Simirajský bojovník – 5. kapitola

Správce

Natovi a Fredovi poslední dva týdny uběhly velice rychle. Pomalu se začínali seznamovat s obyvateli vesnice a ti jim začínali věřit. Kluci se také seznámili s Tyrenovou nejmladší dcerou. Jmenovala se Lia a bylo jí šestnáct let, byla štíhlá, měla dlouhé tmavé vlasy a oči černé jako uhel. Fred na ní mohl oči nechat. Snažil se využít každé možnosti být s ní.
Lia jim ukazovala okolí vesnice a učila je všemožné práce. Trávili s ní hodně času. Ona jim vyprávěla o království a oni jí na oplátku o své zemi.
Natovi po celé dva týdny stále nešla do hlavy jedna jediná věc, jak to, že najednou vesničanům rozumí? Několikrát se na to ptal Lii, ale ta pokaždé jen pokrčila rameny a několikrát je také odkázala na svého otce. Byl to konec konců on, kdo je sem přivedl.
Nate se o to několikrát pokoušel, když byl s Tyrenem sám, ale nikdy se nic nedozvěděl. Zdálo se, že Tyren v tom nevidí nic zvláštního.

Netrvalo dlouho a chlapci zjistili, že ve vesnici je velmi málo mužů. Byli tam pouze staří a nemocní a potom pár těch, kteří dřeli na poli. Jinak samé ženy a děti.
„Kde jsou všichni muži z vesnice?“ zeptal se zvědavě Nate Lii během sběru dřeva pro vesnici.
„Bojují za krále proti povstalcům.“ vysvětlila jim.
„Proti povstalcům?“
„Ano. Náš král si přeje, aby byla vzpoura potlačena, a tak všichni boje schopní muži museli do války.“

Chlapci byli udivení, už tu byli nějakou dobu, ale vůbec je nenapadlo zajímat se o to, kde vlastně jsou. Ptali se samozřejmě, kde jsou, ale nikdy je nezajímaly podrobnosti. Nate tedy poprosil Liu, aby jim o Meridolu něco řekla.
„Naše země se jmenuje Meridolské království. To víte, ne?“ povytáhla na kluky obočí. Oba jí rychle přitakali a tak pokračovala: „Je to rozlehlá země, ze všech stran obehnaná mořem. Před několika lety byla země rozdělena na několik částí, ale náš král ji sjednotil. Všichni k němu proto vzhlížejí. Až na jednu skupinu lidí – válečníky. Už od dětství je cvičí v boji, ale jinak o nich nikdo nic neví, skoro nám někdy připadá, že jsou jenom legendou. Dřív se vyprávělo, že ti válečníci udržovali v zemi mír, ale pak se něco stalo a…“
„A???“
Vtom uslyšeli vzdálený dusot kopyt a z vesnice se začaly sbíhat děti. Běžely přivítat muže, co se zrovna vraceli ze severní hranice. Celkem přijelo asi třicet mužů. Bylo jich mnohem méně, než jich odjíždělo. To se dozvěděli od Lii. Všichni měli po boku meče, na sobě něco jako lehké brnění a někteří s sebou měli i luky.
Než se chlapci stačili vzpamatovat, Lia už byla pryč, běžela za ostatními dětmi.

Nate s Fredem se zvědavě přidali k davu, který se shromáždil podél cesty. Kolem nich postupně procházeli všichni muži. Mezi nimi byl i správce vesnice. Vyčníval nad ostatními, jak byl vysoký, a jeho brnění bylo o poznání lepší než výstroj ostatních.
Muži se postupně vítali se svými rodinami a pomalu odcházeli do svých chýší. Nate s Fredem složili dřevo, kterého měli plné ruce, k hlavní chýši a už byli na odchodu do té své, když je zastavil Tyren. Chvíli si je měřil pohledem a pak na ně kývnul, aby šli s ním.

Došli do hlavní chaty, za kterou před chvilkou skládali dvě fůry dřeva. Byla větší než ostatní a také útulnější. Uvnitř byli oba poprvé. Zůstali stát u dveří a čekali, co se bude dít.
„Kdo jste?“ zaznělo výhrůžně od okna. Stál u něj správce, kterého viděli sesedat z koně. Teď se zdál být ještě větší než předtím. Oba si je prohlížel, ale Nata obzvlášť.
„My…“ Ani jeden nevěděl, co říct.
„No? Já čekám!“ Oba ale jen bloudili pohledem po zemi.
„Vypadá to, že z vás nic nedostanu. Dobrá tedy. Ale pamatujte si, pokud chcete ve vesnici zůstat, budete pomáhat. Práce je tu pořád dost. Můžete jít,“ mávl rukou ke dveřím.

Konečně je nechal jít, radost ale moc neměli. Za to, že mohou ve vesnici zůstat, správce chtěl, aby se zapojili do práce. Bylo jedno, jaká práce to bude, hlavně aby něco dělali. Nate ani Fred nikdy takhle nepracovali a po prvním dni na poli měli ruce plné mozolů a krvavé.
I následující týdny pracovali na poli. Okopávali půdu nebo orali, podle toho, co bylo zrovna potřeba. Když měli štěstí, šli na dřevo do lesa nebo pomáhali s úpravami vesnice. Práce to byla náročná, ať byla jakákoliv. Ani jeden si nikdy předtím neuvědomili, jaké to je dělat tuhle tvrdou práci. Večer vždy chodili do chaty úplně vyčerpaní a okamžitě usnuli. Také jídla si začali vážit víc než dosud.

Fred se prudce probudil. Zacloumal s Natem a s vystrašeným výrazem ve tváři mu ukazoval, že má být potichu.
„Mám pocit, jako bych slyšel z dálky řev,“ zašeptal.
Oba se zaposlouchali a opravdu, řev sílil a blížil se k vesnici. Všimli si toho i ostatní obyvatelé a vesnicí se začala šířit panika, protože nikdo nevěděl, co se to děje. Ženy rychle balily, co mohly, utíkaly z vesnice pryč a za sebou táhly své děti. Muži popadli první zbraň, co jim přišla pod ruku, a na koních, nebo i bez nich, se hnali blíž k tomu řevu, odhodláni zjistit, co se to děje.
Nate s Fredem netušili, co způsobilo ten rozruch, a nikdo jim ani nebyl schopný odpovědět. Nemohli najít ani Tyrena, ani Liu. Během pár minut bylo vidět, jak se k vesnici blíží velká horda jezdců s pochodněmi v ruce. Řvali tak, že nebylo slyšet vlastního slova, a cestou házeli louče na dřevěné chýše.
„Pojď! Musíme okamžitě vypadnout!“ naléhal Nate a tahal kamaráda za rukáv. Fred byl naprosto v šoku a nebyl s to pohnout se z místa.
„POJĎ!“ zařval mu Nate do ucha a táhl ho pryč. Proplétali se mezi hořícími domy, divokými jezdci a vyděšenými vesničany. Nevěděli, kam mají utíkat, a tak prostě běželi, jak nejrychleji to šlo, co nejdál od vesnice. Jako dobré útočiště se jevil les a tak zamířili právě tam. Doufali, že je tma skryje, ale mýlili se. Naneštěstí si jich všiml jeden z útočníků a rozjel se za nimi. Oba hrůzou šílení kluci klopýtali mezi stromy. Nate několikrát zakopl a jezdec je začínal pomalu dohánět. Nemohli mu utéct, mohli se jedině někam schovat. Ale kam?

Než se stačili rozhodnout, jezdec je dohonil. Napřáhl se a přetáhl Freda plochou čepelí meče. Ozvala se tupá rána a Fredovi svět před očima zčernal. Nate ho tam nechtěl nechat, ale nevěděl, co má dělat. Doma v Bristolu chvíli cvičil karate, ale dlouho ho to nebavilo a stejně by proti o hlavu vyššímu protivníkovi, který je celý život zvyklý bojovat a ještě je ozbrojený, neměl žádnou šanci. Jezdec sesedl a s mečem v ruce se přibližoval k němu. Nate neměl na výběr a začal před ním pomalu ustupovat. Najednou už nebylo kam. Šlápl do prázdna a málem přepadl. Za ním byl sráz, na dno vidět nebylo a teď už neměl kam utéct. Jezdec se k němu pomalu blížil, už byl skoro u něho. V jeho obličeji šel rozeznat děsivý úšklebek a zjizvená tvář. Nate se pomalu začal loučit se životem. Teď už nebyl nikdo, kdo by mu mohl pomoct. Nepřítel se ale zastavil, otevřel ústa v němém výkřiku bolesti a padl mrtvý k zemi. Za ním stála Lia. V ruce měla luk a třásla se po celém těle, po tvářích jí stékaly slzy. Nathan byl vyděšený snad ještě víc než ona. Padli si kolem krku a zůstali tak několik minut.
„Jsi v pořádku?“ starala se a prohlížela si ho.
„Jo, nic mi není, jen jsem trochu v šoku. Jak jsi věděla, kde jsme? Snažili jsme se vás najít, ale nepodařilo se nám to.“
„Viděla jsem vás utíkat do lesa a pak i to, jak se za vámi rozjel on, a…“
Lia to už nevydržela a rozbrečela se. Ani Natovi nebylo dobře, ale držel se kvůli ní.
„Musíme najít Freda, ten chlap ho praštil mečem. Doufám, že je v pořádku,“ vzpamatoval se Nate. Lia si utřela zaslzenou tvář špinavou zástěrou, kterou měla uvázanou kolem pasu.
„Vím, kde je, běžela jsem kolem něho.“
„Tak pojď, tady nemůžeme zůstat, najdeme ho a zmizíme,“ snažil se ji utěšit.

Freda našli ležet přesně tam, kde upadl. Ležel mezi kapradím a z temene mu stékal pramínek krve. Naštěstí byl jen v bezvědomí. Zkoušeli ho probrat, ale nic nepomáhalo. Nate byl už tak nervózní a strachy bez sebe, že s kamarádem prudce zatřásl. Freda to konečně probralo alespoň do polovědomí.
„Strašně mě bolí hlava,“ stěžoval si, když se trochu rozkoukal a vzpomněl si, co se stalo.
„Díky bohu, jsi celý. Myslel jsem, že už se neprobereš. Vstávej, musíme zmizet.“ Na Freda byl ten pohyb moc rychlý a málem se znovu skácel k zemi. Zasyčel bolestí, ale ustál to. Nate ho pro jistotu přidržoval z jedné a Lia z druhé strany. Zamířili pryč od vesnice.
„Počkejte!“ ozvala se Lia. „Musíme se vrátit, někde tam zůstali otec a sestra. Musíme je najít.“
„Pořád tam můžou být ti vrahové,“ nesouhlasil Fred.
„To je mi jedno, chci najít svoji rodinu!“ trvala na svém Lia.
Nakonec chlapce přemluvila a pomalu se vraceli k vesnici.

Začínalo se rozednívat, když došli na kraj lesa. To, co viděli, už nikdy nezapomenou.
Vesnice byla téměř srovnána se zemí, zbyly jen nějaké ohořelé trámy a kamenné základy chýší. Všechno ostatní spálil oheň. Všude se valil hustý černý dým. Na zemi ležela těla vesničanů bez známek života. Lia se okamžitě rozeběhla a mezi mrtvými hledala svoji rodinu. Chlapci ještě chvíli stáli na kraji lesa a nevěřícně koukali na tu spoušť, které byli právě svědky. Když sebrali odvahu, pomohli Lie hledat. Nemuseli dlouho a našli jejího otce. Od prsou dolů se mu táhla dlouhá krvavá rána a v boku měl zapíchnutý šíp. Lia se rozplakala a za žádnou cenu nechtěla otce opustit, věděla však, že už nemůže udělat nic, čím by mu pomohla, jen se vzchopit a jít dál. To by si otec přál. Fred mu vytáhl z rány šíp a prohlížel si ho. Byl velice zvláštně dělaný. Měl ozdobný hrot a jeho peří bylo zbarveno do sytě rudé. Odlomil hrot a schoval si ho do kapsy.
Mezitím Nate prošel celou vesnici, ale Liinu sestru nenašel. Nevěděli, co dál. Kam jít? Co dělat?

Chlapci obešli zbytky vesnice a snažili se najít něco, co by jim v příštích dnech pomohlo přežít. Našli pytel a naplnili ho trochou jablek, která naštěstí neshořela, pak našli kus chleba a kousek sušeného masa. Pak ještě nůž, sekeru a vidle, ty se ale rozhodli s sebou nebrat. K čemu by jim byly? Nic jiného už ve vesnici nebylo, jen popel a mrtvá těla. Lia ještě trvala na tom, že svého otce řádně pohřbí. Ani Fred, ani Nate nebyli proti. Nebylo nic, čím by mohli argumentovat proti. Bez řečí pomohli plačící Lie vykopat dostatečně velkou díru a potom do ní uložit jejího otce. Na hrob naskládali kameny podle zdejší tradice a pak už vesnici s těžkým srdcem opustili.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová