Kamikaze Lick – 2. část

Poučení IV.
„Nedejte se koupit!“

„Opravdu tam musíme?“ přesvědčuje se Liss celou cestu na parkoviště. Nerada jí přikyvuji a přemlouvám, protože se mi tam popravdě také moc nechce. Mohli jsme mít báječnou akci a zachránit svět před drogovou mafií… Práce, kterou budeme dělat nyní, je nevděčná a nikoho tím nezachráníme. Jen budeme jedné hvězdě dělat garde a hlídat potencionální teroristy…
„Slyšela jsi Nejvyššího… Máme ho hlídat jako oko v hlavě. A pokud se mu něco stane, tak…“ Abych ji rozveselila, naznačím uškrcení, zmlácení a pohřbení za živa do jámy lvové.
„Dobře, rozumím… Kam jdeš?“ křikne na mě, když mé kroky jdou jiným směrem. Tím radostnějším, svobodomyslnějším a rádoby divočejším.
„Pro svůj milovaný pekelný stroj,“ oznamuju jí křehce.
„Ale máme jet služebním…“
„Slyšela jsi našeho báječného šéfa? Mohu používat jako služební svou milovanou motorku!“ Láskyplně se usmívám, když jsem u ní a hladím ji po nádrži. „Tak sedej,“ usměju se na Ademsovou.
„Ani za nic!“ Dává si ruce v bok a viditelně protestuje!
„Proč ne?“
„Nejsem šílenec.“
„Ale no tak,“ přemlouvám ji. „Neboj se! Na cestě žádní šneci nejsou!“ zkouším to po jejím.
„Nebojím se o šneky!“
„Tak oč tedy?“
„Přece o sebe!“ udělá na mě oči a tváří se vážně, jako by se jí snad při jízdě se mnou mělo něco přihodit.
„Umím řídit,“ protočím oči.
„To jsem viděla! Né. Né. Né. Nebudu riskovat! Raději pojedu bezpečným služebním vozem a ty se vytřískej, kde chceš.“ Mávne mi a rázuje si to k ošklivému policejnímu autu, které na kvality mé motorky nemá.
„Jak chceš…“ křiknu na ni. „Ale víš, oč přicházíš?!“
„O hlemýždě!“ huláká na mě přes řev motoru zpět.
Pousměju se. O hlemýždě, to ano… Nasadím si helmu. Chvilku čekám, než se Ademsová rozjede na svou obvyklou jízdu, což je třicítka na tacháči a smrt v očích, a pak se rozjedu za ní a vrhám se střemhlav do ulic, hledajíc vytříbenou restauraci, kde naše oběť právě teď večeří…

Směju se. Oprava. Chechtám se, až se za břicho popadám, protože Liss s tím policejním vozítkem neumí parkovat (obvykle jsem parkovala já) a já se se svou motorkou vejdu všude, takže tu na ni čekám a ošklivě se jí směju za zády do očí.
„Čemu se směješ,“ zavrčí, když se jí konečně podaří nešikovně zacouvat.
„Nesměju,“ odpovím poklidně a snažím se udržet kamennou tvář.
„Nechej toho! Vidím, jak se směješ!“
„Dobře, směju se…“ krčím rozpustile rameny. Mám svou motorku, jízdu jsem si užila, máloco mi teď zkazí náladu.
„Říkala jsem ti, že se směješ, a ty, že se nesměješ, a…“
Protočím oči. „Dobře, směju se,“ povzdychnu si.
„No, tak dobře… Co hlemýždi?“ zatrilkuje a strčí do mě loktem.
Rozesměju se na celé kolo. „Věděla jsem, že se zeptáš!“ Vcházím do dveří a náhle jsem vtažena zpět ven a zírám na obrovského chlápka, který se mi postavil do cesty.
„Jen pro VIP!“ Oznámí a dívá se kamsi před sebe, takže vůbec ne na mě, protože já opravdu neměřím přes dva metry, ale mám svých bojových sto šedesát centimetrů.
Chci mu slušně vysvětlit, že jsem na tajné misi, když do mě Liss lehce žďuchne a naznačí mi, že mám udělat trochu rozruch, jako správně nafoukaná stár. Povzdychnu si a začnu hrát…
„Jsem VIP!“ pronesu hlasem, jako bych měla v hrdle slavíky. Ovšem pravdou je, že když zpívám, brečí i to, co nemá oči.
„Pokud chcete vstoupit, musíte mít rezervaci!“
„Tu taky máme, cukroušku,“ zacukruje Liss. Ona ho snad balí! „Zkus otočit očka na papír a najít tam Hlemýžď jedna a dvě.“
Mám sto chutí se plácnout do čela. Ona nedá pokoj ani v akci!
„To tam není.“
A bodyguard zřejmě svůj smysl pro humor spolkl spolu s Hulkem.
„Lick Devlick a Liss Adems,“ zafuním a odtrhávám od něj Ademsovou, které se jeho maskulatura líbí tak moc, že ho otlapkává.
„A jste tu…?“
„Evidentně jsme,“ zafuním znovu.
„Myslel jsem, s kým tu jste!“ Pohlédne dolů. Ano, sem dolů na mě a udělá na mě psí oči… Ne ty něžné a rozkošné hafánkovské, ale ty, které mívají jen bojová plemena pár sekund před tím, než někoho zardousí.
„Se mnou!“ ozve se radostně a ze dveří vychází sluníčko, Guis Rest a objímá nás kolem ramen. „Už jsem se vás nemohl dočkat!“
„Guisíku!“ Liss mu skáče kolem ramen. Ach, bože, ne, budeme si hrát na šťastnou rodinku… „Letěli jsme až z Londýna, abychom tě viděli! Moje sestřička se na tebe moc těší!“
„Ano, skáču radostí,“ řeknu pohřebně, protože toho chlapa opravdu nemám ráda. Zkazil mi celou akci. A namísto toho, abych dostala medaili, jsem málem dostala vyhazov.

Poučení V.
„Mluvit pravdu je výsada králů.“

Kráčím do Br-Prison a tak nějak tuším… Svírá mě z toho v hrudníku a nevím, jak se s tím poprat, ale i přesto jdu. Musím se přesvědčit. Třeba si to jen namlouvám. Možná je realita jiná a já se klepu zbytečně… Dojdu k nástěnce a svěsím hlavu. Je to tu. Toho jsem se bála nejvíce…
Je zde připíchnutá fotografie mě a Guise Resta (samozřejmě fotomontáž), jak se držíme za ruce. Láskyplně si vejráme do očí a usmíváme se. Pod tím je nápis: Lick a Guis navždy…
„Zabedněnci,“ zamumlám pro sebe, když mě kolegyně obejme kolem ramen.
„Zkus to brát s nadhledem, Lick…“
„Jak se na to, probůh, mám dívat s nadhledem?“ Oči nespouštím z té lží nasáklé fotografie.
„Třeba ti pomohou hlemýždi…“ Velký úsměv na tváři Ademsové září jako stowattová žárovka. Kéž bych ho mohla vyšroubovat.
„A třeba ne,“ utrousím a svěsím ramena.
„V tom případě spolu budete žít šťastně až do smrti!“ jásá.
„Horor,“ oklepu se. „Dobře, beru ty hlemýždě!“ pronesu ve chvíli, kdy se otevírají dveře kanceláře a já tajím dech a snažím se přikrýt si uši, protože je mi jasné, že…
„Ademsová, Devlicková, do kanceláře!“
Ten řev mě jednou donutí samovolně ohluchnout. Doplazím se do kanceláře, kde jsem poslední dobou více než kdekoliv jinde a užívám si příjemného polstrování, protože takové budu mít určitě i ve svém pokojíčku na psychiatrické léčebně, až dokončíme ten kýžený a velice důležitý úkol pro pana Resta.
„Tak povídejte. Jak to vypadá s panem Restem?“ Šéf je nedočkavý a nadšený.
„Podezření na atentáty je velmi reálné, pane,“ řekne Liss s tváří masového vraha. Nehne ani brvou. Náznak úsměvu, nic. Pokouším se dělat to samé a nevybuchnout jako sopka.
„Op-opravdu?! No, povídejte!“
„Vezmu to od začátku,“ řekne Liss vážně a opře se o dlaně. „Dvakrát do něj někdo strčil loktem.“
„Byly jsme ve střehu, šéfe.“ Dodávám poklidně.
„Potřetí mu místo milované whisky donesl číšník vodku.“
„Z toho jsme vinily ty hlemýždě…“ řeknu zamyšleně.
„Jaké…“ zalapá Nejvyšší po dechu, ale nenecháme ho dopovědět.
„Prosím, nepřerušujte mě, pane,“ zadívá se na něj vážným pohledem Ademsová. „A počtvrté se mu zdálo…“
„To už byl opilý,“ šklebím se.
„…že se ho muž u vedlejšího stolu snaží zabodnout vidličkou.“
Chvíli je v celé kanceláři ticho jako v hrobě. Nejvyšší snad ani nedýchá, jen brunátní. „Mě z těch slavných jednou odvezou do špitálu!“ vyskočí z křesla, ačkoliv je to při jeho tělesné konstrukci takřka nemožné.
„Tohle všechno on opravdu bral jako atentáty!“ Přehazuju si nohu přes nohu a dívám se, jak se Šéf chytá za hlavu.
„No…“ vydechne. „Slíbil jsem mu, že mu budete dělat dohled čtyřiadvacet hodin denně, takže proč s ním jedna z vás není?“
„Protože jsme obě tady?“ pozvednu obočí.

Poučení VI.
„Zelenina ještě nikoho nezabila… Prozatím!“

Sedím u televize na měkké kožené pohovce v domě Guise Resta, rockové hvězdy, která vydělává tak málo, že nemá ani na slané brambůrky!
„Zřejmě chce, abychom na něj ten atentát spáchaly my dvě…“ mumlám, zatímco jako býložravec ujídám ředkvičky. Má k mému neštěstí lednici plnou zeleniny! „Možná chce, aby okolí trpělo…“ A umíralo hlady, dodávám v duchu, protože Liss tahle všemožná zelenina nejen vyhovuje, ale říká jí Pane.
„Ale ono by to šlo udělat tak, aby…“ Sekne dlaní pod krkem.
„A svedeme to na všežravé slimáky, že ano?“ zašklebím se.
„Výborný nápad!“ pochechtává se Liss, zatímco si hází do úst další ředkvičku.
„Dobrý ráno, vy ste tady?“ sejde ze schodů celý rozcuchaný, rozespalý a jen v kalhotech a já musím uznat, že takhle vypadá mužně. A možná mu to trošilinkato sluší.
„Ne, my tu nejsme, my se vám jen zdáme,“ mrkne na něj Liss. „Jste hlídaný jako bankovní trezor, pane Reste,“ ujišťuje ho, zatímco si ho prohlížím. Vypracované tělo… Hm…
„To je pravda!“ protáhne se.
„Jak jste se vyspal?“ konverzuje Liss místo mě, protože já mám ústa plná zeleniny. Odporné a pálivé.
„Jako ten váš hlemýžď… Mimochodem, mám pocit, že jsem včera jednoho zašlápl!“
„Odporný čin,“ zamumlám a donutím se přesměrovat oči na televizi.
„Vrahu!“ láteří hraně Ademsová. „Za to vás budeme muset zavřít, až zčernáte. Je to porušení všech šnečích pravidel. Zašlápl jste nebohého nevinného…“
Skočím jí do řeči. „Ach, bože, měl ženu a děti, vy jste nestvůra! Chodil do práce a dostával řádně zaplaceno a teď… Šnečí rodinka bude bez peněz a přijdou vám sežrat zahradu!“
„Avaluta Maluta Šnekoluta!“ udělá Liss jakési klikyháky ve vzduchu.
Guis se pobaveně opře o zárubeň dveří. „A to bylo co?“
„Právě vás proklela,“ řeknu vážným hlasem.
„To bych se asi měl bát, co?“
„Ano, a hodně!“ haleká Ademsová, až se na ni křením, jak to prožívá.
„Hm, měl bych se schovat…“ přemítá Rest nahlas.
„A velmi rychle!“ nabádám ho, aby byl od něj klid. Když on se bude vyvalovat v peřinách, nebudeme ho muset následovat do dalšího snob klubu.
„No, tak do pelíšku… Ale ty pojď se mnou. Já se sám bojím!“ Chytá mě za ruku a táhne z pohovky. Špatné, moc špatné! Bráním se.
„Ruce pryč!“
„Hezky si to tam užijte. Já si zatím objednám pizzu!“ mává nám Liss, když si mě ten netvor přehazuje na záda a bere mě po schodech do ložnice. No, pro mě za mě, jestli má pod postelí schované brambůrky a v dvd dobrý film, klidně budu vedle něj, až bude dospávat tu kocovinu.
„Ještě bych spal, co?“ zívne, když mě hodí na postel a svalí se na rozkopanou peřinu.
„Dala bych si brambůrky a Nikitu,“ protáhnu se. Mnohem pohodlnější než gauč. Roztáhnu se, protože má postel dost velkou, zaposlouchám se do jeho oddechování a očima začnu systematicky prohledávat každý kout pátrajíc po mých oblíbených brambůrkách.

Poučení VII.
„Občas musíte přiznat barvu…“

„Zatím je vše v pořádku,“ trilkuje Liss u Nejvyššího v kanceláři. „Lick už s ním byla v posteli a…“
„Co prosím?“ otáže se nevrle Nejvyšší a zabodne se do mě očima.
„Jen jsme spolu spali,“ uklidňuji ho. Ale nevyzní to tak, jak to má vyznít. Okamžitě se opravuji. „Chci říct, on spal a já se cpala ledovým salátem a četla si komunistickou prózu.“
„A?“
„Celkem dobré, v té době to opravdu mělo…“
„Ptal jsem se na případ!“ vyjede na mě, až se chytím područek a Ademsová se na mě pobaveně směje.
„Pan Rest se bojí všežravých slimáků…“
„Čehože se bojí, Devlicková?“ Jakoby mi snad nerozuměl!
„No přeci všežravých slimáků. Vy je neznáte?“ přidává se Liss, která je vždycky pro každou legraci a asi i pro vraždu, protože mám takový pocit, že z těch našich vtípků našeho šéfa určitě jednou trefí.
„Ademsová, Devlicková, nechte těch legrácek, nebo vás přeložím na hlídání parků!“ vyhrožuje na můj vkus až příliš realisticky.
„Pokud tam budou hlemýždi…“ ozve se nevinně Liss.
Bodám do ní ostře loktem. „Zmlkni!“ A dělám upíří oči. Takové ty pološílené, podlité krví. Já opravdu nechci hlídat parky a další okrasné zeleně, už takhle tíží mé srdíčko, že nás převelel z luxusního případu na případ pro mrňata.
„Kde je Rest teď?“ zafuní Nejvyšší.
Zmate mě to. To je dotaz, na který vážně nemám odpověď. Bezradně se zadívám na Ademsovou, která taky krčí rameny. Případ pro mrňata a my nedovedeme uhlídat jednoho sebevědomého chlapa!
„Mažte ho najít. A pokud ho nenajdete, hledejte ho znovu!“ A za tohoto křiku vybíháme obě z kanceláře…

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová