Kamikaze Lick – 1. část

Komický krimi příběh se dvěma policistkami – Lick Devlicková a Liss Ademsová, které mají společně hlídat jednu rockovou hvězdu. Prý na něj mají spadeno teroristé. Ty dvě si spolu užijí pár akčních zážitků, spousty legrace a provokací. Nemine je ani romantika, protože hvězdičce prostě nelze odolat.

„Pokud máš člověka, který tě chytí a namísto tebe se svalí na zem, než aby tě viděl na kolenou, jediné, co pro něj můžeš udělat, je neplivat na tu zem, aby neměl špinavá záda.“
– Hubert Rd.

Lick Devlick, policistka
Br-Prison

Poučení I.
„Je-li vám život milý, zůstaňte stát ve vhodnou chvíli.“

Jakmile vejdu na policejní stanici Br-Prison, už ve dveřích slyším smích svých inteligentních kolegů. Při čemž v tomhle případě si slovo „inteligentní“ přeberte jako urážku. „Tak jsem slyšel, Devlicková, že už je z tebe zas kamikaze lady,“ uchechtne se poručík. Směje se tak, že se div nepolije kávou.
„Nechte ji být!“ brání mě Liss Ademsová.
Společně jsme vyřešily několik prohřešků proti zákonu. Jsme začátečnice, ale staly se z nás skvělé přítelkyně. Vzájemně se držíme nad vodou. Ona mě drží častěji… Má to se mnou těžké. Dříve jsem pracovala sama, teď musím brát ohledy i na ni a dělat sem tam nějaký ten ústupek, což se mé povaze zrovinka moc nelíbí. Jsem samorost. Iracionalistka. Ale společně jsme neporazitelné. Snad proto nás Nejvyšší drží pospolu i přes ty pohromy, které má obvykle na svědomí moje maličkost.
„Šup šup do kanclu k šéfovi. O tom průšvihu na dálnici už snad ví každý!“ oznámí mi kolega, jako by se nechumelilo.
Zaúpím. „Jak je to možný?!“
„Takto,“ usměje se a ukáže na obrazovku, na které běží CNN se záběry z naší nevydařené akce. Proboha! Veřejné zesměšnění nesnáším! Je tam vidět, jak strhávám tu připitomělou rockovou hvězdu a zachraňuju ji, zatímco se hloupě nechám srazit. Naštěstí pro mě jsem na pády zvyklá a auto jelo pomalu. Pár odřeninek a několik bezútěšných hodin na pohotovosti mě vyléčilo. Liss mi na záběrech pomáhá vstát a On na mě kouká hůř, než pacifista na samopal.
„No, tě bůh! Ono to vypadá ještě mnohem strašlivěji, než se vypráví!“ Policejní oddíl se drží za kolena a hýká smíchy.
Ukloním se jim. „Další zábavný představení bude zpoplatněno!“ Seberu poslední zbytky důstojnosti a vleču se jako slimák za Liss.
„Já se moc…“ začnu v kanceláři Nejvyššího.
Rázně mě gestem zarazí. „Mlč, Devlicková! Ademsová, jak je možné, že se do té vaší akce připletl civilista!?“
„Zřejmě jsme nedostatečně zajistili prostor,“ řekne dutým hlasem moje partnerka. Ano, náš oddíl hnojníků, kterému velíme… nebo spíše jsme velely, protože za tohle nás Nejvyšší pověsí za ráhno do průvanu. Pohnojili jsme to všichni dostatečně. Bude z toho krásná růže…
„To velmi nedostatečně! Připletl se vám tam Guis Rest! Víte, kdo to je?!“
„Jistě, pane,“ Liss je jako pravítko, „nějaká rocková hvězda.“
„Celebrita!“ zařve šéf, až přivřu víčka. „Média to začnou rozebírat a náš okrsek bude kde?!“
„V loji,“ odpoví Liss. Ještě, že tak, já bych řekla něco ostřejšího, protože tohle je skandální průšvih. Tohle je na popravu na elektrickém křesle.
„Přesně!“ Je rozčilený na nejvyšší míru a já se mu nedivím. Obchází stůl a rudne víc a víc. „Měl bych vás suspendovat!“
„Ale neuděláte to, protože nás máte rád…“ omluvně se usměju a udělám psí oči.
„Nech si tu drzost na pozdějc, Devlicková! Tu tvou předváděčku ti jen tak neodpustím! Nejsi v televizi, aby sis hrála na Simíra Gerchána!“ křikne ostře.
Páni, šéf sleduje Kobru 11! A Simír je boží! „Ale já ho zachránila…“ oponuju křehce.
„Vůbec se tam neměl připlést! Jak chcete být řádné policistky, když nedokážete zabránit vstupu civilistů do zabezpečeného prostoru?!“
Sklopím hlavu. Probůh, tohle musí být slyšet až u kanceláří a kolegové se určitě třesou smíchy jako pudink na večeři.
„Moc dobře víte, jak dlouho čekáme na dopadení těch drogových dealerů!“
„Ano, to víme,“ řekne tiše Liss.
Makáme na tom už pár let a konečně, když je nějaká stopa, tak nám to nějaký Rest s mikrákem u pusy překazí!
„A ty se necháš srazit!“ vyčte mi divoce Nejvyšší.
„A to jsem ho tam měla nechat, aby ho sejmulo auto?!“ vyprsknu stejně rázně, až mě Liss kopne, ať se zklidním.
„Samozřejmě, že ne…“ zamumlá šéf poklidněji a s rukama za zády pochoduje po kanceláři. „Ale co to udělat nenápadněji?!“
On si to představuje jako Hurvínek válku! Jak bych měla méně nápadně zachránit nějaké individuum, které se tam zatoulalo?!
„Jak je možné, že tam u toho byly okamžitě kamery?“ zajímá se Liss, zatímco já kvetu jako jabloň v létě.
„Jak jsem řekl, je to celebrita. Ten má reportéry za zády tak často, že je může požádat, aby ho podrbali. A proto chci, abyste se od nich drželi co nejdál a věnovali se své práci. Hlavně ty, Devlicková!“
„Zase já?!“

Poučení II.
„Berte své kolegy s rezervou. Jsou to jen lidé.“

Pomalým krokem dojdu k policejní nástěnce, na které visí zajímavosti a důležitosti, ale nikdy nic tajného, co by se mohlo dostat na veřejnost. Semknu rty. Samozřejmě tu nechybí článek o mé záchranné misi a zvětšená fotografie k tomu. Probůh, jsem na té fotce jako tříleté mimino, které si hraje s autíčkem. Kde to vyštrachali?! U toho nápis: Kamikaze Lick.
„Kdo to má na svědomí?!“ křiknu na celou místnost plnou cinkotu, klapání klávesnic a hovoru.
Všechno rázem utichá.
A pak následuje hurónský výbuch smíchu, následovaný větou. „Tak ona už si všimla!“
Dokonce i Ademsová se opírá o stůl a div si neroztrhne koutky tím úsměvem.
Propletu se k ní. „Vtipnější než hladomor v parlamentu, že?“
„Lick, promiň… Je to jen takový malý vtípek. Takový neškodný. Jsi přeci hrdinka – vždyť jsi toho muže zachránila!“
„A zvorala akci, na kterou jsme se připravovali několik let…“ zamumlám pro sebe.
„Není to naše chyba. Prostě… se tam připletl.“
„Až ho příště potkám…“ Drtím stoličky o sebe. „Sama ho přejedu! Už ho nechci ani vidět!“
„Obávám se, že budeš muset…“ Liss se zatváří neproniknutelně.
„Co to? Jak to?“ Cítím úzkost.
„Byl tady a žádal Nejvyššího, aby ti udělil vyznamenání za záchranu jeho cenného života.“
Srdce se mi rozbuší. Vyznamenání… Za záchranu. Už si to maluju – Hrdinka Lick Devlicková vyznamenána a povýšena na… Nejvyšší trhá na cáry mé vyznamenání a medaili hází na zem a tancuje na ní kozáčka. „Ach jo…“
„Šéf souhlasil.“
Zvednu k ní oči. „Vážně?! To je…“
„Moc bych se neradovala.“ Tváří se tajemně a děsivě.
„Jak to?“ zaúpím jako raněný voják v zákopu.
„Ta tvoje rockstar…“
„Jaká moje?!“ Rozšířím oči a automaticky protestuju.
„Má na tebe spadeno,“ řekne vážným hlasem a tváří se, jako by mi říkala, že mi zemřel křeček.
„Jak to, proboha, myslíš?“ Musím se chytnout stolu, jak se mi roztřesou kolena.
„Víš, jak se milují hlemýždi?“
„Šneky sem nepleť!“ Chytím se za hlavu. Tohle dělá vždycky, když se jedná o téma, o kterém chce mlčet a tajit to přede mnou, ačkoliv jde o katastrofu.
„Promiň…“ zatváří se omluvně.
„Tak mi to řekni!“
„Jo, tak ti hlemýždi…“
„Ale né!“ zaúpím. Tahle ženská mě jednou zabije! „Nutně potřebuju vědět, jaké neštěstí mě ještě čeká!“
„No, byl tu ten rocker…“
Z ní aby člověk ta slova páčil! „A?!“ zasténám.
„Nejvyšší ti to poví sám.“ Napije se kávy a dává najevo, že náš rozhovor skončil.
„Proč. Mi. To. Neřekneš. Ty?!“
„Jak to po mně můžeš chtít?! Mám v hlavě hlemýždě!“ zakaboní se a já dosedám na nejbližší stoličku.
„Devlicková! Ademsová! Nejvyšší si vás žádá v kanclu. Že by další povedená akcička? Hoďte to na youtube a budete ještě slavnější!“ zubí se jako hyena, zatímco já začínám mít bolehlav.
„Už zas?! Co jsi provedla tentokrát?!“ osopí se na mě pobaveně Liss.
Nesdílím její náladu. Se zafuněním zvednu obě ruce. „Já nic, soudruzi, já nic,“ povzdychnu si a plazím se do kanceláře.

Poučení III.
„Sláva je občas na obtíž i těm nejlepším.“

Když se zacvaknou dveře a já se objevím v soukromí kanceláře Nejvyššího, mám pocit, že na mě někdo vylil ledovou vodu s odérem mrtvých tresek.
„Ahoj Lick!“ usmívá se na mě člověk, který mi zničil život. No, alespoň malinkou část, než vyvedu něco jiného. Stejně zanedbatelného.
„Co tu děláš?!“ ptám se, ačkoliv tuším. Povýšení! Vyznamenání za chrabrost! Být v Anglii, možná by mě čekalo i pasování na rytíře!
„Devlicková, buď na naši návštěvu příjemnější. Tohle je…“
Skočím Nejvyššímu do řeči. „Já vím. Celebrita!“
„Chtěl jsem říct pan Guis Rest!“ sjede mě šéf tak moc, že na pár chvil vážně zavřu tu svou nevymáchanou pusu. „Posaďte se.“ Ukáže nám na křesílka a já neodporuju, protože to vypadá, že se zřejmě na nohou neudržím nad novinkou, kterou mi chce sdělit.
„Tady pan Rest…“
„Naše nová celebrita,“ zašklebí se Liss po vzoru Severuse Snapea.
„Ademsová! Bez hloupých průpovídek!“ okřikne ji šéf.
„Už mlčím, pane.“ Zatváří se kajícně, ale já jí to nevěřím, protože se jí v očích blýská. Dá si ruku před ústa a dělá, že tu není.
„Pan Rest má problémy se svou bezpečností.“
„Ano, to jsem si všimla,“ zavrčím věcně a dám si nohu přes nohu.
„A poprosil mě,“ pokračuje nerušeně Nejvyšší, „abych mu na Br-Prison našel nějaké dobré policisty, kteří by mu dělali ostrahu a dohlédli na něj. Vyšetřili atentáty, kterým je pan Guis vystaven.“
V mysli se mi vynoří pár věcí. Za prvé, od čeho jsou bodyguardi?! Za druhé, kdo by na toho muže, který se vyskytuje všude, hlavně tam, kde být nemá, nechtěl spáchat atentát?! A za třetí, mám neblahé tušení, že těmi chůvami budeme za trest my dvě – já a Liss.
„Rád bych, abyste se toho ujaly.“
Moje domněnka se vyplnila. „Co kdyby si pan Guis najal nějaké bodyguardy a vyhýbal se teroristům?“ navrhnu se vší vážností. „Já jsem mu již pomohla.“ A teď si ze mě dělají legraci, že Simir Gerchán je moje druhé já!
„Devlicková! Pan Guis mě požádal o vás dvě a já mu v zájmu Br-Prison vyhověl.“ Tím nám Nejvyšší dává najevo, že každý dobrý skutek, záchranu lidského života nevyjímaje, nechť je po zásluze potrestán.
„Ale pane, máme dělat na té drogové razii!“ protestuje Liss.
„Zfetujete se příště,“ ušklíbne se Nejvyšší. Šéf udělal vtípek! Tak to už jsme vážně v koncích… „Budete to mít jako tajný úkol.“ Ano, proč se chlubit tím, že dělám chůvu pětatřicetiletému chlápkovi, který se živí tím, že chraptí před hordou stejných maniaků, jako je on? „Budete pana Guise doprovázet na koncerty i veřejné akce a hlídat ho v jeho vlastním domě.“
„Ale…“
„Devlicková, mlč!“ Zpraží mě pohledem pekelným.
„Mám jen jeden dotaz. Proč do toho zatahujete mou maličkost? Já se přeci nenechala srazit, abych pana Guise zachránila,“ usměje se medově Liss.
Zrádkyně! Křičím na ni v duchu.
„Máme vymyšlené dokonalé krytí, které vám umožní být po celou dobu s panem Guisem,“ pokračuje nerušeně Nejvyšší, „Spolu s Devlickovou si na pár chvil, než tento případ vyřešíte, zahrajete na rockovou skupinu. Název si můžete vymyslet vlastní,“ dodá blahosklonně.
„To odmítám!“ zahalasí Liss, která ten hudební styl naprosto nesnáší.
„Cože? Chápu, že nechceš být s ním, ale se mnou?!“ zašklebím se na ni.
„Vám oběma svůj čas na důležitém případu věnovat vážně nechci,“ pronese se silnou vážností, až se celebrita zamračí.
„No dovolte! Tohle je vážný! Někdo mě chce odkrouhnout!“
„Je to rozkaz, Ademsová!“ zchladí ji Nejvyšší.
„Ale pane!“ lanaří Liss.
„Dostanete své vytoužené prémie,“ zamručí pod vousy.
No, to je tedy gól! On ji podplácí. „Protestuju!“ Penězi mě neoblomí.
„Devlicková, dovoluji ti ve službě využívat svou motorku…“
Zní mi to jako rajská hudba. „Fajn,“ snažím se netvářit jako dítě u vánočního stromečku.
„Tak jsme domluvení. Všechno máte zde,“ hodí po nás složky. Jsme zvyklé, takže to obě chytíme, jako bychom byli aportující psi. „A teď běžte. Ještě tu s panem Guisem něco vyřeším a napíšu vám přeřazení,“ vyžene nás.
Snažím se zvážit plusy a mínusy.
Kladné je, že… Mohu využívat svou motorku. A splním si svůj dětský sen.
Záporné je, že… Nás stáhl z případu, který jsme vypiplaly. Budu spolupracovat s hvězdnou přítěží.
To jsou ty nejhlavnější. Nad ostatním, jakože budeme k smíchu celé policejní stanici, nemám sílu přemýšlet.
„Co na to říkáš?“ zeptám se zamyšleně Liss.
„Víš, jak se milují hlemýždi?“ rozzáří oči.