Simirajský bojovník – 8. kapitola

Výcvik

Plný vzrušení došel k bráně. Čekal tam na něj vysoký, urostlý muž. Hned mu došlo, že je to ten, co byl u Kusse v pracovně. Pláštěnka mu stále zakrývala tvář.
„Jsem Limendr, ale říkej mi Lim,“ představil se. Pod pláštěnkou se mihl letmý úsměv.
„Já jsem Nathan.“ Zkoumavě si ho měřil a odhadoval. „Vy jste Simiraj?“
Lim si sundal pláštěnku a odhalil svou tvář. Byla ošlehaná mnoha bitvami, ale vypadala přátelská. Jeho temné oči si Nata zvědavě prohlížely. Byl v nich vidět zájem.
„Víš vůbec, co to slovo znamená? Nebo kdo je to Simiraj?“
„No, vlastně ani moc ne,“ přiznal se. „Spíš vůbec.“
Lim se nahlas zasmál.
„Nevadí, dozvíš se to. A teď nasedej, čeká nás dlouhá cesta.“
„Nasedej? To jako na koně?“
„A na co jiného? Snad nechceš jít pěšky?“ Natův výraz vyvolal další hlasitý smích.
Bál se, ale nechtěl před Limem vypadat jako slaboch, a tak se po troše úsilí a několika marných pokusech na koně vydrápal. Připadal si nesvůj. Na koni seděl podruhé v životě. A teď na něm měl jet ještě sám. Snažil se kopírovat Lima, ale nedařilo se mu to.

Vydali se na cestu. Natovi se hodně ulevilo. Čím dál od Kussova domu byli, tím víc svobodný se cítil. Věděl, že není svobodný, ale to, že nemusel dělat otrockou práci, mu dávalo naději a také dodávalo odvahu postavit se věcem, které ho čekaly. Nebyl si jistý, co ho čeká, ale nemohlo to být horší než být otrokem.

Projížděli Zexem, hlavním městem Meridolského království. Lim mu cestou ukazoval různé obchody. Představil ho několika známým, které cestou potkali, a také se mu snažil poradit, jak se udržet v sedle. Pokud šli chůzí, Nate si připadal docela jistě, ale jak zrychlili do klusu, skákal v sedle jako hadrový panáček. Pro lidi, kteří je míjeli, to byl velice vtipný pohled.
„Kdo jsou Simirajové?“ zeptal se, když se dostali na širokou prašnou cestu za městem. Už si myslel, že ho Lim neslyšel, a chtěl se zeptat znovu, když promluvil.
„Jsme válečníci ze severu. Aspoň nám tak říkají,“ mrkl na Nata. „Není to však přesné. Lidé si vymyslí kdeco, ale popravdě jsme především osobní stráží krále. Není nás mnoho a výběry jsou velice přísné. Odmala se věnujeme boji. Ne proto, abychom zabíjeli, ale proto, abychom se ubránili. Brzy poznáš na vlastní kůži, jak vypadá život Simiraje. Pamatuj si, že se ti dostalo obrovské cti. Za normálních okolností se člověk Simirajem nemůže stát, musí se jím narodit. Existují sice výjimky jako ty, ale je jich skutečně velmi málo. Tak mě nezklam a ukaž, že na to máš,“ plácl Nata přes záda. Ten málem spadl z koně. Byl úplně zabraný do svých myšlenek.
„Proč jste si mě vybral?“ Byla to otázka, která ho pálila na jazyku od doby, kdy mu Kuss oznámil tuto zvláštní možnost. Lim si dnes už po sté přeměřil Nata pohledem.
„Pozoruju tě od doby, kdy jsi přijel do Zexu. Viděl jsem tu tvoji rvačku a viděl jsem i to, jak tě zbili.“
Nate už už otevíral ústa, ale Lim rychle pokračoval: „Máš v sobě něco zvláštního. Něco, co by měl mít každý Simiraj. Proto jsem si tě vybral. Myslím, že máš navíc než strávit zbytek života jako otrok.“
Nata to velice potěšilo. Dodalo mu to zase kus odvahy navíc.

Do Simirajského tábora dorazili pozdě v noci. Nate byl celý rozlámaný. Téměř celodenní jízda na koni mu teď přinášela velké utrpení. Chůzí připomínal spíš kačera a měl pocit, že spát bude muset na břiše. S velkou radostí zalezl do stanu, který mu Lim ukázal s přáním, ať se trochu prospí. Další den ho čekal první trénink.

Něco ho zašimralo v nose. Prudce se posadil, aby kýchl, a nestačil se divit. Před ním seděla Lia a široce se usmívala.
„Lio!“ zvolal nadšeně a radostně ji objal. „Jsem tak rád, že tě vidím! Jak ses sem dostala?“
Lia se vyprostila z jeho sevření tak, aby mohla mluvit, a s úsměvem na tváři vyprávěla:
„Ti banditi mě tahali s sebou ještě několik dní a nevěděli, jestli mě mají zabít, nebo pustit. Naštěstí je vystopovali a přepadli Simirajové. Ptali se, co tam dělám a tak. Řekla jsem jim, co se stalo, a oni mě vzali s sebou sem. Jsem tu teprve druhý týden.“ Při zmínce o jejich putování s bandity se jí úsměv z tváře vytratil. „A kde je Fred?“
„Nevím, potom, co jste odjeli, nás vystavovali jako zboží. Potom přišel nějaký hodně bohatý muž a koupil mě. Kde je Fred, to netuším.“
„Ty jsi otrok?“ zhrozila se. Nate jí místo odpovědi jen smutně přitakal. V Liině tváři už nebyl žádný úsměv, ale jen samé starosti.
„Neboj,“ usmál se Nate a rukama jí prohraboval vlasy a hrál si s nimi. „Jsem sice otrok, ale nejsem na tom tak zle.“ Ještě ji nezapomněl políbit na tvář.

Z jejich citlivé chvilky je vyrušil Lim, který z ničeho nic vlezl do stanu. Zarazil se, když je viděl v posteli spolu, ale nedal to na sobě znát.
„Á, už jsi vzhůru. To je dobře. Jsi připravený?“ zeptal se.
Nate se zazubil: „Po včerejšku vůbec necítím zadek a všechny svaly mám ztuhlé.“ Lima to pobavilo a nemohl si odpustit pár poznámek o tom, že je bábovka a bude potřebovat pořádně zocelit.
„No dobře,“ pronesl nakonec. „Tak ti nejdříve ukážu tábor a uvidíme, jak ti bude potom.“
znělo to rozumně. Nate se vykopal konečně z postele. Hodil na sebe nějaké oblečení, které mu Lia přinesla, a vyšli ven.
„Užij si to!“ Konečně se zase usmívala. Pohladila ho po tváři a zmizela mezi stany.

Tábor tvořila spousta malých stanů tak pro dvě až tři osoby. Nikde neviděl žádné dřevěné chatky jako v Liině vesnici. Stany ležely na malé mýtince v lese. Les to byl úplně jiný, než na jaký narazil s Liou. Tady rostly hlavně listnaté stromy a po zemi se válela spousta žaludů.
Procházeli kolem několika mohutných dubů, až došli na další, menší mýtinku. Byla to spíš paseka. Od tábora byla oddělena malým potůčkem.
„Slyšel jsem, že nejezdíš na koni?“ zeptal se Lim, když došli na paseku.
„Ne, nikdy jsem to nezkoušel. Vlastně z nich mám strach.“
„Strach není dobrý,“ zavrtěl Lim hlavou. „Musíš z nich mít respekt, to ano, ale bát se nesmíš. Ale to se všechno naučíš. Uvidíš, že nakonec se ti to bude ještě líbit.“
O tom Nate pochyboval.
Stáli uprostřed paseky. Kolem nich se procvičovali v boji ještě další muži. Vůbec si jich nevšímali. Měli svou vlastní práci.
„Tak jak se cítíš?“
„Už je to lepší. Trochu jsem se rozhýbal.“
„Dobře, tak pojď, naučíme tě, jak se zachází se zbraněmi,“ dodal Lim a do široka se usmál.

Došli k dřevěnému stojanu na zbraně. Ve stojanu bylo několik druhů mečů, dýk, nožů a luků. Lim si připravil tři druhy zbraní. Meč, luk a dýku. Nejdůležitější byl však meč.
„Tohle je Simirajský meč. Je kratší než klasický, ale zato pevnější a ohebnější. Rozsekne vše, na co si jenom pomyslíš. Takhle…“ Rozsekl bambus asi půl metru od sebe. Ten se rozdělil na dvě stejné půlky. Nate nevěřícně zíral. Rychlost a obratnost, s jakou Lim zacházel s mečem, byla neuvěřitelná.
„Zkus to,“ vybídl ho. Nate si vzal meč opatrně do ruky a rozmáchl se. Minul bambus jen o kousek.
Všiml si, že se na něho upírají oči ostatních mužů, kteří přestali trénovat, aby se na něho podívali.
„To se naučíš,“ podporoval ho Lim. „Je to jen o cviku a odhodlání.“
Celý zbytek dne až do večera potom cvičil s mečem. Dělal různé sestavy cviků, které ho Lim naučil. Některé byly na rychlost, jiné na přesnost nebo jen čistě na techniku. Lim stál opodál a kontroloval, jestli cvičí správně, a když byla někde chyba, hned ho opravil. Cvičil až do večera, potom pro něho přišla Lia. Společně uklidili zbraně a chystali se jít zpět do tábora. Nate byl utahaný a těšil se na to, jak se vyspí.
„Ještě dvě kolečka okolo tábora!“ zařval kdosi.
Nate se otočil a spatřil muže menšího než byl on sám, jak na něj huláká a probodává ho pohledem.
„Řekl jsem, že si dáš dvě kolečka kolem tábora! A nečuč tak na mě! Mluvím snad srozumitelně!“
„Když já jsem děsně unavený,“ vymlouval se Nate. Myslel si, že jde jen o nějaký žert.
„Dobře, takže tři, a teď už padej!“ Na jeho tváři se mihl kyselý úšklebek, než muž zmizel ve stínu stromů.
Nate netušil, kdo to byl, ale nezbylo mu než poslechnout. Klusal kolem tábora. Potmě to bylo ještě náročnější. Několikrát se zastavil, aby popadl dech. Onen muž ho ale sledoval a pokaždé, když se zastavil, začal na něho hulákat a vyhrožoval dalšími koly. Jedno kolečko byl asi necelý kilometr.
Třetí kolo už jen šel a byl rád, že se ještě drží na nohou. Plíce ho úděsně pálily a nepřál si nic jiného než jít si lehnout.
Před stanem na něj někdo čekal. Až když k němu došel, poznal, že to je ten, co ho poslal běhat.
„Jsem Byrek,“ představil se. „Mám na starosti, aby ses dostal do formy. Takže ráno jako první věc půjdeš uběhnout opět tři kolečka kolem tábora. A nezkoušej to flákat! Jestli tě uvidím, že neběžíš, budou to další kola navíc,“ varoval ho a zmizel ve tmě. Nate byl tak utahaný, že ani neprotestoval, jak měl ve zvyku. Celý rozlámaný skočil do dek a během minutky usnul.

„BUDÍČÉÉK!“
Nate se leknutím skutálel z postele. Nad ním stál Byrek a usmíval se od ucha k uchu.
„Tři kolečka kolem tábora. Hned! A pak koukej přijít na louku za tábor. Mám pro tebe překvapení.“ Jeho pohled, když mluvil o překvapení, se Natovi ani trochu nelíbil.
Už od včerejšího rána měl chvíle, kdy si myslel, že přijmout nabídku byl špatný nápad. Vždy takové myšlenky ale hned zavrhl. Bůhví jak mohl skončit, kdyby tam zůstal.

Po tříkilometrovém běhu byl vyčerpaný, plíce ho pálily jako včera a když došel na louku, nestačil se divit. Našel tam Byreka a vedle něj stál krásný vraník s bílou lysinou a asi sto sedmdesáti centimetry v kohoutku. Bylo to skutečně mohutné a krásné zvíře.
„Ten je tvůj,“ řekl mu Byrek.
„Je krásný,“ uznal Nate.
Potom mu Byrek ukázal, jak se nandává sedlo a uzda, jak se utahují třmeny a všechny ty pásečky, které tam byly. Musel to zkoušet pořád dokola, dokud to nebylo podle Byrekových představ.
Půl dne uběhlo a Nate si byl jistý, že osedlat koně už v životě nezapomene. Pak přišly na řadu těžší věci. Když se konečně vyškrábal nahoru do sedla, Byrek mu vysvětlil, jak se pobízí, a opět to musel zkoušet, dokud to nebylo ono. Chvílemi ztrácel trpělivost. Ať se snažil, jak chtěl. Kůň stál na místě jako přibitý. Byrekovi nemálokrát vykouzlil na tváři úsměv.

Celý zbytek dne se učil správně sedět a pobídnout koně. Byla to nuda, ale zároveň to byl krásný pocit, když si představil, že ještě ráno pomalu ani nevěděl, co je to sedlo, a teď už věděl alespoň základ. Na konci lekce musel koně vyhřebelcovat a vyčistit mu kopyta. Vyčistit sedlo a také uzdu.

Byrek na vše pečlivě dohlížel. Několikrát dostal pohlavek, když se snažil práci flákat. Než mohl jít na večeři, musel ještě uběhnout svá tři kola. Běhal kolem potoka, který ohraničoval z poloviny tábor. Očima prohlížel okolí tábora, aby se přesvědčil, že Byrek není nikde poblíž. Chtěl si běh zkrátit, ale zapomněl, že běží vedle potoka, a s hlasitým šplouchnutím skončil ve vodě.
„Další dvě kola!“
Nate zaúpěl. Myslel si, že se Byrek nedívá, ale opak byl pravdou. Na večeři přišel vyřízený a na kost mokrý. Lia, Lim i Byrek se celou večeři bavili na jeho účet.
„A jak se jmenuje?“ zeptala se Lia z ničeho nic.
„Kdo?“ nechápal Nate.
„Tvůj kůň přece.“
„Jo, aha. Je to Shadow,“ prohlásil sebevědomě, i když to bylo to první, co ho napadlo.

Bylo další krásné ráno. Obloha byla blankytně modrá a bez jediného mráčku.
Po včerejším celodenním sezení v sedle necítil zadek, nohy měl oteklé a když končil své ranní tři kilometry, byl rád, když mu Lim oznámil, že dnes se bude učit ovládat sebe sama. Vůbec sice netušil, co to znamená, ale bylo to lepší než zase připínat a odepínat sedlo.

Dopoledne se učil meditovat a různé dýchací techniky, které mu měli pomoct s koncentrací. Ta byla pro Simiraje velice důležitá. Potom mu Lim o Simirajích vyprávěl. Nate ho zasypával otázkami a on trpělivě odpovídal.

Po obědě se vydal s Liou do lesa. Po dlouhé době měl volný čas jen pro sebe. Pochopitelně ho nechtěl trávit tréninkem. S Liou mu bylo dobře. Vydali se do lesa. Chvíli pozorovali srnky nedaleko kraje lesa, potom se rozhodli podívat se po houbách. Našli několik prašivek, ale žádnou jedlou. Nakonec skončili v mechu vedle borůvčí. Vydrželi tam ležet skoro celé odpoledne. Povídali si, blbli spolu a do tábora se vrátili až se západem slunce. Nathanovi už dlouho nebylo tak dobře jako teď. Jeho myšlenky na Freda bohužel nedokázalo vytlačit vůbec nic. Stále se mu vracely. Ať při tréninku, ať během spánku. Dal si sám pro sebe jasný cíl, že ho najde, i kdyby ho to mělo stát všechno na světě.

Po příchodu do tábora ho čekala ještě tři kolečka. Tentokrát už se nesnažil o zkratku a poctivě běžel celá kola. Začínal zjišťovat, že se mu kondice pomalu zlepšuje. Když doběhl ke stanu, Byrek mu dal ještě asi dvouhodinovou přednášku o taktice a stylu Simirajského boje. Ve stanu byly zapálené malé svíčky a Nata Byrekův výklad uspával. Pokaždé, když se ho na něco zeptal, dělal, že usilovně přemýšlí, ale vlastně nevěděl, jaká byla otázka. Konečně si mohl jít lehnout. Na ten den toho bylo už příliš.

V táboře žil už něco přes měsíc. Za tu dobu se naučil zacházet s mečem aspoň tak, že byl schopen základních obranných a útočných cviků. Na koni se naučil klusat, i když, nebylo to nejslavnější. Zkusil si už taky, jaké to je spadnout na zem několikrát během pár minut. Modřiny měl po celém těle, ale nevadilo mu to, měl radost z dobře odvedené práce.
Na řadu teď přišel luk. Dokud cvičil s mečem, měl určitý pocit jistoty, ale když teď držel luk, pocit se vytratil. Prvních pár pokusů s Limem nebylo nejlepších, ale to ze začátku není nic výjimečného.

Lim mu ukazoval, jak se správně napíná tětiva, kde má držet luk a jak nejlépe a nejrychleji se dá vytáhnout šíp z toulce. Zpočátku to šlo pomalu a šípy létaly všude, jen ne na terč. Měl pocit, že i když míří přesně na střed, šíp si letí svou vlastní cestou. Občas se na něj přišel podívat i Byrek.
Tentokrát nestál na kraji lesa sám. S ním tam byl ještě jeden muž, zahalený celý v tmavém plášti s hlubokou kapucí. Pozorovali ho asi hodinu. Natovi pokaždé, když zabloudil pohledem k místu, kde stáli, naskakovala husí kůže. Zvykl si, že ho čas od času někdo pozoruje, ale teď měl z toho divný pocit.
„Tak co si o něm myslíš?“ zeptal se Byrek.
„S lukem mu to jde jako rolníkovi s psaním,“ ušklíbl se muž.
„Vím, že s lukem není nejlepší, ale to, co provádí s mečem, mi občas vyráží dech. Zachází s ním, jako by to uměl odjakživa.“
Muž mu věnoval pochybovačný pohled.
„To ještě nic neznamená. Ty si myslíš, že je to On?“
„Myslím, že ano. Vím, že teď na to nevypadá, ale počkej za pár měsíců na výběru. Uvidíš sám.“
„Nemá medailon. Víš, co říká věštba?“
„Ano, to jediné mu chybí,“ uznal Byrek.
„Podle mě to není on. Věštba říká, že ho poznáme podle medailonu. A on žádný nemá. Není to on.“
„Nevíme, co se s medailonem stalo! Má si k němu najít cestu sám. Třeba ještě nenastal čas.“
„Možná…“ Muž se otočil a odešel. Byrek ještě chvíli Nata pozoroval a pak odešel také.

Každé dopoledne trénoval Nate s mečem, dýkou nebo s lukem. Odpoledne většinou s Byrekem trénoval vytrvalost a postřeh. Volného času moc neměl, ale když se nějaká chvilka naskytla, trávil ji nejčastěji s Liou.

V táboře plynul čas úplně jinak, než jak byl poslední dobou zvyklý. Za posledních pár měsíců už byl zajatcem, málem ho zabili, byl otrokem a teď z něj chtěli vycvičit válečníka, kterým se člověk jinak musí narodit. Měl pocit, že to konečně dává nějaký smysl. Že jeho život začíná dávat smysl.
Z uvažování ho vytrhl Byrek.
„Je tady velitel armády. Měl bys ho poznat.“
Nate neměl ponětí, kdo to je, ale zvědavý byl, a tak s Byrekem šel.
„Tohle je náš nejnovější svěřenec Nathan,“ oznámil Byrek veliteli. „Jsme na něj patřičně pyšní. Není tu dlouho, ale udělal pokrok, jaký neudělají ostatní za pár let.“
Velitel si ho zkoumavě prohlížel.
„Ale není to rozený Simiraj! Co tu dělá?“ zeptal se velitel přísně.
Lim mu vysvětlil, proč se rozhodl Nata učit, a bylo vidět, že to velitele uspokojilo.
„Chlapi mi říkají Kladivo, ale jmenuji se Ridrick,“ představil se.
Nathan se v takových chvílích neuměl moc chovat, proto neřekl nic.
„Moc toho nenamluvíš, co?“ zeptal se velitel a přátelsky pleskl Nata po rameni. „Doufám, že jednou budeš v mojí jednotce. Simirajové tvoří zvláštní oddíl.“
Opět se nedočkal žádné odpovědi. Pokrčil rameny a odešel s několika dalšími Simiraji do velitelského stanu a do rána o nich nikdo nevěděl.

Nate často vzpomínal na Freda a po nějaké době se s tím svěřil Byrekovi.
„Nevím, kde je tvůj kamarád, ale jsem si jistý, že ho jednou najdeš,“ snažil se ho povzbudit.
„Byreku? Co velitel myslel tím, že jednou bych mohl být v jeho jednotce?“
„Vždy po nějaké době jezdí po našich táborech a ty nejlepší válečníky pozve na nábor do speciální Simirajské jednotky. Pokud by se ti poštěstilo a dostal by ses tam, byl bys úplně první cizinec, který to kdy dokázal.“
„A teď přijel kvůli dalšímu náboru?“ Nate byl čím dál zvědavější.
„Ano, další nábor se koná za dva měsíce, ale pokud bys to chtěl zkusit, musíš perfektně jezdit na koni, zvládat lukostřelbu ze cvalu a s mečem bojovat tak, že bude velmi těžké tě porazit.“

Od toho večera Nathan věděl, že za ty dva měsíce musí být nejlepší. K Simirajské jednotce berou pouze jednoho nového člena ze třiceti kandidátů, to bude hodně těžká zkouška.
Každý den jezdil na koni a zkoušel si sám všechny cviky s mečem nebo dýkou, které se naučil. Lukostřelba se mu začínala dařit aspoň ze stoje na místě a práce s dýkou pro něj byla tou nejjednodušší. Lim a Byrek často jen kroutili hlavou a nevěřili tomu obrovskému úsilí, jaké do toho všeho Nate dával.

Zbývaly dva týdny do výběru. Jízda na koni už Natovi nedělala žádné problémy, práce s mečem se stávala čím dál přirozenější, jen se střelbou ze cvalu byl problém. Ať to zkoušel, jak chtěl, málokdy vůbec trefil terč. Pokud stál na zemi a nic se pod ním nehýbalo, bylo to dobré, ale z koně to nešlo. Nata to hodně mrzelo, ale věděl, že se nemůže trápit tím, že mu jedna věc nejde, musel vypilovat aspoň ty ostatní, a to k naprosté dokonalosti. Na cvičišti byl, kdykoliv to jen šlo. Nic jiného skoro ani nedělal. Byrek mu odpustil večerní tři kolečka kolem tábora, ale to už teď Natovi nedělalo problémy. Jeho fyzická kondice se o hodně zlepšila za ty měsíce tvrdé práce.

Večer před výběrem si udělali s Liou menší výlet a na koni dojeli až k místním skalám. Povídali si o zítřejším výběru, o všem, co zažili, a potom taky o všem, co je zrovna napadlo. Nate měl celý den volno, ale stejně se snažil vše ještě jednou vypilovat a zapamatovat si, co se stihl naučit. Byl hodně nervózní, vždyť všichni ostatní, co tam budou, se tohle všechno učí celý život. A on na to měl mnohem méně času. Nikdo příliš nevěřil, že by to mohl dokázat, ale všichni obdivovali, s jakým odhodláním se do toho pustil. Jediní, kdo mu věřili a pořád ho podporovali, byli Byrek, Lim a Lia.