Dračí pohádka

Za devatero horami a devatero řekami, v útulné jeskyni žil, byl jeden malý dráček. Byl to malý neposeda. Hned po vylíhnutí mu máma dračice říkala, že musí zůstat doma v jeskyni a nikam dál se necourat. Nabádala ho, že venku žijí zlí a hloupí lidé, kteří mu chtějí jen a jen ublížit. Lidé zaslepení vidinou pokladu, který mají draci strážit. Nejednou se jim snažila vysvětlil, že je to jen hloupá pověra, roznesená žárlivými skřítky.

Dráček kýval svou malou hlavičkou a snažil se vypadat, že všemu rozumí a že celou dobu bedlivě poslouchá. Ale známe dráčata, jedním ouškem tam a druhým ven.

Noc co noc, odcházela máma dračice na lov. A nechávala malého nezbedu v jeskyni samotného. Pokaždé mu vštěpovala, ať nikam nechodí a že když někoho uvidí, má se okamžitě schovat. Dráček tu měl pár hraček, ale ty ho po chvíli přestaly bavit a čas si vždy krátil vykukováním z jeskyně, jestli se už máma nevrací.

Jednou takhle v noci, když byla zrovna dračice venku shánět potravu, se strhla obrovská bouře. Blesky šněrovaly oblohu, hrom bil, až kameny z hory nad jeskyní padaly. Dráček byl vyděšený a krčil se v koutku jeskyně. Tu ale uviděl divný stín, jak se blíží ke vstupu do jeskyně. S každým bleskem byl blíž a blíž. Až temná postava stanula v jeskyni. Dráček se tak bál, že se div neschoval pod vlastní křídlo. Ale pak v dalším záblesku uviděl, že postava není tak velká a ani tak zlověstná, jak si myslel. Co ho zaujalo nejvíc, byly vlasy, postava je měla dlouhé do pasu a světlé, skoro až bílé, ale nebyly to šediny starého tvora. Naopak byla mladá dívčí postava.

Víla, prolétlo dráčkovi hlavou. To bude určitě víla. Maminka mu o nich vyprávěla, lidé se jich báli, ale dráčkům neubližovaly. Když tu postava promluvila.

„To je ale hnusné počasí. Hrom aby toho Thora spral. Bůh je to na baterky.“ Hlas měla překvapivě hrubý, ale dráček se stále držel svého přesvědčení, že něco tak krásného nemůže být tím zlým člověkem, o kterém maminka vyprávěla, a pomalu se k ní přibližoval.

Dívka jej spatřila a docela nebojácně k němu přistoupila.

„A ty seš jako co? Přerostlá ještěrka?“ Prohlížela si ho velmi zkoumavě. „No ne, ty jsi dráče.“ Emoce jí prosakovaly celým výrazem tváře, až se tam usadil triumfální výraz.

„Drak, skvěle, už nebudu třít bídu s nouzí. Budu mít poklad.“ Začala se smát a malý dráček se schoulil víc ke stěně. Smích to byl skoro ďábelský.

Došlo mu, jak hrozně se mýlil a že jeho víla je jen zlý a zaslepený člověk. Nikdy si návrat mámy dračice nepřál tak moc jako teď. A litoval, že neposlechl a neschoval se, když měl možnost. Ve chvíli, kdy po něm dívka natahovala ruku a dráček už neměl kam uhnout, se země otřásla pod dopadem obrovského těla. Dračice vlezla do jeskyně, a když spatřila vetřelce, rozzuřila se a ani prosby a nářky dívku neuchránily. Drápy jí vyhodila z jeskyně na louku, kam ji sama následovala. Dráček byl ještě pořád zkoprnělý strachy a tiskl se ke stěně. Když uslyšel bolestivý křik následovaný vítězným řevem draka, došlo mu, jakého osudu se dostalo dívce.

Po chvíli mrtvolného ticha se dračice vrátila do jeskyně a dráčkovi vyhubovala. Zkoušel se bránit, že to byla víla, ale sám věděl, že to bylo marné. Máma měla pravdu a on se sám ohrozil. Věděl, že už bude poslouchat a nevystaví se takovému riziku. Po noční svačince dostal ještě výklad o tom, jak může rozeznat vílu od člověka, a byl uložen ke spánku.

Redakční úpravy provedla Janel Weil