Libergoc – 1. kapitola

Sarah je matka dvou dětí a právnička… Lauren je profesorka cizích jazyků na univerzitě… Mariana je nejhlídanější vězeň v Anglii… Elife byla právě propuštěna… A v akademii Libergoc houstne atmosféra…

Sarah stála v rozlehlé hale rodinného sídla a sledovala své děti, jak se oblékají. Dobře věděla, že Nathan nemá úkol a Sophie se neučila na písemku. Nazula si lodičky, zkontrolovala svůj bezchybný vzhled v zrcadle a vydala se do garáže. Nechala děti nastoupit a provedla kontrolu bezpečnosti domu. Pak nastoupila, vyjela z garáže a zabočila za roh. Celou cestu ke škole měla pocit, že ji někdo sleduje, ale věřila, že je jen paranoidní. Sledování by čekala před pár lety. Teď nebyl důvod. Pro jistotu ale do práce zamířila jinou cestou. Sledovala své okolí ve zpětném zrcátku, ale nikdo za ní nebyl. Sarah uvěřila, že se jí to jen zdálo. Spokojeně zaparkovala, vystoupila a vešla do budovy, kde sídlila její advokátní kancelář.
Muž sedící v kavárně naproti schoval fotoaparát a spokojeně se usmál.

—

Lauren stála před zrcadlem a hleděla na sebe. Ještě před výukou měla schůzku a chtěla vypadat co nejlépe. Jednoduchý černý rolák, bílé kalhoty a černé lodičky. Šperky nenosila, jen na krku se jí třpytil stříbrný křížek. Blonďaté vlasy si stáhla do culíku a spokojeně se na sebe usmála. Bylo to jednoduché, ale elegantní. Popadla tašku s úkoly, kabelku a vyšla před dům. Překvapeně se podívala na muže na protější straně chodníku. Přišel jí povědomý, ale dávná vzpomínka se nedostala na povrch. Zatřepala hlavou a raději nastoupila do auta, aby na schůzku nepřijela pozdě. Přišlo jí, že ji muž stále sleduje, ale věřila, že ji jen mámí smysly.
Ve škole nechala úkoly a pěšky se vydala do nedaleké kavárny. Byla zvědavá, kdo ji tam čeká. Svého společníka znala jen z internetu.
„Domenicu,“ vydechla překvapeně, když ho určila jako svého společníka. Červený šátek byl jasným důkazem.
„Lauren,“ pokývl jí a spokojeně se usmál.
„Dobře víš, že náš vztah skončil. Znovu mě už nekontaktuj.“ Řekla mu rozhodně a místnost opustila. Ženy, která ji sledovala až do školy, si nevšimla.

—

Mariana seděla ve své cele a jedla suchý chléb, který dostala k snídani.
„Ke zdi!“ ozval se rázný hlas. Pomalu vstala a odkulhala ke zdi naproti dveřím. Své ruce zvedla nad hlavu. Ve dveřích zarachotil klíč. Do cely vešel muž a mířil na ni zbraní, druhý jí na ruce nasadil pouta.
„Jdeme!“ zavelel strážce a trhl s ní ke dveřím. Prošli dlouhou chodbou a došli až ke dveřím, kde čekala vojenská jednotka. Mariana jim byla předána a vojáci ji odvedli do ozbrojeného auta. Za několik hodin dojeli na vojenskou akademii a Marianu odvedli do kanceláře, kde seděl jí povědomý muž. Ten se postavil a usmál se na ni.
„Sundejte jí pouta a ošetřete nohu,“ přikázal svým mužům. Mariana na něj překvapeně hleděla. Muž k ní přistoupil a představil se.
„Jsem Arnolis Scolae.“ Podal jí ruku.
„Mariana Askenalis.“ Nabízenou ruku stiskla. Muž si ji dlouho zamyšleně prohlížel, a pak začal mluvit.
„Vím, že se divíte, proč jste tady, když jste nejhlídanější zločinec v Anglii. Mám pro Vás nabídku. Když přijmete, dostaneme Vás zpět na Libergoc. Když nepřijmete, vrátíte se zpět do vězení.“ Mariana zalapala po dechu.
„Jak víte o Libergoc?“ zeptala se a mračila se na něj. Arnolis se ušklíbl.
„Studoval jsem tam a chvíli i učil.“ Mariana znovu zalapala po dechu.
„Dobře, co po mně chcete?“ zeptala se po chvíli ticha.
„Chci po Vás, abyste zde vyučovala a připravila tak ty mladíčky na dráhu počítačových expertů.“ Mariana kývla a hluboce se zamyslela.
„Kde je háček?“ zeptala se nakonec. Arnolis se usmál.
„V podstatě tam žádný není. Jen byste měla vědět, že když utečete nebo něco provedete, půjde po Vás celá SIS. Jistě chápete, že Vám dodnes to nabourání jejich počítačů neodpustili. A také, pokud skončíte dobrovolně výuku, tak budete vrácena do vězení a pravděpodobně ho už nikdy neopustíte.“ Mariana polkla a znovu se zamyslela. Pak pomalu kývla hlavou. Arnolisovou tváří prokmitl vítězný úsměv.
„Za dveřmi Vás čeká jeden z mých podřízených. Rád Vás odvede do Vašeho pokoje. Uvidíme se u oběda.“ Mariana znovu kývla, postavila se a opustila místnost.

—

Elife vešla do místnosti a rozhlédla se kolem sebe.
„Dobrý večer,“ pozdravila přítomné, kterými byli většinou muži. Pak přešla k jednomu z nich a lehce sklonila hlavu.
„Volal jste mě, pane?“ zeptala se. Muž se lehce usmál.
„Ano, volal. Chtěl jsem Tě přivítat zpět na svobodě.“ Elife se prudce začervenala. Muž se tomu krátce zasmál a rukou jí ukázal na místo naproti němu. Dívka se usadila a muž pokračoval.
„Není třeba se červenat, drahá Elife. To se tak občas při plnění tajných úkolů stává. Doufám ale, že se ti to již víckrát nestane.“ Ke konci jeho hlas nabral na výhružnosti.
„Ne, pane,“ pípla dívka a sklopila hlavu.
„V to doufám. Teď poslouchej, mám pro tebe další úkol.“

—

Rozlehlým areálem složeným z několika budov se neslo vyzvánění zvonu. To vzbudilo všeobecné překvapení u studentů, kteří netušili, co to znamená. Profesoři to ale věděli moc dobře. V akademii se stalo něco strašného a zvon bil na poplach. Několik zůstalo na chodbách, aby hlídalo studenty, zbytek se sešel v ředitelně.
„Kolegové, jistě nemusím říkat, že situace je velmi vážná. Na naší škole došlo k vraždě. Ano, k vraždě. Georgie Flamsová byla dnes nad ránem roztrhána ve venkovním výcvikovém prostoru při nočním běhu přes překážky. Jistě chápete, že to je vzhledem k zabezpečení tohoto areálu alarmující. Není mi známo, že by mezi studenty byl vlkodlak, tedy to musel být někdo zvenčí. Dále se také pohřešuje James Reichl. Vzhledem k tomu, že jeho spolubydlící je na ošetřovně, není známo, kdy opustil svou ložnici. Jisté ale je, že on Georgii neroztrhal, vzhledem k tomu, že v sobě neměl ani špetku magie. Věřím, že vážnost situace chápete a zachováte se podle toho. Studenti okolnosti této tragédie neznají a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo. Hlídky kolem celého areálu budou posíleny. Výuka bude nadále probíhat dle běžného režimu. Můžete jít.“ Ředitel domluvil a sledoval, jak profesoři opouštějí místnost. Škola byla jeho srdeční záležitost a neviděl rád, když něco nešlo tak, jak by mělo. Zahleděl se na telefon a zapřemýšlel, zda by nebylo dobré povolat několik vysloužilců zpět do služby.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová