Simirajský bojovník – 7. kapitola

Naděje

Brzy ráno zarachotily v zámku klecí klíče. Většina otroků byla tou dobou už vzhůru. Ostatní otroci už věděli, co se bude dít, a tak Nate s Fredem dělali to, co ostatní. Všechny vyhnali před klece a donutili je seřadit se do dvojřadu tak, aby se mezi nimi dalo projít.
Za chvíli přišel hlavní otrokář. Chlapci večer zaslechli, že má přezdívku Bič právě proto, že na opasku nosí přivázaný bič a když někdo neudělá, co má, jednu ránu ihned slízne. Rychle se přesvědčili, že pro ránu skutečně nejde daleko.

Procházel mezi otroky a každého si zkontroloval. Vše muselo být v naprostém pořádku. Nikdo nesměl mít modřiny nebo škrábance, to by potom vypadalo, že s nimi špatně zachází, a nikdo by si je nekoupil. Pokud u někoho něco našel, zpravidla se to zamaskovalo práškovou látkou tělové barvy, aby to nebylo na první pohled tak patrné. Barva byla ale vyrobena z látky, na kterou měla většina otroků alergii, a na místech, kam se barva nanesla, vznikaly puchýře. Občas se stávalo, že si někteří otroci působili zranění sami, aby nemuseli stát celý den na tom otravném slunci, před kterým se nedalo uniknout. V takových případech dostali většinou nějakou tvrdou práci, aby je to pro příště přešlo. Často se stávalo, že je Bič rovnou zmlátil.

Po důkladné ranní prohlídce všechny nahnali do jedné velké klece. V zadní části bylo malé okénko. Tím se vydávala jídla. K snídani bylo to stejné co k večeři. Ovesná kaše bohatá na minerály a vitamíny. Trochu to připomínalo stravu gladiátorů, kteří také potřebovali sílu, aby vydrželi náročný výcvik a aby potom taky obstáli v aréně. Nedostávali bohužel velké porce, ale stačilo to, aby nebyli hubení a bez sil.
Na snídani měli málo času. Bič trval na tom, aby byli na „pódiu“ co možná nejdéle. Čím déle tam stáli, tím větší byla možnost nějakého zisku.
Potom se museli všichni nechat spoutat a vyšli na pódium. Tam stáli celý den. Bylo jedno, jestli pařilo slunce, nebo zrovna lilo jako z konve.

Oba chlapci strávili takto celé tři týdny. Byla to pro ně neuvěřitelně dlouhá doba. Každý den byl stejný jako ten předchozí. Oba každý den s hrůzou čekali, jestli si je někdo koupí, nebo budou muset prožít další den na tom otravném pódiu.
Čtvrtý týden byl naprosto stejný jako ty předchozí. Nečekali, že by se něco změnilo. Vlastně se pomalu smířili s tím, že už nečekají vůbec nic.

V davu pod pódiem se procházela spousta lidí, úplně stejně jako včera, předevčírem a všechny dny předtím. Toulali se tam a zpátky. Občas se někdo pod pódiem zastavil, prohlédl si je a zase pokračoval dál.
Ke konci čtvrtého týdne se u nich zastavil muž vyšší postavy, oblečený do kroje, jaký normální chudí vesničané nenosili. Tento muž byl buď urozeného původu, nebo patřil mezi zdejší smetánku, nebo možná obojí.
Hodnou chvíli se procházel pod pódiem a vypadalo to, jako by něco nebo někoho hledal. Všiml si ho Bič a i hned se mu snažil nacpat nějakého ze svých otroků. Dělal to tak vždy, když viděl příležitost vydělat peníze.
„Co si račte přát, vzácný pane?“ skoro se rozplýval, aby udělal dobrý dojem.
„Potřebuji nějakého silného chlapa, který by byl schopen zastat těžkou práci,“ nemohl cizinec spustit oči z Nata.
„Ale to jsou tu všichni, vzácný pane. Mám jen to nejlepší zboží.“
„Ukaž mi pár kusů!“ rozkázal cizinec. Pohled z Nata však nespustil.

Bič i hned vybral pár chlapů a postavil je před cizince. Ten si je prohlížel, ale žádný se mu nezamlouval.
„Tamtoho!“ ukázal prstem na Nathana.
„Ale to je ještě malý kluk, vzácný pane,“ snažil se Bič přemluvit cizince.
„Chci toho kluka a chci ho hned!“
Otrokáři nezbylo nic jiného a tak poslal pro Nata. Cizinec si ho konečně mohl prohlédnout zblízka a byl spokojen.
„Kolik za něj chceš?“
„Padesát stříbrných, vzácný pane.“
„Dám ti dvacet,“ vrazil otrokáři mince do ruky a ani nečekal na žádnou odpověď. Nata táhl za sebou. Ten se nestačil ani rozloučit s Fredem a najednou zůstal úplně sám.
Otrokáři se nelíbilo, jakým způsobem s ním cizinec jednal, ale neměl dost odvahy, aby mu odporoval. Nakonec byl rád, že vydělal aspoň něco.

Z Rijádu to do Zexu, hlavního města Meridolského království, bylo pár hodin jízdy na koni. Oni však museli jít mnohem pomaleji, protože Nate musel jít pěšky. Onen cizinec byl muž, který pracoval na královském dvoře jako králův hlavní rádce a také správce financí. Měl velký dům na kraji hlavního města Zex.
Byl velmi bohatý a po domě se pohybovala velká spousta služebnictva. O jeho bohatství vypovídala i jeho postava, nepatřil zrovna mezi nejhubenější.

Celou cestu nepromluvili ani slovo. Nate se bál, že by mohl schytat nějakou ránu. Pomýšlel na útěk, ale nevěděl, kam by utíkal. Nacházel se někde v poušti a vrátit se do Rijádu by znamenalo skončit opět na pódiu jako otrok, ale zase by byl s Fredem. Byl úplně ponořen do svých myšlenek.

Konečně došli k domu jeho nového pána. Byl obrovský. Zvenku vypadal jako malý zámek. Kolem dokola ho chránila dřevěná hradba s bránou a padacím mostem přes vodní příkop. Banditi se takhle blízko hlavního města neukazovali, takže Nate soudil, že to je zkrátka jen proto, aby ukázal, jak moc je bohatý a mocný.
Cizinec si všiml Natova výrazu a musel se nahlas zasmát.

Zastavili se na nádvoří. K cizinci okamžitě přiběhlo pár sluhů, kteří se začali starat o koně a o věci, které přivezl. Nata si nikdo nevšímal. Pořád byl ještě svázaný a jeho nový pán ho táhl za sebou. Zastavili se až v první místnosti. Jestli dům vypadal zvenku jako zámek, pak zevnitř úplně. Všude bylo plno drahých kůží a látek, plno keramiky a skla. Také zahlédl několik loveckých trofejí.

Cizinec přeřízl Natovi pouta.
„Jmenuji se Druli Kuss,“ představil se. Hlas měl nečekaně vysoký a Nate se skoro až lekl. Nevěděl, jestli Kuss čeká na nějakou odpověď, nebo ne, a tak raději mlčel.
„Máš nějaké jméno, nebo jsi jen zapomněl mluvit?“ zamračil se.
„J-j-jsem Nathan,“ vykoktal.
„Tak dobře, Nathane, Gwen tě tady teď provede, ukáže ti, kde budeš spát, co budeš mít na práci, a vysvětlí ti, co nemáš nikdy v životě zkoušet. Rozumíš mi?“ Nate jen mlčky přikývl.

Gwen byla sedmnáctiletá dívka. Dlouhé plavé vlasy jí sahaly pomalu až do půli zad. Měla krásné zelené oči a Nathana okamžitě okouzlila. Když na něho mávala, aby šel za ní, nemohl se pomalu odlepit od země.
Gwen ho provedla celým domem. Byl patrový. Celé horní patro sloužilo výhradně Kussovi a nikdo kromě vybraných sloužících tam vstoupit nesměl, jen pokud byl pánem vyzván. V přízemí byla obrovská kuchyně, malá místnost, která sloužila otrokům jako provizorní koupelna, několik skladů a malé místnůstky pro tři, někdy i čtyři sluhy. Ti měli ještě docela luxusní spaní oproti ostatním. Byli to především sluhové, kteří měli přístup do prvního patra vily.
Ještě bylo pár místností pod zemí. Tam byl hlavně sklep na potraviny, které by se v teple jinak hned zkazily. Pak také spousta dalších skladů, převážně na věci potřebné k práci na poli, ve stájích nebo v lese.
Vzadu za domem stály stáje. Bylo v nich místo až pro dvanáct koní. Teď tam byli jen tři. Hned vedle stájí stál ještě jeden dům, ten už se ani zdaleka nepodobal tomu, kde bydlel Kuss. Tady bydleli všichni ostatní sloužící. Byla to jedna velká místnost, kde všichni spali, a pak jedna komůrka, která sloužila jako nouzový záchod. Byl opravdu jen nouzový. Tvořil ho kruhový otvor v kameni, který ústil do díry pod ním. Neustále se z něj linul příšerný zápach a v létě byl dům plný neodbytných much. Všichni tu leželi na děravé dece, která jediná jim alespoň trochu změkčovala spaní. O nějakém polštáři nebo třeba trošce soukromí nemohla být ani řeč.

Gwen dala Natovi pár kusů oblečení, aby nebyl pořád v jednom. Dostal pár košil, zřejmě už po někom, a dvoje kalhoty, ty už toho také hodně zažily.
„Stejně budeš mít za chvíli vši,“ usmála se na něj. Natovi to vůbec vtipné nepřišlo, ale těžko s tím mohl něco dělat. Potom mu pomohla najít místo k ležení.
„Tady je místo,“ ozvala se.
„No jo, já ho přehlédl.“ Položil si tam tedy deku a oblečení, co dostal. „Neukradne mi to někdo?“ staral se.
„Neukradne. Platí tu přísné tresty a nikdo si netroufne porušit pánova pravidla. Ale kdyby náhodou, jdi to hned oznámit správci. Najdeš ho v prvním patře vily, hned za salonkem.“
„Jaká pravidla?“ Musel se zeptat. Pohled měl stále upřený na Gwen. Tak se mu líbila.
„Není jich moc, ale o to víc si na ně dávej pozor. Za prvé, nikdy nesmíš jít do pánových pokojů, pokud tě k tomu on sám nevyzval. Za druhé, pokud někde ukradneš cokoliv, třeba jen kousek jídla, a někdo tě chytí, potrestají tě. A věř, že to za to nestojí. Třetí pravidlo říká, že neuposlechneš-li rozkaz pána, čeká tě nejvyšší trest. To si zapamatuj, je to nejdůležitější!“
„A co když mi přikáže, abych skočil ze skály?“
„Tak radši skoč. Bude to pro tebe lepší,“ řekla Gwen a malinko se usmála. Nate ji chvíli pozoroval, uvědomil si, že od ní stále nedokáže odtrhnout oči. Gwen si jeho upřeného pohledu všimla a malinko se začervenala.
„A co budu mít vlastně na práci?“
„Budeš uklízet stáje a starat se o koně. Občas tu máme nějaké, které je potřeba zkrotit, i to budeš mít na práci.“
„Zkrotit? Koně? Já?“ nevěřil svým uším. „Já se koní bojím. Nikdy v životě jsem na něm neseděl a nikdo mě k tomu nedonutí.“
„Ty jsi nikdy neseděl na koni?“ nevěřila pro změnu Gwen a koutky úst jí cukaly.
„Ne! Říkal jsem ti, že se jich bojím.“
„Ze začátku budeš jen uklízet stáje, ale budeme s tím muset něco udělat,“ usmála se a odešla.

Začínalo se stmívat a všichni pomalu končili svoji denní práci nebo se střídali s těmi, co měli službu přes noc. Večeře Natovi po dlouhé době chutnala a měl i pocit, že se konečně trochu najedl. Zato noc byla příšerná. Z každého rohu se ozývalo chrápání, někde někdo bez ustání kašlal nebo smrkal a usnout bylo skoro nemožné. Nate zkoušel počítat ovečky, ale už byl u pětisté a stále ještě nespal. Nakonec se mu to nějak podařilo, ale nebyl to téměř žádný spánek.

Ráno ho probudil Mix. Byl to asi třicetiletý chlap, který měl na starosti stáje.
„Vstávej! Je čas na práci.“
Nate se posadil a než se stačil rozkoukat, Mix už ho táhl ze dveří ven.
„Nikdo tady nesmí zahálet, jasný? Jinak si koleduješ o pořádnej výprask.“

Práce ve stájích byla dřina. Nate celé dopoledne jen kydal hnůj a měnil koním seno nebo vodu. Když byla pauza na oběd, vydechl si úlevou. Byl rád, že si konečně může na chvíli sednout. Sedl si s ostatními ke stolu a s chutí se pustil do jídla.
„Tak co ty, zelenáči? Jak se ti tu líbí, co?“ ozvalo se za ním. Byl to místní průšvihář Drek. „Ještě ses nepokakal? Nevolal jsi maminku?“ Nate nevěděl, co má odpovědět. Najednou si vzpomněl na mamku a na to, jak se o něho asi strachuje. Navíc se mu nelíbilo, že ho nějaký neznámý sluha ponižuje.
„To stačí, Dreku! Koukej si sednout na tu svou prdel a drž klapačku, protože ti jinak zařídím pár týdnů kopání,“ ozval se Mix. To Drekovi zřejmě stačilo. Poslušně si sedl, ale stále Nata pozoroval vražedným pohledem.

Natova odpolední práce spočívala v tom, že musel vyčistit každého koně a potom taky jeho box a sedlo. Práce mu končila až se soumrakem. Když už slunce zašlo za obzor, měl ruce bolavé a krvavé. Neskutečně ho pálily. Ovázal si je kusem plátna, které měl na čištění sedel, a spolu s ostatními se šel navečeřet. Potom se sešel s Gwen u staré suché lípy v jednom rohu zahrady. Nikdo tam nechodil, takže měli chvilku, aby si mohli v klidu popovídat.
„Jak se ti líbil první den ve stájích?“
„Nebylo to tak hrozný,“ lhal Nate. Ukázal jí své ruce a pokusil se o chabí úsměv. „Jen se po mně celý den vozil nějakej blbec.“
„Drek?“
„Jo, ty ho znáš?“
„Osobně ne, ale už tady zavařil průšvih hodně lidem. Dávej si na něj pozor, prosím.“
„Hele, Mix mu vyhrožoval nějakým kopáním, o co jde?“
„To radši nechtěj vědět,“ usmála se Gwen.
Nate si ji zkoumavě prohlížel a její oči ho uchvacovaly.
„A co máš na práci ty?“
„Pomáhám v kuchyni nebo uklízím pánovy pokoje.“
„To není tak špatný, ne?“
„Není, ale… sním o tom, že se odsud jednou dostanu a budu svobodná a budu si moct dělat, co budu chtít, a…“ Nate jí rozuměl, jen nevěděl, co na to odpovědět.
Pod lípou seděli až do půlnoci a když se konečně rozešli, Nate na ni nemohl přestat myslet. Znal ji teprve druhý den a už věděl, že mu na ní moc záleží.

Další ráno se nemohl skoro ani pohnout. Bolely ho snad všechny svaly v těle a měl pocit, že nezvedne ani lžičku. Ve stájích probíhalo dopoledne celkem klidně a rychle to i uteklo. Na práci měl to samé co předešlý den. Po obědě ale začaly problémy. Drek se přimíchal do skupiny k Natovi a neustále se ho snažil nějak ponižovat a shazovat před ostatními. Vyvrcholilo to tím, že ho shodil do velké jámy, kam se házel hnůj. Nate byl naprosto nepříčetný. Viděl rudě a jediné, co chtěl udělat, bylo zmalovat mu fasádu, pokud možno do ruda. Dohnal ho u stájí, ale on na něj čekal a vší silou ho přimáčkl na dveře.
Nate byl vzteky bez sebe. Ohnal se pěstí a vykopl nohou. Zuřil tak, že se k nim ostatní báli přiblížit.
Ruka zasáhla Dreka někam pod pravé oko a noha se mu zaryla hluboko do břicha. Vyjekl bolestí a snažil se údery vrátit, jenže Nate byl připravený a zaútočil znovu. Tentokrát použil pravý hák a pak mu uštědřil ještě jeden pořádný kopanec. Drek se svíjel na zemi v bolestech. Z nosu a úst mu kapala krev a nemohl popadnout dech.
K Natově smůle přicházel do stájí Mix s Kussem, který se hodlal projet na svém koni. Když Mix viděl, co se stalo, drapl Nata za košili a fláknul s ním před Kusse. Ten si jen v klidu dřepl k Natovi, kterému teprve teď došlo, co vlastně způsobil, a neodvažoval se podívat pánovi do očí.
„Vysvětlíš mi, proč jsi to udělal, synku?“ zeptal se Kuss a jednal s ním jako s děckem.
Nate mlčel a díval se do země.
„Pochop, že když mi to neřekneš, bude to pro tebe ještě horší. Tak proč jsi to udělal?“
„On…“ začal nejistě. „On se po mně celé dny vozil, shazoval mě před ostatními a skončilo to tím, že mě hodil do jámy s hnojem,“ vyprávěl celý rozklepaný a stále se vyhýbal jeho pohledu.
„A víš, co se stane, když se tu budeš takhle prát a porušovat pravidla?“
„Ne, pane.“
„Protože jsi tu nový a Drek je známý rváč, dostaneš třicet ran holí, aby sis zapamatoval, že tohle tady dělat nebudeš. Rozuměl jsi mi?“
„Ano, pane,“ hlesl Nate
Kuss odešel a Mix sebral Dreka a táhl ho pryč.
„Neboj, jeho trest taky nemine,“ snažil se ho povzbudit. V tu chvíli nebylo nic, co by Nata dokázalo povzbudit.

Po večeři se všichni sešli na nádvoří. Bylo tam postavené malé dřevěné pódium s lavicí, o kterou se měli opírat. Potom přivedli Nata.
Přivázali ho za ruce a aby si nepřekousl jazyk, dali mu do úst dřevěný váleček. Potom na pódium vystoupil Kuss.
„Dnes jsme se tu sešli, abychom varovali a potrestali Nathana, který se provinil tím, že se i přes můj přísný zákaz popral. Protože je tu nový, dostane jen třicet ran. Nechť je ti toto varováním, aby ses už víckrát nepral, a ať je to také varováním pro vás ostatní!“ Potom si vzal hůl a Nate dostal třicet ran přes záda. Bolelo to ukrutně. Záda měl celá fialová a na některých místech hůl protrhla kůži. Celou noc nemohl spát, ale byl rád, že už to má za sebou. Přemýšlel také o tom, jak to Drekovi vrátí. Těšilo ho akorát to, že on dostal padesát ran.

Ráno byla zima a pršelo. Nate vstal brzy. Nemohl se pořádně hýbat a byl rád, že vůbec dokázal vstát. Cestou do stájí ho potkala Gwen.
„Hledám tě už celou věčnost. Jak ti je?“ starala se.
„Jsem v pořádku,“ snažil se o úsměv, ale moc mu to nešlo.
„Chce s tebou mluvit náš pán. Mám tě k němu i hned odvést.“
„A co mi chce?“
„To nevím, ale zjistíš to tak, že tam půjdeš. Ono ti stejně nic jiného nezbude.“
Oba se vydali k pokojům Kusse. Než stačili přeběhnout zahradu, byli celí promočení, ale uvnitř bylo teplo. Vyšli po schodech do prvního patra. Bylo zařízené ještě luxusněji než to spodní. Drahé, zlatem a stříbrem vyšívané koberce tu nebyly jen na podlaze, ale také na zdech. Bylo to to nejkrásnější, co kdy viděl.
Na stěnách visely obrazy a všude bylo plno luxusního nábytku. Gwen chápala, že je to okouzlující, když to člověk vidí poprvé, ale museli jít, a tak ho táhla až k mohutným dubovým dveřím na konci chodby.
„Počkej tady,“ řekla a zmizela za dveřmi. Vrátila se asi za pět minut a kývla na něj, že může jít dovnitř. Vešel a po pár krocích zůstal stát. Nikde nikoho neviděl. To mu však ani trochu nevadilo.
Pracovna byla zařízená ve stejně drahém stylu jako chodba. Všude byly drahé koberce, obrazy a nábytek. V zadním rohu stála ještě velká knihovna, nacpaná k prasknutí různými svazky.
„Bolí tě ty záda?“ ozvalo se od okna.
„Ano, pane.“
„A budeš si už pamatovat, že se nesmíš prát?“
„Ano, pane.“
„Dobře,“ usmál se Kuss a postavil se za psací stůl. „A teď k tomu, proč jsi tady. Neviděl jsem sice, když jste se prali, ale podle toho, jak jsi Dreka zřídil, budeš mít slušnou sílu. Co se týká tvojí práce, Mix mi prozradil, že si vedeš dobře a že s tebou nejsou žádné jiné problémy.“ Nate nechápal, kam tím rozhovor směřuje. Všiml si ale, že je v pokoji ještě jeden muž, který stál v pozadí a nebyl téměř vidět.
„Měl bych pro tebe návrh. Věř, že jsem to ještě nikomu nenabídl a nejspíš už ani nenabídnu. Můj dobrý přítel je Simirajský bojovník. Říká ti to něco?“
„Ne, pane,“ přiznal popravdě. Kuss se zhluboka nadechl.
„Dobrá. Jsou to ti nejlepší válečníci v zemi a možná i na světě. Jsou oporou celé královské armády.“ Odmlčel se. „Když tady můj přítel viděl, jak dopadl Drek, nabídl mi, že by tě vycvičil a udělal z tebe také pravého válečníka. Pro tebe by to mělo výhody, jaké nikdo jiný tady nemá a mít nebude. Uvažuji o tom jen proto, že si můj přítel myslí, že máš talent, kterým by se rozhodně nemělo plýtvat. Měl bys zájem?“
„Když já…“
„Když já co?“ podivil se Kuss.
„Když já nevím. Co když to pro mě není?“
„Můj přítel si myslí, že budeš dobrý, a když si to myslí on, bude to pravda.“
„Tak asi jo, zkusím to.“ Nate by udělal cokoliv, jen aby odtud mohl zmizet. Teď teprve vystoupil ten muž ze stínu. Byl statný, ale hlavu mu zakrývala hluboká pláštěnka a vůbec mu nebylo vidět do obličeje.
„Tak tedy dobře, sbal se a večer odjíždíš. Teď můžeš jít.“
Nate odešel a hlavou se mu honily myšlenky, co se bude dít, kdo je pánův přítel a kdo byl ten muž v Kussově pokoji.

Sbaleno měl za chvíli. Neměl moc co balit. Z deky si udělal raneček a do něj naházel své oblečení. Když už chtěl odejít, ve dveřích spatřil Gwen.
„Gratuluji.“
„K čemu?“
„Můžeš odsud zmizet. To ještě nikdo nedokázal.“ Ještě mu podala malý balíček s jídlem: „To máš na cestu.“ Pak následovalo něco, co si představoval od doby, co ji uviděl. Natáhla se na špičky a dala mu sladkou pusu na tvář.

Nate nevěděl, co říct. S Gwen si báječně rozuměl a za těch pár dnů mu přirostla k srdci. Objal ji a slíbil, že ji odsud dostane, ať to stojí, co to stojí.