Dvě černé kočky

Bydlím na vesnici. Jednou jsem se vracela domů z hřiště a napadlo mě vzít to zkratkou. Byla to taková polní cesta. Šla jsem a najednou se na cestě objevily dvě černé kočky. Chvíli jen tak seděly a upínaly na mě svá zelená očka…

Nejdřív jsem je pozorovala jak zhypnotizovaná, protože kočky mi připadaly něčím zvláštní. Nemohla jsem však přijít na to, čím to je. Udělala jsem jeden malý krůček blíž k nim a ony se obrátily a utekly. Cestou domů jsem nemyslela na nic jiného než na dvě černé kočky. Později mě napadlo, že mi vlastně přeběhly přes cestu a to přináší smůlu. Ale na takové pověry moc nevěřím, jelikož jsem narozená třináctého v pátek.

Když jsem došla domů, namířila jsem si to do pokojíku. Zavřela jsem za sebou dveře a uslyšela velký rámus. Když jsem se otočila, viděla jsem, že se sklo ze dveří vysypalo. Ty černé kočky!, napadlo mě ihned. Později jsem tuto myšlenku zavrhla. Byla jsem už ospalá a šla jsem do koupelny. Cestou jsem na schodech uklouzla. Hned mě napadlo, že za to můžou dvě černé kočky.
Druhý den ve škole paní učitelka rozdávala písemky z přírodopisu. Čekala jsem jedničku, neboť jsem se učila, ale když učitelka položila písemku na lavici se slovy „Tys tomu ale dala!“, zarazilo mě to. A taky jsem měla důvod. Na písemce byla napsaná pětka. Moje myšlenky se opět upnuly ke dvěma černým kočkám. Musím je znovu najít.

Navečer jsem opět šla po cestičce domů a zase tam seděly ty dvě černé kočky a opět na mně upínaly svá zelená očka. Popošla jsem kousek k nim – neutekly. Vzala jsem je do náručí a utíkala domů. Tam jsem se dozvěděla věcí!
Sklo se vysypalo, protože můj mladší bratr si hrál s míčem a sklo se nakřáplo a když jsem malinko bouchla dveřmi, vysypalo se. Uklouznutí na schodech taky nebylo jen tak – schody byly ještě mokré, protože mamka vytírala. Druhý den se mi ve škole paní učitelka omlouvala, že se při písemce zmýlila a já dostala jedničku. Zjistili jsme, že kočky nikomu nepatří a k mé veliké radosti mi maminka dovolila si je ponechat.
„Promiňte mi to, kočičky,“ omlouvala jsem se jim. „Všechno jsou to jen hloupé pověry.“ Kočky se na mne podívaly, stulily se mi na klín a spokojeně předly. Všechno byly jen náhody, takže moje kočičky Simonka a Pavlínka za nic nemohly.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová