Amnesie

Napřed bychom si měli říci, co to taková „amnesie“ je, jelikož se to našeho příběhu týká. Amnesie je náhlá ztráta paměti…

Tohle nebyla tak obyčejná „nehoda“. Někdo tam nahoře (tím myslím boha a ne svého nadřízeného) se rozhodl dát mi pořádnou lekci do života. Někdo zařídil, abych ztratil paměť.
Když jsem se probudil, ležel jsem na mýtině. Ano, na mýtině uprostřed lesa o půlnoci. Na té mýtině stál (no, dejme tomu) zámek. Ten zámek už delší dobu neviděl člověka, neboť byl oprýskaný, omítka zdí se mu drolila a měl vymlácená okna. Dveře byly zabarikádované třemi prkny. Teď, když o tom tak přemýšlím, to páčidlo tam nestálo jen tak náhodou. Vzal jsem tedy páčidlo do ruky a zapřel ho o první prkno. To povolilo skoro hned. To druhé dělalo potíže. Zapřel jsem se do páčidla oběma rukama, až nakonec povolilo. Třetí šlo zrovna tak lehce jako to první. Vstup do budovy byl volný. Už jsem sahal na kliku, když vtom jsem uslyšel strašlivý výkřik: „Ne, ještě není ten pravý čas!“
To mi stačilo a já utíkal k lesu. Les nebyl tak hluboký, jak se zdálo, neboť jsem za chvíli dorazil do malé vesničky. Tam mi nikdo nevěřil, když jsem jim povídal o zámečku. Na druhý den se mi paměť zázrakem vrátila a já si vzpomněl, že jsem tudy projížděl do Londýna.
V Londýně jsem žil asi tři roky a už jsem dávno zapomněl na tu příhodu se zámkem, když jsem náhle, asi čtvrtý rok od té nehody, zase dostal tu zvláštní amnesii…
Zase jsem byl na mýtině. Dřeva už byla vypáčená a páčidlo leželo tam, kde jsem ho před čtyřmi lety upustil. Pamatoval jsem si jen tu dávnou minulost a chtěl jsem od zámku pryč. Rozběhl jsem se stejnou cestou jako kdysi. Ozval se výkřik… Ne ze zámku jako posledně, ale z lesa, kam jsem mířil. Proti mně se rozběhla odpudivá příšera. Ve tmě jsem ji ani pořádně neviděl. Rozběhl jsem se zpátky k zámku. Doběhl jsem těsně před příšerou. Vzal jsem za kliku a ta povolila, rychle jsem vběhl dovnitř a přibouchl příšeře dveře před nosem.
Ještě chvíli jsem slyšel, jak škrábe na dveře. Rozhlédl jsem se po předsíni. Byl tu stůl, na něm položená svíčka. Pod ní byl zastrčený kus papíru. Vzal jsem ho. Byl to nějaký dopis, a tak jsem ho začal číst.

Milý Kryštofe,

„Aha, takže tenhle dopis byl určen nějakému Kryštofovi, což mě vede k otázce – jak se jmenuji já?“ přemýšlel jsem nahlas.

ano, právě tebe myslím. Prodělal jsi amnesii a jsi tu už po druhé!

„Takže já se jmenuji Kryštof? Počkat… Kdo to ale napsal?“

Poprvé ti má manželka zabránila ve vstupu, ještě nebyl čas, aby ses dozvěděl vše o svém rodu, ale nyní jsi tu a pověst i budoucnost tvého rodu je v nebezpečí jak v pravém světě, tak i na onom světě. Zlý (a stejně jako já mrtvý) strýc Emanuel a jeho (dosud živý) pra, pra, prasynovec Eduard se rozhodli pošpinit a proklít náš rod. Vzal jsem ti paměť, bude to tak pro tebe lepší.

P.S. Nemůžeš couvnout, dveře jsou zamčeny!

„Takže už nemůžu couvnout, jo?“ Otočil jsem se na podpatku a zatáhl za kliku od hlavních dveří. Bylo zamčeno. Celá místnost se najednou prozářila svitem svíček, které byly ve stojanech rozmístěny po celé místnosti. Na nedalekém stolu byl další dopis od mého (jak se zdá) pra, pra, prastrýce Bera. Sotva jsem udělal jeden krok, světla zhasla a já se zase ocitl ve tmě…