, že je na špatném místě, když dostal nápad. Vyšplhal až do koruny jabloně a rozhlížel se krajinou. Stromy začínaly pomalu opadávat a vše se barvilo do listopadových odstínů. Pak ji uviděl! Necelých pár set metrů od něj byla ve vysoké trávě vysekaná cesta. Moc dobře věděl, že tam tudy prošel a ničeho si nevšiml. Bylo to vymyšlené chytře. Kdyby na strom nevylezl, cestu by nikdy nenašel. Rychle sešplhal dolů a vydal se dál.

Cesta to byla opravdu dlouhá. Připadalo mu, že už jede celou věčnost. A přitom to mohlo být teprve pár hodin, co vyrazil z tábora. Pak se cesta náhle rozdělovala a nastala otázka, která je ta správná. Další instrukce říkala: následuj velkou zmiji. Jenže co byla ta velká zmije? Nate čekal, že uvidí opravdovou, živou zmiji. Nikde ale žádná nebyla, a tak usoudil, že tady ještě zahýbat nebude. Pokračoval dál. Minul ještě asi tři další odbočky, ale stále nikde neviděl zmiji. Dojel až na konec cesty. Dál už nevedla, a tak mu nezbylo než se vrátit a celou cestu projet znovu. Ani druhý pokus ale nebyl úspěšný, a tak musel jet potřetí. Zastavil u poslední odbočky. V trávě ho upoutal šedivý předmět. Byl to kus hadru. Když přišel blíž, zjistil, že je stočený do klubíčka a jsou na něm nakreslené znaky, jaké mívají zmije.
„ZMIJE!“ došlo mu konečně. Projel kolem ní tolikrát a pořád si říkal, že je to jen obyčejný kus hadru. Radši nechtěl přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby si to nešel prohlédnout pořádně zblízka.

Odbočil tedy doleva a tryskem se hnal po cestě, aby trošku dohnal čas. V duchu si lámal hlavu nad tím, co může být poslední úkol. Minul zatáčku a bylo mu jasné, kam ho měla zmije dovést. Uviděl velké jezero. Na tu dálku se krásně třpytilo a byl tam ohromný vodopád.
Dojel k jezeru. Voda byla krásně čistá a Shadow okamžitě sklonil hlavu a dychtivě se napil.

Nate se snažil podle slunce zjistit, kolik je hodin. Usoudil, že bude krátce po třetí hodině. Času mu tedy zbývalo ještě dost. Pak mu ovšem došlo, že nemá žádné další instrukce, a jediné, co připadalo v úvahu, bylo jít se podívat kolem jezera a zkusit najít další část pokynů.
Chvíli chodil kolem vody, koukal pod každý kámen a vylezl i na několik stromů. Vylezl na ten nejvyšší v naději, že opět najde nějakou cestu nebo cokoliv jiného, co mu nějak pomůže. Nic.
Byl necelých pět metrů nad zemí a rozhlížel se na všechny strany. Uprostřed jezera ho upoutalo něco na malém ostrůvku asi 200 metrů vzdáleném od místa, kde Nate byl. Na ostrůvku byl nějaký předmět, od kterého se odráželo slunce. Nejspíš to bylo zrcadlo. Vedle něj ale bylo ještě něco, co se na tu dálku nedalo moc dobře rozeznat.
Natovi nezbylo než slézt dolů a na ostrůvek doplavat. Svlékl se do půli těla a skočil do ledové vody.
Jako malý závodně plaval a tak mu 200 metrů nedělalo žádné problémy. Na ostrůvek doplaval během chvilky, jen ta ledová voda mu vadila.
Opravdu tam bylo zrcadlo a vedle něj byl dopis v červené obálce. Byl rád, že našel další část, ale při pohledu na ledovou vodu se celý otřásl. Zpátky musel plavat na znak a obálku mít v ústech, aby se ve vodě nenamočila a písmo se nerozpilo.

Ven vylezl celý promrzlý, ale jinak šťastný, že našel, co potřeboval. Utřel se do deky, kterou měl na spaní, a oblékl se do suchého oblečení. Potom si sedl, zády se opřel o strom a četl si další instrukce. Opět zašifrované.
Stálo tam: „Projdeš skrze vodní stěnu, tma, jež obklopovat tě bude, nebude trvat dlouho. Pak na světle spatříš velký majestát a u něho i svůj cíl.“
„Opět krásná šifra,“ zamumlal si pro sebe. Nasedl znovu na Shadowa a klusal k vodopádu. Měl štěstí, že se k němu dalo dostat po cestě a nemusel plavat. I když to byla spíš uzounká cestička než normální cesta. Shadowovi několikrát podklouzla kopyta a Nate trnul hrůzou, aby nespadl.
Voda byla ledová a vše, co si s sebou vezl, by bylo mokré.
„Projdi vodní stěnou…“ opakoval si nahlas. „Nejspíš to bude znamenat: projdi vodopádem,“ přeložil si do srozumitelného jazyka. Pak se ovšem stalo to, co nechtěl. Prošli vodopádem a vše bylo v tu ránu mokré. Nezbylo než doufat, že to brzy uschne.

Další instrukce říkala, že tma nebude trvat dlouho. Napadlo ho posvítit si na cestu, ale neměl s sebou nic, co by se dalo zapálit, a neměl ani nic, čím by se to něco dalo zapálit. Zkrátka se musel spolehnout na svou ruku, kterou měl nataženou před sebe. Druhou držel uzdu, aby se mu kůň nesplašil. I přesto, že našlapoval opatrně, několikrát zakopl. Oči se pomalu přizpůsobovaly tmě a byl schopen rozeznat nejbližší obrysy stěn. Zdaleka to však nestačilo. Nemálokrát narazil hlavou do stěny, přestože si byl jistý, že tam žádná není. Shadow také několikrát upadl a snažit se ho zvednout potmě se rovnalo nadlidskému úkolu.

V dálce začal rozeznávat malé, ale stále se zvětšující světlo a na tváři ucítil lehký závan větru. Byl na konci. Vydechl úlevou a i na Shadowovi poznal, že je rád venku z té tmy. Dál se v dopisu psalo o velkém majestátu. Opodál stál obrovský a také hodně starý smrk. Čněl nad všechny ostatní a pokud tohle nebyl onen majestát, tak šel Nate špatně celou dobu. Došel k němu a pod kmenem z jehličí trčel další dopis. Zhrozil se, že bude muset luštit další šifry, a tak bylo příjemným překvapením, když v dopise stálo: „Gratuluji, mladý válečníku. Tímto jsi splnil první část své zkoušky. Tábor leží jeden a půl kilometru východním směrem.“
To bylo potěšující. Jenže kde je východ? V duchu proklel toho, kdo tu cestu plánoval. Pomohlo mu tátovo vyprávění, že stromy jsou nejvíce ošlehány větrem ze severu. Šel k lesíku a prohlížel si stromy. Na nějakých nebylo vidět vůbec nic, ale na jednom byly z jedné strany značné rýhy. Nate doufal, že směr určil správně, a vydal se na východ.

Do tábora dorazil asi hodinu před západem slunce. Byl rád, že dorazil včas, ale také ho překvapilo, že byl v táboře první.
„Vítej, mladý bojovníku. Mé jméno je Visel,“ řekl usměvavý muž, který ho přišel přivítat.
„Jsi tu jako první. To je na začátek dobré. Teď si tu postav stan a odpočiň si. Až dorazí ostatní, dozvíš se vše potřebné,“ dodal ještě a odešel.
Nata velmi hřálo, že je první, a byl rád, když si mohl po náročném dni aspoň na chvilku odpočinout.
Postavil stan a postaral se o Shadowa. Dal mu čistou vodu. K jídlu měl koník trávu a potom ho vytřel do sucha dekou, kterou vezl speciálně pro tento účel. Normálně by to udělal senem, ale teď žádné neměl.
Když byl se svou prací spokojen, vyndal z tašky kus chleba a studené opečené maso. Celý den vlastně nic nejedl a až teď si uvědomil, že padá hlady. Po jídle se šel trochu protáhnout. Obešel tábořiště. Sousedila s ním velká louka. Tam se budou konat zítra zkoušky. Když se vrátil z průzkumu, bylo tam několik dalších stanů. Pomalu se začali sjíždět i ostatní bojovníci z celého království. Každého z nich šel Visel přivítat osobně. Krátce po západu slunce bylo v táboře něco kolem dvaceti mladých válečníků. Každý, kdo přijel později, měl smůlu a musel se vrátit zpět. Nesplnit první úkol znamenalo okamžitý konec.
Visel nechal všechny chvíli vydechnout a pak je svolal ke společné večeři. Visel měl úvodní řeč.
„Ještě jednou zde vítám Vás, všechny mladé válečníky, kteří jste byli svými mistry vybráni, abyste se ucházeli o jediné, zdůrazňuji JEDINÉ, místo v elitní královské Simirajské jednotce. Zítra ráno vás čekají tři úkoly, které prověří, jak umíte zacházet se zbraněmi a jak silné je vaše odhodlání stát se členem této významné jednotky,“ zakončil svůj proslov. Ozval se potlesk. Na tváři všech mladých válečníků se zračilo odhodlání.
Po večeři se všichni rozešli do svých stanů, aby nabrali síly nebo zkontrolovali, zda mají opravdu vše, bez čeho se zítra neobejdou.

Po dlouhé době bylo ráno teplé a svítilo slunce. V táboře už panoval čilý ruch ještě před svítáním. Všichni byli nervózní a jako na trní. Nate nedokázal nic sníst a pořád myslel na to, co ho čeká.

„Všichni sem!“ ozvalo se. Byl to Visel a po jeho boku stál velitel Ridrick. Když spatřil Nata, usmál se a kývl na něj.
„Vaší dnešní první zkouškou bude boj s mečem. Každý si vylosuje jednoho protivníka, se kterým se potom utká. Ten, který vyhraje, postupuje dále. Všichni mi rozuměli? I vy, pánové tam vzadu?!“ Dva chlapci nejdále od velitele si vzrušeně něco šuškali. Hned, jak je velitel oslovil, přestali. „Pokud se nějak zraníte a nebudete moci pokračovat, zaboucháte třikrát dlaní o zem. Pokud to ale uděláte, jste vyřazeni a budete muset opustit tábor. Je vše jasné?“
„Takováhle pravidla ale minule nebyla!“ ozval se někdo z davu.
„Nebyla. Pokud se to někomu nelíbí, může odjet okamžitě! My hledáme jen ty nejlepší!“ stál si na svém velitel. Brebentící dav se pomalu rozcházel.

Bylo vidět, že jsou tu i tací, kteří se do jednotky snaží dostat už po několikáté. Visel si je opět všechny svolal. V malém pytlíku měl roztrhané kousky lístečků se jmény účastníků.
Chlapci vytvořili frontu, aby si mohli vytáhnout kousek papíru se jménem svého protivníka.
Na Natově papírku stálo Dure Geel. Byl to sedmnáctiletý hoch, který tu byl už popáté. Nebyl moc vysoký, ale nebylo radno ho podceňovat. Neustále se kolem sebe rozhlížel, jako kdyby čekal každou chvíli nějaký útok.

Celkem bylo jedenáct dvojic.
Když měl každý svého protivníka, sešli se na louce kousek od tábora. Nate a Dure byli na řadě jako třetí. Prvnímu páru boj netrval ani deset minut a bylo rozhodnuto. Chlapec o téměř dvě hlavy menší než jeho protivník dokonale využil své velikosti a tím i mrštnosti a soupeř dostal zásah, ani nevěděl jak.

Další kolo trvalo déle. Oba chlapci volili spíše obranný postup, a tak trvalo, než některý udeřil. Nakonec přišla řada na Nata.
Nastoupil proti svému soupeři. Každý se uklonil a potom zaujal bojovou pozici. Chvíli jen chodili v kruhu. První zaútočil Dure. Vedl krátký výpad na nohu, ale Nate byl rychlejší a bez problémů ho vykryl. Rozhodoval se, jestli zaútočí, ale nechtěl riskovat. Poznal, že teď je řada na něm. V hlavě se mu honily stovky myšlenek a on se nedokázal pořádně soustředit. Věděl, že pokud Dura nezasáhne, bude na řadě on a situace se otočí. Více si věřil v útoku, a tak vyrazil vpřed. Naznačil sek na pravou ruku a potom rychlým pohybem zasáhl Dureho břicho. Protivník byl zaskočený, takovou rychlost nečekal. Nate se dočkal i malého potlesku od ostatních. Postoupil do dalšího kola a měl chvíli čas, aby si oddychl.

Po hodině nastal čas na druhé kolo. Tam už postoupilo jen šest dvojic a opět se losovalo, s kým bude kdo bojovat. Natův nynější protivník byl o hlavu vyšší než on sám a patřil k favoritům. Jmenoval se Okio. Tentokrát byli na řadě jako poslední. Nate už byl trochu klidnější, ale chtěl postoupit dál a věděl, že teď to už tak jednoduché nebude. Sotva se oba soupeři uklonili, Okio už vedl útok na Natovu hlavu. Nate stihl zareagovat a uskočil stranou. Okio minul jen o kousek a než se Nate stačil vzpamatovat, už tu byl další a další útok. Soupeř byl velmi rychlý. Chvíli to takto pokračovalo dál. Pak si Nate řekl, že když bude takhle pokračovat, jednou zásah dostane. Nad ničím nepřemýšlel a vrhl se kupředu. Nejdříve zkusil přímý sek zespodu na břicho. Nevyšlo to. Potom zkusil kruh kolem ruky a sek na záda, ale ani toto nevyšlo. V nejvyšší míře zoufalství se rozmáchl, jak nejrychleji to šlo a švihl soupeře přes levé stehno. Ozvalo se křupnutí a když Nate otevřel oči, viděl Okia klečet před sebou a svůj meč v půli zlomený na zemi. Nejraději by se Okia zeptal, jestli je v pořádku, ale tohle Simirajští bojovníci nikdy nedělali, bralo se to jako projev slabošství. I tentokrát tedy postoupil dál.

Zbývaly tři dvojice. Měli další hodinu na to, aby si trochu oddychli. Nata ještě pořád brněli ruce, jak musel vykrývat Okiovi tvrdé údery. Byl čas na další kolo. Nate šel první. Jeho protivník se jmenoval Fuko. Byl o dost menší a snad i mladší než Nate, ale jeho hbitost a rychlost byla obdivuhodná.
Boj už trval déle než patnáct minut a stále nikdo nedal zásah. Oba chlapci už byli unavení a na průběhu boje to bylo znát. Nate se nechtěl hnát do zběsilých a nepromyšlených útoků, a tak raději zaujal obrannou pozici. Čekal, až se Fuko unaví natolik, aby mohl zasáhnout. Byli čím dál unavenější a Nate by nejspíš ani nevyhrál, kdyby Fuko neudělal osudovou chybu. Snažil se Nata nachytat tak, že mu zaútočil na hlavu a potom chtěl udeřit zespodu na bok. Nate v té rychlosti udělal pouze kotoul vpřed a potom máchl mečem za sebe. Byla to nejspíš shoda náhod, že se Fuko zrovna otočil a meč ho zasáhl přímo do břicha, protože jinak by zasáhl záda a sek by tak byl neplatný.
Bylo to neuvěřitelné a všichni, co stáli kolem, jen nevěřícně kroutili hlavou. Do čtvrtého kola měli postoupit tři bojovníci, nakonec ale nastoupili jen dva. Poslední se zranil v boji a musel skončit.
Nate se tak naprosto neuvěřitelnou shodou náhod dostal až do finále, kde šlo o všechno. Po hodině odpočívání nastoupili proti sobě. Tentokrát ani nevěděl jméno svého protivníka. A bylo mu to i jedno. Byl vyčerpaný a dokázal myslet jen na to, aby neudělal nějakou chybu a souboj vyhrál. Ze začátku se soupeři opět obcházeli a jen tak zlehka oťukávali. Ani jeden nechtěl zbytečně riskovat. Nakonec Nate nevydržel a vrhl se do útoku. Stačil jeden přímý bod na břicho a bylo rozhodnuto. Soupeř jen nevěřícně zíral a nemohl pochopit, jak se to mohlo stát. Vždyť si ani skoro ničeho nevšiml. Zato Nate klesl na kolena a málem se rozplakal dojetím a vyčerpáním zároveň. Nemohl uvěřit, že dokázal porazit mnohem zkušenější bojovníky, než byl on sám.

Souboje s mečem trvaly od samého rána až do večera. Všichni chlapci se jako včera večer sešli u společné večeře. Visel měl opět slavnostní řeč.
„Mí drazí, mladí bojovníci. Máte za sebou první náročný den a já věřím, že pro některé byl úspěšný. Špatná zpráva je, že nás opustil jeden velice statečný mladík. Při souboji s mečem se zranil a znemožnilo mu to pokračovat dále. Není to ale žádná hanba. Stát se to může každému,“ dořekl Visel a malinko se pousmál. Kdo ten den zvítězil, se neříkalo, Simirajové to brali jako vychloubání, ale to Natovi nevadilo, ještě pořád měl úžasný pocit. Když se večer staral o svého koně, pořád ho hřálo, co dnes dokázal. Hlavou se mu ale honily i myšlenky na zítřejší střelbu z luku, hlavně na tu ze sedla. Byla to jeho nejslabší stránka a přímo ho děsila.

Ráno bylo deštivé. Lilo jako z konve a během pár minut byli všichni promočení až na kůži. Snídalo se tedy pod velkým stanem. Po snídani dostali instrukce na ten den. Pro změnu jim je předal velitel Ridrick.
„Dnes vás čeká střelba z luku na dvě stě metrů a střelba ze sedla ve cvalu na sto metrů. Přeji všem hodně štěstí!“ Většinou mluvil stručně, ale vždy vystihl to nejdůležitější. Víc stejně nebylo potřeba.
Všichni se rozešli a za půl hodiny už byli nastoupeni v řadě vedle sebe na louce, kde se včera konal turnaj s meči. Nate, jako většina ostatních, měl tětivu povolenou, aby mu v dešti nenavlhla a neprodloužila se. Mělo by to špatný vliv na její pružnost a vůbec by na terč nemusel dostřelit. Pořád ještě lilo a přes sloupy vody nebylo moc vidět. Aspoň měli všichni stejné podmínky. Měli deset pokusů.
„Připravte se!“ zavelel Ridrick. Ti, co měli uvolněnou tětivu, ji teď rychle natáhli.
„Zamířit!“
„Palte!“ ozvalo se a vzduchem zasvištělo devatenáct šípů. Skoro každý zasáhl terč. U každého terče stáli pomocníci a místo, kam se zabodl šíp, označili červeně. Takto to šlo i se zbývajícími devíti pokusy.
Nate na tom nebyl nejhůř, ale jeho nejlepší výsledek to také nebyl. Nakonec skončil z devatenácti na šestém místě. To nebylo tak hrozné. Teď přišla na řadu střelba ze sedla. Pokusů bylo jen pět a Nate jel jako dvanáctý. Snažil se, jak mohl, ale až na dva pokusy minul. Nakonec skončil sedmnáctý. To už bylo špatné a jemu bylo jasné, že musí zítra při souboji s dýkou obstát co nejlépe.
Dnes večer Visel neměl žádný projev, jen válečníkům popřál dobrou noc.

Probuzení bylo strašné. Všude byla tma a co hůř, Nate ležel v trávě neznámo kde. Jediné, co věděl, bylo, že je v lese. Nad ním zářily hvězdy a kolem šustilo listí stromů. Netušil, co se to děje. Neměl u sebe nic než… dýku. V tu chvíli mu bylo jasné, o co jde. Byla to část zkoušky. Jenže nevěděl, co má dělat, ani kam jít.
Po prvotním šoku se zvedl a zamířil směrem, který mu připadal nejlepší. Nevěděl proč, prostě jen šel.
Po rozednění už bylo trochu lépe, ale pořád se mu honily hlavou myšlenky, co tohle má být. Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml, že se k němu přidal jakýsi muž.
„Dobrý den, mladý muži, kam máte namířeno?“ zeptal se zdvořile.
„Nevím,“ pokrčil Nate rameny. „Jdu, kam mě nohy nesou.“
„Dovolíte mi, abych Vás kousek cesty doprovázel?“
„Proč ne,“ pokrčil rameny. Moc cizince nevnímal, měl vlastní problémy.
Nějakou chvíli tak spolu šli a Nate začínal mít čím dál silnější pocit, že je někdo sleduje. Kdykoliv se ale otočil, nikde nikdo nebyl.
„Co je to s tebou, chlapče?“
„Ale to nic. Já… mám jen divný pocit, to je celé,“ vysvětlil. Jenže k divnému pocitu se už přidalo i nepřirozené šustění křoví. Šustilo, jako kdyby se v něm něco nebo někdo pohyboval.
„Někdo nás sleduje,“ řekl a vytáhl z pouzdra dýku, připraven bránit sebe i cizince.
Nemusel čekat dlouho. Jen co vytáhl dýku, vyskočili z houští čtyři po zuby ozbrojení muži.
Pomalu se sunuli k nim. Nate si promýšlel své příští kroky. Vůbec si nevšiml cizince, který ze sebe shodil starý kabát a najednou byl velice podobný ostatním útočníkům. Chytil Nata zezadu a na krk mu přitiskl nůž.
„Prachy a cennosti sem!“ zasyčel mu do ucha.
„Nemám u sebe nic, co bych vám dal, a i kdybych měl, nedal bych vám to!“ stál si na svém Nate. Pokusil se muži vykroutit, ale nepovedlo se.

Muž na něj dál tlačil, ať raději udělá, co po něm chtějí, nebo ať se vzdá. Neustoupil. Prudce zaklonil hlavu a nepřítele bolestivě praštil do nosu. Ten zavyl bolestí, pustil ho a chytil si krvácející nos. Když banditi viděli, že se nevzdá a hodlá s nimi bojovat, vrhli se na něho. On byl sám a na něj se řítili čtyři halamové s meči v rukou. Nate využil toho, že je v lese a že je menší a tím pádem mrštnější. Během minutky vyšplhal na nejbližší strom a v okamžiku, kdy bandita doběhl k němu, se otočil a skočil mu na záda. Ten se ho snažil setřást, ale Nate ho jednou velmi dobře mířenou ranou do spánku omráčil. Halama mu nešťastně zavalil nohu a chvíli mu trvalo, než ji vyprostil. Byl moc pomalý a než se stačil zvednout a ohlédnout se, byli u něj další dva. Jeden ho chytil kolem pasu a znehybnil mu ruce. Druhý se ho snažil omráčit. Nate využil výhody volných nohou a toho, že ho halama drží, a vší silou vykopl před sebe. Zasáhl útočníka do břicha. Ten se zhroutil na zem a snažil se popadnout dech. Na chvíli získal čas. Potom se vší silou zakousl do rukou, které ho pevně svíraly.
„AAAUUU!“ ozvalo se. Nate se sice vymanil z tvrdého sevření, ale už po něm šel první bandita. Máchl mečem a kdyby Nate včas neuskočil, nejspíš by byl na dvě půlky. V tom šoku si ani neuvědomil, že se mu košile barví krví. Bandita se ušklíbl a zaútočil znovu. Tentokrát zaútočil na pravou ruku. Sek byl naprosto přesný a Nate nebyl schopen dál svírat dýku. Od lokte až k zápěstí měl šrám, který krvácel. Upustil dýku, ale stejně se pořád nevzdával ani přesto, že se mu z boku a zápěstí řinula teplá krev. Věděl, že nemůže vyhrát, ale nechtěl se vzdát.
Halamové nakonec zahodili zbraně a místo nich vzali do rukou klacky, které ležely všude po zemi. Stačilo pár ran a Nate byl na pokraji zhroucení. Už neměl sílu se bránit. Klečel v trávě, svíral si břicho a z obličeje mu kapala krev. Cítil, jak mu otéká pravé oko a byl čím dál zmatenější. Špatně se mu dýchalo a měl pocit, že mu zpřelámali žebra.
„Tak co? Už to vzdáš? Nebo chceš dostat ještě?“ zeptal se bandita a ušklíbl se.
„Vzdávám se,“ pomalu vykoktal. Krev a pot mu stékaly i do očí. Pomalu přicházel o vědomí.
„STAČÍ!“ ozvalo se najednou. Nate ten hlas znal. Nebyl to nikdo jiný než velitel Ridrick.
Pořádně si už neuvědomoval, co se to děje, ale i přes všechnu bolest mu začínalo být jasné, že má za sebou poslední zkoušku. Ještě nad sebou zahlédl několik rozmazaných postav, které se ho snažili zvednout, a pak mu svět zčernal.

Donesli ho zpět do tábora a ošetřili mu rány. Všechny byly jen povrchové, ale i tak bolely pořádně. Do stanu vešel Visel a Ridrick. Oba měli na tváři úsměv.
„Jak je ti?“
„V hlavě mám tisíc střepů, ruku necítím a nevidím na pravé oko. Jinak je to fajn,“ snažil se o náznak úsměvu. Přes bolest se mu moc nepovedl.
„Gratuluji, prošel jsi zkouškou,“ řekl po delší odmlce Ridrick.
„Prošel? Vždyť jsem se vzdal.“
„To, že se vzdáš, neznamená, že jsi prohrál. Když tě vyzývali, aby ses vzdal, odmítl jsi. Bojoval jsi, i když už jsi nemohl, a to je důležité. A nakonec jsi poznal, kdy se máš vzdát. To se cení nejvíc, proto jsi zkouškou prošel na výbornou,“ usmál se a odešel. Nate úplně nechápal, ale byl rád, že to má za sebou.

Na ošetřovatelský stan donesli během dne ještě zbylé účastníky a každý byl na tom jinak. Někteří se vzdali hned a potlučení byli jen trochu nebo vůbec. Někteří se odmítli vzdát úplně a ti byli zřízení nejvíc.
Ten den se už nic nedělo. Všichni chlapci byli unavení a z osmdesáti procent i zranění. Velitel Ridrick a Visel dávali dohromady výsledky, aby mohli ráno oznámit, kdo se do jednotky dostal. Večer už bylo Natovi líp. Nemohl sice pořádně hýbat pravým zápěstím a neviděl na pravé oko, ale cítil se šťastný, že už to má za sebou. Začal v něm pro změnu sílit pocit nervozity ze zítřejších výsledků.

Bylo to tady. Všichni se sešli před hlavním stanem, kde stáli ve třech řadách. Visel a Ridrick si dávali na čas. Přišli se zpožděním. Nejspíš proto, aby u chlapců zesílili nervozitu. Konečně se objevili. Začal Ridrick.
„Všichni máte za sebou tři zkoušky. První byl souboj s mečem. Druhý byla lukostřelba. A třetí a poslední úkol byl pro většinu z vás těžší, než doopravdy byl. Nebylo moc těch, kteří ho splnili. Nuže, přejdeme tedy k tomu, na co všichni tak netrpělivě čekáte.“ Nate si všiml, že se za ním pohybují nějaké postavy. Byla to Simirajská jednotka, zvědavá, kdo nový k nim přistoupí.
„Tak tedy,“ odkašlal si Ridrick. „Naším vítězem, který obstál ve všech zkouškách vyjma jedné a který tvrdě a poctivě trénoval, aby se mohl této šance zúčastnit, se stává……“ Nastala chvíle, kdy bylo hrobové ticho, nikdo se ani nepohnul.
„NATHAN LEE!“ zvolal nadšeně Ridrick.
„Gratuluji, chlapče, prokázal jsi, že jsi výborný bojovník a že i v krizových situacích si umíš poradit. Je tak trošku zázrak, co jsi dokázal za tak krátkou dobu, a to tě dělá výjimečným. Nyní pojď prosím sem k nám.“ Nate nevěřil vlastním očím ani uším. Myslel si, že se přeslechl a že to zkrátka nemůže být pravda. Všichni na něho obdivně koukali. Pomalu došel k veliteli. Kolem něj byli shromážděni ostatní členové jednotky. Každý si s ním podal ruku a nakonec se přidal i velitel a Visel. Nate byl pořád v šoku.
„Je mi velkým potěšením nabídnout ti místo v mé speciální Simirajské jednotce. Co na to říkáš?“
„Já… já… ano, samozřejmě, pane,“ nevěděl, co odpovědět.
„Dobrá tedy. S vámi všemi se rozloučím, můžete své štěstí zkusit příště.“ Potom se otočil a i s celou jednotkou a Natem odešel do stanu. Visel šel dohlédnout na to, aby se neděly nějaké nepříjemnosti a aby zbylí bojovníci odjeli v klidu.

Nate se celý klepal, jak byl vzrušený z toho, co ho čeká. Všichni v jednotce byli milí. Celkem jich teď bylo dvanáct. Velitel jednotky se jmenoval Brix Ru. Byl o rok starší než Nate a také nejstarší z celé jednotky.
„Vítáme tě mezi námi,“ řekl Brix.
„Vyřešíme teď detaily přijetí do armády a tak. Stačí jeden jediný podpis. Tady.“ Podal Natovi pero. Nate se podepsal. Pak přišlo na řadu brnění. Všichni Simirajové nosili brnění. Nevypadalo jako brnění, které si Nate představil u středověkých rytířů. Chránilo pouze hrudník a břicho, rozkrok, ruce a stehna. Bylo vyrobeno z vyztužené kůže a děláno speciálně pro ně. Elitní Simirajská jednotka měla brnění celé černé, aby se odlišili od ostatních. Na helmě byla přidělaná rouška, aby jim nebylo vidět do obličeje a nikdo je hned nepoznal, zezadu měla ještě kryt krku. Vybrali mu správnou velikost a ještě se vše doupravilo. Dostal také úplně nový meč. Měl na něm vyryté i své jméno. Nate se v brnění cítil úplně jinak. Měl pocit, že je nezranitelný. Konečně měl pocit, že něco dokázal.
I na koně dostal nové sedlo a uzdu. Všichni měli stejné, ale podepsané.
„Nemůžu tomu uvěřit.“
„Tak tomu věř, nejspíš se ti teď splnil sen,“ uculoval se Vaas, další člen jednotky. Členy jednotky byli jmenovitě velitel Brix, zástupce velitele Vaas, Lens, Druu, Nio, Ned, Carle, Uruk, Sakip, Bany a Hik. Nyní mezi ně patřil i Nathan.