Nemocnice

V naší nemocnici platí taková pověra, že první rok by v nově otevřené nemocnici neměli umírat lidé. Umírající by měli být převezeni do jiné, déle fungující nemocnice. U nás se tím lidé pokoušeli řídit, přesto se jim to vždy nepodařilo, a ač se snažili sebevíce, pár duší jim proklouzlo mezi prsty hned v prvním roce fungování…

Navodilo to pověrčivou náladu, a právě proto se tu kvalitní personál moc nedržel. Do naší nemocnice se obecně chodí více méně umřít. Tuto nízkou úroveň zdravotnictví se ovšem před nedávnem rozhodla jedna mladinká doktorka změnit. Jmenuje se Dorota, přesněji tedy Dorota Hutterová, což i ve chvíli, kdy ji rodiče pojmenovávali, bylo staromódní jméno, díky kterému vždy vzbuzovala nechtěnou pozornost. Spolu s ní nastoupila do práce i nová sestra, ta se jmenovala Alžběta Většíková. A právě tyto dvě osoby měly zjistit o nemocnici vše. Dokonce i to, co je obvykle lidem skryto.

Alžbětina záhada

Alžběta stlala postele na oddělení dlouhodobě nemocných. Bylo to smutné místo, plné beznaděje, téměř stále bez návštěv. Právě naklepávala polštář jisté Anně Mračkové. Z doslechu věděla, že je to zoufalý člověk. Za celé dva roky ji nikdo nenavštívil a právě teď se její stav velmi zhoršoval. Anna Mračková totiž nikdy nedala svým dětem svou lásku dost najevo a ti na ni za odplatu zcela zapomněli. Přitom vychovala tak milé syny, Richarda a Vincenta, a jednu dceru, která se jmenovala po ní, Anna. A ač o tom nikdy nemluvila, samota ji tížila ze všeho nejvíc. V ranních hodinách, kdy ještě nemocnice spala, ona jen zarytě hleděla do stropu, plakala. Vše bylo jako vypočítané, plakala svým neslyšným zoufalstvím do půl šesté a do sedmi hodin nechala své slzy chladit její vrásčitě scvrklý obličej. V sedm hodin přišla vždy sestra přesná jako hodinky, tehdy už obličej musel být suchý, na tváři nepřesvědčivý, smutný úsměv.

Ale zpět k Alžbětě, i dnes pozdravila pacienty na tomto smutném pokoji číslo 4, dala do pořádku jejich postele a potřeby a odešla pryč. Nebylo víc, co mohla udělat. Nebo bylo? Rozhodla se pro čin z milosti. Když měla svou polední pauzu, našla si v kartotéčním lístku číslo na dceru paní Mračkové, Annu. Byla z jejích dětí nejmladší, proto Alžběta doufala, že by mohla mít k matce nejužší vztah. Telefon zvonil dlouhou dobu, alespoň si mohla v mysli rozmyslit, co této dámě řekne.

„Prosím, Anna Wasserburgerová, co si přejete?“ ozval se z telefonu ostrý, nepříjemný hlas.

„Nerada vás ruším, volám z nemocnice, kde je umístěna vaše mat-“ promluvila rozvážně Alžběta, její pokus o vlídný tón byl ovšem přerušen. Jako by ona dáma přesně vycítila, o co se jí chystá dobromyslná sestřička požádat.

„Jestli jste zavolala, jen abyste žadonila, ať za ní přijedeme, tak vás zklamu. Mám vlastní děti a těm se musím věnovat, chci je totiž vychovat lépe, než moje matka vychovávala nás. Žádala jsem přeci nemocnici, aby mi už v tomto ohledu nevolala. Toto ani není číslo vaší nemocnice. Takže pokud mě omluvíte, nechci plýtvat ani vaším, ani svým časem,“ domluvila nabroušená ženština a bez rozloučení zavěsila. Alžbětu toto zacházení dost vyděsilo. Neměla nikdy zkušenost s takovými hovory. Nicméně odvahu neztratila a postupně obvolala i její dva syny. Ač však jejich reakce nebyla tak ostrá, byla stejně bezvýsledná.

Možná to přesně takto mělo být, možná si za své trápení mohla sama a přes všechny snahy jí nebylo možné pomoci. Alžběta byla další směnu na recepci. Nebyla to žádná velká dřina, spíš ty nepodstatné mravenčí práce, do kterých se lidem nechtělo. Poslouchala stížnosti, podávala informace a posílala návštěvy za správnými pacienty. Nemluvě o vyřizování a třídění stížností jak pacientů, tak návštěvníků nemocnice. Bylo právě léto a za neosobním sklem bylo nepříjemné horko, což nepřispívalo příliš její pozornosti a nesvědčilo to ani pacientům. Do dveří nemocnice vešla dívenka s kolem. Měla na sobě bílé šaty s barevnými puntíky a culík vyčesaný na temeni hlavy.

„Sem přeci nemůžeš s kolem! Nech jej pěkně venku,“ pronesla Alžběta nacvičeným přísným hlasem, ze kterého ovšem kde kdo mohl vyposlechnout, že v jejím srdci nejspíš přebývala skutečná uličnice. Nejspíš ale právě teď byla ona uličnice opravdu hluboko. Když si tu dívenku prohlížela, jak upevňuje kolo do stojanu, pomyslela si, jak krásné by bylo, kdyby přišla právě za tou paní Mračkovou, která je tak dlouho bez návštěvy.

Když dívenka přešla z ostrého slunce do stínu v budově, byla z ní vidět její mladistvá svěžest. Měla zrzavé vlásky a pihatý bambulkovitý nosík. V rukou měla piknikový košík s velkou, kýčovitě řasenou mašlí a na tváři neustále zářivý úsměv. Došla až ke sklu, na které zaťukala i přes to, že se na ni sestra dívala a byl na něm nápis: „Neťukejte na sklo.“

„Dobrý den, přišla jsem za paní Mračkovou, jsem její vnučka,“ pronesla hihňavě dívenka a stále se usmívala. Alžbětě se málem zastavilo srdce a čelist jí lehce poklesla. Mohla toto být vůbec náhoda, nebo si nějaké vnouče poslechlo jejich rozhovor a opravdu se odhodlalo přijít? Cítila, jak v ní roste vzrušení, možná se jí podařilo zajistit pokojnější smrt jedné již umírající dámě. Nechtěla si toto nechat ujít, proto požádala jednu sestru, aby ji vystřídala, a osobně vedla tuto snad čtrnáctiletou dívenku chodbami. Tolik věcí ji zajímalo, proč přišla právě dnes, jestli věděla o tom, že volala… Nechala ale pusu na zámek, už jen ze slušnosti. Zaklepala na pokoj číslo 4 v oddělení dlouhodobě nemocných.

„Dále,“ ozvalo se lhostejně. A dívenka stydlivě vešla dovnitř a přešla k babičce. Dala jí ruku na stříbrné vlasy a podívala se do jejích překvapených očí. Paní Mračková se ale kupodivu tvářila, jako by tuto osobu ani neznala. A opravdu si nepamatovala, že by někdy měla zrzavou vnučku tohoto věku.

„Kdo jsi? A co po mě chceš?“ řekla paní Mračková přísným hlasem.

„Já jsem Klaudie, dcera tvé dcery Anny,“ pronesla zdvořile jindy tolik veselá dívenka, zraňovalo ji totiž, že si na ni babička nepamatuje.

„Nepamatuji si, že bych tě vůbec někdy viděla. Je toto nějaký žert?“ pokračovala nedůvěřivě paní Mračková a upírala zamračený pohled na dívku svírající její ruku.

„Já vím, babičko. Nepamatuješ si plno věcí kvůli své nemoci. Ani můj slib, že přijedu? Dala jsem ti jej před prázdninami, ale mohla jsem přijet až teď. Budu teď ale za tebou chodit pravidelně, slibuji.“ Pronesla dívenka provinile a v očích se jí objevily slzy štěstí. Paní Mračková z toho byla zmatená, opravdu si totiž tuto dívku nepamatovala. Klaudii ale napadl spásný nápad. Vytáhla z piknikového koše album s fotkami a ukázala jí všechny společné zážitky. Bylo tam vše, oslavy narozenin, první jízda na kole, dokonce i rodinné foto se všemi jejími ostatními vnoučaty a jejími dětmi. Teď už nemohla pochybovat. Její oči se zaplavily dojatými slzami a Klaudie ji láskyplně objala.

Alžběta si najednou uvědomila, že stále stojí ve dveřích a hloupě na ně civí, takže se omluvila a šla opět na recepci, kde už na ni nervózně čekal její záskok s hubováním, že jí to trvalo příliš dlouho. Alžběta se blaženě posadila zpět na své místo a hubování ani nevnímala. Užívala si totiž toho blaženého pocitu úspěchu při pomoci staršímu člověku. Zbytek směny byla znatelně veselejší než jindy a nemohla se dočkat, až se s touto dívenkou při jejím odchodu bude loučit. Podívala se ale skrz okno do stojanu na kola a tam žádné nebylo. Že by jej Klaudii někdo mezitím ukradl?

Chudák holka, tak pěkný skutek udělala a o kolo kvůli tomu přišla. Nejspíš bych jí měla jít nabídnout, že ji svezu, pomyslela si Alžběta a opět si díky jiné ochotné sestřičce odskočila na pokoj číslo 4. Klaudie tam ale již nebyla.
To je zvláštní, byla jsem si jistá, že ještě neodešla, musela by přeci kolem mně projít…,přišlo jí na mysl. Toto bylo skutečně zvláštní. Paní Mračková ale konečně vypadala šťastně a její úsměv nebyl jen žalostnou křečí. Byla za to tak vděčná. Byl to pro ni dar z nebes.

Alžbětě to ještě v době, když jela domů z práce, vrtalo hlavou. Jak se jen tomu dítěti podařilo proklouznout bez jejího povšimnutí? Nepřicházelo jí to na rozum a hned po příjezdu domů ještě telefonovala lehce rozmrzelé vrchní sestře. Chtěla si druhý den opět vzít odpolední směnu na recepci.

Další den to probíhalo obdobně s jedinou změnou. Ráno paní Mračková při jejím příchodu ještě spala. Alžběta z toho měla těžkou hlavu, protože kdykoli paní Mračková usnula, nebylo jisté, zda se ještě probudí, a Alžběta nechtěla být ta, která ji najde bez života a bez pomoci ležet v posledním a nejdelším spánku. Probudila se až k obědu.

Alžběta byla opět odpoledne na recepci a vše bylo až podezřele stejné. Klaudie vešla s kolem dovnitř a nechala se poslat opět ven. Poté zaťukala na sklo.

„Dobrý den, přišla jsem za paní Mračkovou, jsem její vnučka.“ Tohle Alžbětu trošku děsilo. Bylo to jako zvláštní déjà vu, u kterého si byla jistá, že se včera opravdu událo. Poslala ji tedy na pokoj bez toho, že by ji tentokrát opět doprovázela. Raději hlídala její kolo. Nespouštěla z něj oči prvních deset minut, jen co se ale opět začala věnovat své práci, kolo bylo opět pryč. Alžběta z toho začínala být lehce vyděšená a večer, když přišla za paní Mračkovou nadhodila, že tu tentokrát Klaudie byla opravdu jen chviličku.

„Copak to povídáš, dítě? Odešla přeci teprve před chvílí, musela si ji na chodbě minout,“ řekla pobaveně veselá stařenka. Celá byla velmi zesláblá. Alžběta mohla být poslední, kdo s ní mluví, ale vůbec na to nemyslela, stále přemýšlela nad dívenkou, co jí tak podezřele mizí, a ani si nevšímala, že i stařenka, kterou dívenka navštěvovala, jí před očima mizela.

„Netušila jsem, že ještě před smrtí poznám štěstí, ale znovu jsem pocítila naději. Myslíte, že byste mi mohla zavolat kněze?“ pronesla do ticha paní Mračková. Nikdy nepůsobila jako věřící člověk a nikdy ještě o nic podobného nepoprosila. Alžběta sama nevěřila, ale věřící respektovala a byla za tuto starou dámu vlastně ráda.

„Ano, zavolám Vám ho hned ráno,“ řekla potěšeně sestřička a pohladila dámu po stříbřitých vlasech. Ta ovšem namítla: „Ne, zavolejte mi jej hned. Chci, aby mě vyzpovídal a dal mi poslední pomazání,“ řekla smířeně paní Mračková. Alžběta vlastně ani nevěděla, že se poslední pomazání dává ještě před smrtí, ale udělala, jak si paní Mračková přála. Směna jí už sice skončila, ale trpělivě čekala, než onen kněz přišel, a až poté je nechala samotné. Vypadalo to na dlouhý a vyčerpávající rozhovor.

Pokoušela si domluvit si opět odpoledne na recepci, protože cítila, že tentokrát tomu přijde na kloub. Tentokrát už ji nenechá proklouznout. Vrchní sestře se to ani trošku nelíbilo, naposledy ale svolila.

Alžběta už se nemohla dočkat příchodu Klaudie, rozhodla se věnovat jí svou plnou pozornost, rychle se totiž nadchla a byla téměř posedlá zjistit to, jak se dostává ven bez povšimnutí. Ráno nejspíš mělo probíhat v jejích představách obyčejně. Možná by i probíhalo, kdyby ji na pokoji číslo 4 nečekalo ono překvapení. Anna Mračková před pár minutami naposledy vydechla. Klaudie už byla u ní a držela její dlaň – kdo ví, jak se tam dostala, kolo venku nestálo. Kněz nad ní stál a odříkával poslední modlitbu. Pohladil Klaudii po vlasech.

„Snad nikdy jsem nezažil, že by nějaké dítě takto dokázalo vycítit, že se blíží konec a spěchalo by se za svými prarodiči modlit. Jsem rád, že takové děti v dnešním zkaženém světě existují,“ pronesl dojatě unavený kněz při odchodu. Alžběta stála celá poplašená a snad i trošku zděšená ve dveřích. Klaudie se na ni ovšem ani nepodívala. Vyrušil je až příchod vrchní sestry. Klaudie se postavila a pohlédla do očí příchozí. Ta se na ni zamračila.

„Zase ty? Kolikrát jsem ti říkala, že je to špatné, když tvrdíš lidem, že patříš do jejich rodiny?“ pronesla zasvěcená vrchní sestra hněvivě, jako by Klaudii už důvěrně znala.

„Já jen nechci, aby umírali osamělí. Je lepší jim zalhat, aby umřeli šťastní,“ pronesla Klaudie a prostě kolem nich prošla a zmizela ve změti chodeb.

„Nevím, jak to ta holka dělá, ale chodí sem v těch samých šatech už několik let a vždycky se tváří, že patří do jejich rodiny, a ti lidé po pár dnech umřou. Jsou sice staří, ale stejně z toho jde mráz po zádech. Když ji tu uvidíš, raději ji pošli pryč, ano?“ pronesla vrchní sestra a poslala Alžbětu pryč.

Alžběta byla teď opravdu vyděšená. Vždyť Klaudie měla ty fotky a jak mohla poznat, že ta dáma takto brzo umře? Jak jen se dostala dovnitř? Jak se potom dostala ven? Musela tu nemocnici opravdu dobře znát. Chtěla se o ní dozvědět víc.

Při odpolední směně si chtěla najít informace o té divné holce. Hledala si ty puntíkované šaty i jméno Klaudie Wasserburgerová, ale nic nenacházela. Nakonec ji napadla poslední věc. Jestli tu někdy nebyla jako pacient. Ale ani tu nepochodila, Wasserburgerová se v kartotéce nacházelo třikrát, ale nikdy se jménem Klaudie. Naopak jméno Klaudie se objevilo jedinkrát. Klaudie Zelenohorská. Byla přijata v roce založení nemocnice. Bylo to roku 2000. Srazilo ji na kole auto, v nemocnici potom zemřela na následky neodhaleného vnitřního krvácení. Byl tu od někoho dokonce vložený odkaz na archiv místních novin. Alžbětě rozhodně nemohlo ublížit se na to podívat.

Dívka jela na kole do nemocnice, po srážce v ní zemřela

Tragický osud čekal Klaudii Zelenohorskou, když jela 1. srpna do místní nemocnice. Na ulici Bratří Čapků ji srazil osobní automobil a ona následně podlehla zranění a téhož dne umřela. Majitelka osobního automobilu vypověděla, že jí dívka vjela do cesty a ona nemohla nehodě zabránit. Svědci sice tvrdí něco jiného, liší se od výpovědi k výpovědi, ale zato se shodují na tom, že dívka neměla ochranou helmu, která ji mohla zachránit. Rodina zemřelé je v hlubokém zármutku. Matka nám sdělila, že dívka jela na návštěvu za svou babičkou, která shodou nešťastných náhod zemřela stejného dne jen pár hodin po dívce.

Dále byla přiložena fotografie dívky. Byla to ona Klaudie, přesně taková, jakou ji sestřička prvně viděla. S culíkem, pihami, plná života a radosti. Ve stejných šatech, dokonce opírající se o stejné kolo.

---

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.

Nominace v kategorii Umělecký počin roku 2014 v rámci Udílení novinářských cen.