Simirajský bojovník – 6. kapitola

Les

Z vesnice odcházeli v šoku. Nejhůř na tom byla Lia, která přišla o celou rodinu a v jediném okamžiku se jí zhroutil svět. Jediné, co ji ještě drželo, aby se nesesypala úplně, byla přítomnost obou chlapců. Navzájem si pomáhali a podporovali se.

Na cestě strávili celý den. Procházeli nekončícím lesem, už byli unavení a rozhodli se založit tábor, rozdělat oheň a něco málo sníst. Vybrali si vhodné místo mezi třemi vysokými smrky. Kdyby se náhodou rozpršelo, byli by alespoň trochu v suchu. Nate nasbíral nějaké dřevo a Fred s Liou mezitím našli pár kamenů, aby se jim oheň nerozšířil.
„Tady je to dřevo. Umí někdo rozdělat oheň?“
„Já jo, jestli máš sirky,“ odpověděl Fred.
„Sirky?“ nechápala Lia a pohlédla na oba chlapce s tázavým pohledem.
„U nás doma používáme sirky, abychom rozdělali oheň. Jsou to takový malinký tyčky a na jejich konci trošku síry a…,“ Lia skočila Natovi do řeči.
„Co je to síra?“
„To je látka, která dobře hoří, no, a ta je na konci tý dřevěný tyčky.“
„A to jako samo hoří?“
„Ne, musíš s tím škrtnout, takhle,“ vzal klacík a ukázal, jak se škrtá sirkou.
„A máš nějakou?“ zeptala se.
„Jestli náhodu nějakou nemá Fred, tak ne.“
„Nemám. Poslední jsem použil asi před dvěma týdny.“
„Tak takhle jste rozdělávali oheň takovou rychlostí?“ žasla Lia.
„No, ano,“ připustil Fred.
„Polovina vesnice vás měla za šamany,“ zamračila se na ně. Nate si s Fredem vyměnil pobavený pohled.
„Umíš rozdělat oheň nějak jinak, Lio?“ zeptali se oba chlapci zároveň.
„Tatínek mě to kdysi učil, ale nevím, jestli si na to ještě vzpomenu. Musím najít klacík, do kterého nacpeme suchou trávu, a pak budeme třít ten klacek tak dlouho, dokud nezačne hořet.“
„To znám,“ zapojil se Fred, „párkrát jsem to zkoušel, ale nikdy mi to nešlo.“

Netrvalo dlouho a našli klacek i trávu a pak už jen stačilo chytit jiskru. Postupně se střídali a nakonec se jim to podařilo. Rozdělali oheň a ani si nevšimli, že už je tma.
„Co žije v těchhle lesích?“ zeptal se Nate a rozhlížel se ostražitě kolem.
„Zajíci, srnky, občas nějaký medvěd a bylo tu pár vlků, ale zvířata jsou plachá, bát se nemusíme a máme oheň, toho se ona bojí. Ještě se vyprávělo, že v lesích na severu u Velké pláně žijí lidé. Nikdo je ale neviděl, a tak se to bere jen jako legenda,“ usmála se Lia.
„To jsi mě teda uklidnila,“ poposedl si Fred blíž k ohni.
„Umíš něco ulovit?“ zeptal se Nate.
„Ulovila jsem zajíce a jednou veverku, ale tady nemám oštěp, ani kus provazu a bez toho to neumím.“
„To nevadí, jídlo zatím máme a až dojde, budeme to řešit. Teď si jděte lehnout, ráno musíme vyrazit,“ rozhodl Nate.

Nate byl vzhůru jako první. Ostatní ještě spali, nechtěl je vzbudit, a tak se rozhodl jít naplnit čutory čerstvou vodou, aby měli na cestu. Nebyl pryč ani deset minut, když za ním přišla Lia.
„Ty jsi mě vyděsila,“ lekl se. „Jsi jako duch.“
„Nemohla jsem spát a když jsem tě slyšela odcházet, šla jsem za tebou,“ zakuňkala provinile.

„No a jak ti je?“ Byla to naprosto zbytečná otázka, moc dobře věděl, jak Lie může být, ale chtěl, aby to vypadalo, že mu není lhostejná.
„Je to lepší, ale pořád tomu nemůžu uvěřit.“
„Ono to časem trochu přejde, uvidíš,“ přivinul ji k sobě a snažil se jí dodat pocit jistoty.
„Asi den cesty odtud je malé město, možná bychom tam mohli zajít a třeba nám někdo pomůže,“ odvedla Lia řeč jinam.
„To je dobrý nápad, snad nám tam někdo pomůže,“ souhlasil Nate.

Když se vrátili, Fred už byl vzhůru a měl nachystanou snídani. Byl to kousek tvrdého chleba a jablko, ale stejně jim to moc chutnalo. Nic jiného stejně neměli.
Po snídani zahrabali ohniště, zametli stopy a vydali se na cestu do města. Lia jim vyprávěla o své rodině a oni jí na oplátku vyprávěli, jak se žije u nich doma. Cesta lesem byla nekonečná. Jedinou společnost jim dělali ptáci, kteří je jakoby doprovázeli. Stromy stínily světlu, a tak bylo neustále šero. Krajina kolem nich se pořád měnila. Chvíli bylo všude kolem sucho a pod nohama jim praskaly větvičky a suché listí. Chvíli na to už kolem rostl mech a kapradí a v dálce zurčel potůček. Několikrát se museli prodírat neprostupným houštím. Pokaždé z něho vylezli celí poškrábaní a s dalším natrženým kusem oblečení.
„Napadá někoho, co budeme dělat dál?“ zauvažoval Fred nahlas.
„Nejdřív budeme muset najít někoho, kdo nám pomůže, pak můžeme řešit takové věci,“ odpověděla Lia.

V lese strávili už bezmála čtvrtý den. Několikrát zabloudili, protože les vypadal na mnoha místech velice podobně a museli se vracet. Zdálo se, že hvozd je nekonečný. Vody měli stále dost. Často naráželi na potůčky a studánky, ale docházelo jim jídlo. Chleba se už nedal jíst a jablko měli poslední.
„Myslím, že nadešel čas si něco ulovit,“ povytáhl obočí Nate, když zkoumal obsah pytle, který byl žalostně prázdný.
„A to jako jak?“ zeptal se Fred.
„Najdeme klacek a pomocí tohohle nože ho seřízneme do špičky. Nedaleko je tůňka, určitě tam budou ryby. Musíme to zkusit.“
„Nejím ryby!“ protáhl Fred obličej.
„Nic jiného nebude! Ale jestli je nechceš, nejez je.“

Potom si našel vhodný klacek a seřízl ho do špičky. Zabralo mu to asi hodinu. Pak si sedl k tůni a čekal. Nikde se nic nehýbalo, začínal mít strach, že tu žádné ryby nejsou. Poté je ale uviděl. Nebyly největší, ale pro ně bohatě stačily. Teď je ještě ulovit. Pomalu se zvedl a klacek měl připravený. Kdyby ho někdo pozoroval, musel by se dusit smíchy. Oni však jídlo zoufale potřebovali a museli se snažit udělat i nemožné, aby ho získali. Ryby si poklidně plavaly a neměly ani tušení, co je čeká. Nate vrhal klackem znova a znova. Hladina se vždy rozvířila a když se uklidnila, zjistil, že nic neulovil a rybu akorát vyplašil. Nedalo se nic dělat, musel opět čekat. Takovýchto pokusů měl nesčetně. Nakonec se mu, k jeho velkému nadšení, rybu podařilo ulovit. Měl obrovskou radost, zároveň se ale nemohl dočkat, až si sedne k ohni. Byl mokrý od hlavy až k patě. Košili si sice sundal, ale z kalhot mu kapalo, jako kdyby se v nich šel koupat.
Když ho viděl Fred, začal se smát. Rychle ho to přešlo, když do něj Lia bolestivě dloubla loktem. Měli večeři, stála za tu námahu a i Fred svoji porci nakonec snědl a kdyby mohl, ještě by si i přidal.

Na cestě byli už pátý den, les pomalu řídl a oni se začali dostávat ven. Nate se pořád ohlížel. Nemohl se zbavit pocitu, že je někdo sleduje. Otočil se už po několikáté. Nikde nic neviděl. Les vypadal pořád stejně. Všiml si Fredova pohledu, než ale stačil cokoliv říct, uslyšeli divný zvuk, jako když kolem něco velkou rychlostí proletí. Chvilku nato se vedle do stromu zabodl šíp.
„STÁT!“ozvalo se za nimi. „Co dělají tři malý usmrkánci takhle sami v lese? CO?!“ zeptal se hlas.
Nevěděli, co říct, a báli se otočit.
„Jste snad hluší??!“ řekl kdosi, otočil Freda a vzápětí ho přitlačil ke stromu.
„Ptám se, co tu pohledáváte!“
„M-m-my tudy jenom procházíme,“ nenapadlo ho nic lepšího.
„Jo vy jenom procházíte? Ale tohle je naše území a za průchod se platí. Budete muset zaplatit.“
„A vy jste kdo?“ zeptal se neohroženě Nate.
„Jak to se mnou mluvíš?“ rozkřikl se muž a vrazil Natovi pořádnou facku. Ten ji nečekal a svalil se do trávy.
„Jestli nemáte peníze, budete muset jít s námi.“
„Tenhle les nikomu nepatří, může tudy projít, kdo bude chtít,“ nedala se Lia a neohroženě se muži postavila.
„Mě nebudou poučovat děcka!“ ohodil ji sprškou slin muž.
Dál se s nimi nebavili. Chytili je a každého přivázali za jednoho koně. Takhle museli jít celý den. Kdykoliv se někdo snažil na něco zeptat, v lepším případě ho odbyli, v tom horším schytal nějakou tu ránu. Nate vzdoroval už odmala rodičům a ani tady si nechtěl nechat nic líbit, a proto schytal nejvíce ran ze všech.

Když večer rozdělali tábor, přišel za nimi znovu onen muž. Pořádně si je prohlížel. Hlavně Liu.
„Tak, děťátka, když nemůže zaplatit, nedá se nic dělat, budete mi muset vydělat jinak. Zítra dojdeme do města Rijád a tam vás prodáme jako otroky. Tuhle malou líbeznou holčičku si možná necháme, to se ještě uvidí,“ smál se nahlas a odešel.
Nikomu z nich nebylo dobře při vyhlídce na to, co je čeká. Věděli, že je to špatné, ale doufali, že je třeba pustí nebo se jim podaří uprchnout.

Ráno vyrazili. Chlapce děsila vyhlídka na to, že skončí jako otroci nebo možná ještě hůř, a už se nikdy nepodívají domů. Z myšlenek je vytrhl vůdce banditů.
„Podívejte, už tam skoro budeme.“ A začal se nahlas smát. Zastavili se na okraji lesa. Pod kopcem se klikatila prašná cesta, která vedla až do nemalého města pod kopcem.
Do města dorazili zanedlouho. Minuli trh, kovárnu a ještě spoustu dalších obchodů. Všude panoval čilý ruch. Lidé nakupovali, smlouvali a snažili se zajistit tu nejlepší cenu nebo zboží.
Došli do středu města, kterému vévodilo velké náměstí. Uprostřed bylo něco jako pódium a na něm stáli muži všeho věku se svázanýma rukama a nohama. Byli to otroci. Šéf banditů si šel promluvit s otrokářem. Ten se po delším přemlouvání šel podívat na chlapce.
„Svlíknout košili!“ zařval na ně. Nathanovi se nechtělo, ale také nechtěl dostat zase pěstí, a tak si ji radši sundal. To Fred si řekl, že se prostě svlékat nebude, a jen stál na místě. Otrokáři došly brzy nervy a přetáhl Freda bičem přes záda. Ten to nečekal a pod náhlou bolestí se svezl k zemi.
„Řekl jsem SVLÍKAT!“
Fred nechtěl dostat podruhé, a tak raději poslechl.

Nate už byl tou dobou svlečený a otrokář si ho pečlivě prohlížel. Líbilo se mu, jak byl vypracovaný, a viděl v něm možnost většího zisku. Nate se musel několikrát otočit a udělat pár dřepů. Bylo vidět, že má sílu, a takové otroky lidé chtějí. Chtějí otroky, kteří vydrží déle než jeden měsíc. Nakonec otrokář prohlásil, že je v pořádku, a nabídl za něj deset stříbrných. To se banditům nelíbilo a začala obvyklá hra o cenu. Stejná procedura jako Nata čekala i Freda. I on prošel, i když jeho pneumatika na břiše se otrokáři zrovna moc nelíbila. Koupil ho jen proto, že vypadal, že zvládne zastat alespoň nějakou práci. Bandité se nakonec dohodli s otrokářem na ceně třiceti stříbrných za oba hochy.
„A co ta holka?“ zeptal se jeden bandita. Postrčil Liu blíž před otrokáře. Ten si ji prohlédl s neskrývaným odporem.
„Tu si nechte! Vidíte tu snad nějaký ženský? Tu si nikdo nekoupí!“
„A co aspoň za pět stříbrných?“ zkoušel to bandita.
„Řekl jsem, že ji nechci! Vezmu si ty dva kluky a vypadněte, než si to rozmyslím!“ rozkřikl se.
Potom vzal Nata a Freda a vedl je na pódium mezi ostatní. Tam museli stát celý den, Lidé se na ně chodili koukat, občas se někdo na něco zeptal, ale jinak to bylo všechno. Večer je všechny zavřeli do klecí, jako zvířata. Bylo jich pět v jedné kleci. Místa měli dost a jídla také. Otrokáři se o ně starali, aby vypadali dobře, kdyby ne, nikdo si je přeci nekoupí.

Oba chlapci si teprve teď uvědomili, že hůř už být asi opravdu nemůže.