Zimní romance

Zvonil telefon.
„Prosím,“ pronesla jsem do telefonu.
„Dobrý den, tady Skupa. Mohla byste dnes dorazit na poradu? Ve dvě hodiny?“
„Samozřejmě, budu tam,“ odpověděla jsem.

Telefon jsem položila na polici a zamotala se mi hlava. Věděla jsem, co se bude dít, a dobře mi nebylo.
Pracovala jsem na benzínce za městem. Naši nejčastější zákazníci byli řidiči kamionů. Většina přišla na kafe, popovídat si a pak šli spát do auta. Jenže jednoho večera přijel jeden řidič, kterého jsme všichni dobře znali, a přišel s tím, jak je zmrzlý, že mu přestalo jít topení a teď že to nikde neopraví. Nějakou tu chvilku jsme si povídali, a protože venku bylo půl metru sněhu a mráz byl něco kolem -20 °C, rozhodla jsem se udělat věc, která byla proti nařízení. Nechala jsem ho spát v naší malé kuchyňce s tím, že ráno odjede do města nechat si to opravit. Jenže, co se nestalo. Tu noc přišel šéf pro nějaké papíry, které nutně potřeboval, a našel spícího řidiče. Je jasné, že z toho byl malér a ne malý.
„Zlatí, tak já už jdu,“ křikla jsem na manžela z předsíně.
„Dobře, hlavně se drž,“ odpověděl mi, aniž by odtrhl oči od televize. Moje malá dvojčátka mi poslala vzdušnou pusu a zamávala drobnýma ručkama. Pomalu jsem se šourala k autobusové zastávce. Věděla jsem, že to nemůže dopadnout dobře. Jediná věc, na kterou jsem se těšila, byl můj kolega od myčky. Marek. Všechny ženský z benzínky a počítám, že ne jenom odtud, do něj byly svým způsobem zakoukané. Mně se taky líbil. Byl to chlap tak kolem 30 let, vysoký, tmavé na krátko střižené vlasy, pronikavé zelené oči a upravované strniště na bradě a tvářích. Postavu měl sportovní, bylo na něm vidět, že chodí do posilovny. Nejlepší pohled na něj byl v létě, když stál v myčce a na sobě měl přiléhavé černé tílko. To jezdily ženské mýt auta, i když se jim leskly čistotou. V zimě byla myčka samozřejmě zavřená, takže nám Marek pomáhal na benzínce.
Autobus přijel s menším zpožděním, to kvůli sněhu, bylo ho všude plno. Posadila jsem se na první volné místo a koukala z okna. Po půl hodině jízdy jsem vystoupila a ještě 10 minut šla pěšky.
Marek využíval toho, že se ženským líbí, s každou druhou flirtoval a házel úsměvy na všechny strany. Já jsem v jeho přízeň nikdy nedoufala. Proč taky. Ostatní holky na benzínce byly drobné, křehké víly vážící 50 kg i s botami. Nosily za jakéhokoliv počasí krátká obepínající trička a krátké sukně či kraťasy. Vypadaly tolik přitažlivě, na rozdíl ode mě, které po porodu zůstalo nějaké to kilo nahoře a břicho jsem měla i přes cvičení stále povislé. A hlavně jsem měla manžela a děti, což zbytek dámského osazenstva neměl.

Dorazila jsem k benzínce. Měla jsem ještě čas na to poklábosit s holkami. Marek byl v práci samozřejmě také.
„Á, paní Malinová, pojďte dál,“ pobídl mě zástupce, když zjistil, že jsem tam. Vešla jsem do místnosti, kde byly namačkané židle pro šest lidí, na kterých už sedělo všechno potřebné vedení. Probírali se mnou můj prohřešek snad hodinu. Poté mě poslali do kuchyňky, aby se mohli poradit. Kuchyňka byla na konci chodbičky. Když jsem vešla, u dřezu stál Marek a myl nádobí.
„Ahoj Marku, já ti pomůžu, potřebuju přijít na jiné myšlenky,“ vzala jsem utěrku a začala umyté nádobí utírat a poté uklízet. Marek neřekl za celou dobu ani slovo, jenom se stále usmíval. Když měl vše umyté, utřel si ruce a zůstal stát u dřezu a koukal z okna. Dotřela jsem poslední talířek a vlhkou utěrku jsem chtěla pověsit na háček u dřezu. Marek couvnul, abych se tam dostala. Stála jsem zády k Markovi a čelem k dřezu s oknem, když jsem ucítila mužské ruce na ramenech. Ty ruce mě jemně otočily, že jsem se zády opírala o dřez a hleděla do zelených očí, které měly nyní zvláštní zasněný výraz. Byla jsem v tu chvíli jako zmražená a čekala jsem, co se bude dít. Marek na mě dlouze koukal a jeho ruce mě tiskly a mně se začal zrychlovat tep. Když se jeho rty přibližovaly víc a víc, šla jsem mu svými rty naproti. A pak se setkaly. Byl to tak jemný polibek, jaký jsem v životě nezažila. Mravenčení v podbřišku bylo v tuto chvíli pro mě velmi příjemný pocit. Jeho ruce mě tiskly a polibek začínal přidávat na intenzitě. Byla to úžasná chvilka, když…
„Paní Malinová?“
Do kuchyňky vešel zástupce. Dávala jsem zrovna poslední skleničku do police a Marek byl na odchodu. Zástupce se na nás podíval.
„Nevyrušil jsem vás?“

„Jasně, zrovna jsme dělali hrozně hříšnou věc,“ odpověděl Marek klidným hlasem.

„Ano, myli jsme nádobí,“ zasmála jsem se a popošla směrem k zástupci. Zástupce se pousmál a pak mi oznámil, že dopracuji tento měsíc a pak, že je mu líto. Kývla jsem na souhlas a chystala se k odchodu.

Před benzínkou jsem chvilku stála a dívala se na bílá pole kolem. Pak jsem se otočila a odcházela. Na půl cesty k zastávce u mě zastavilo auto.
„Nastup si, já tě hodím domů,“ řekl Marek z okýnka. Nasedla jsem do auta a podívala se na Marka.
„Vyhodili tě, co?“

„To se dalo čekat, ne?“ odpověděla jsem dívajíc se z okna. Najednou auto zajelo na silnici mezi poli a zastavilo. Marek se otočil od volantu.
„Ale já tě nechci ztratit, když jsem tě zrovna našel,“ vyšlo mu ze rtů a chytil mě za ruku. Než jsem stačila cokoliv říct nebo udělat, začal mě šíleně líbat, jako by to bylo naposledy. Ani jeden jsme nemohli přestat, když mi začal zvonit mobil v tašce.
„Jak jsi dopadla?“ znělo v telefonu.
„Povím doma, už jsem na cestě.“
„Tak fajn,“ řekl manžel a zavěsil.
„Hoď mě domů Marku. Myslím, že mám dneska o čem přemýšlet,“ usmála jsem se na něj.
„Dobře, ale večer ti napíšu.“
„Napiš, máš mi co vysvětlovat,“ rýpla jsem ho do žeber. Kousek od našeho domu zastavil. Sáhla jsem na kliku, ale dveře se nehnuly. S tázavým pohledem jsem se otočila na Marka.
„Čekáš, že tě pustím tak snadno?“ zamrkal Marek.
„Co bys chtěl Marku? Všude kolem je plno oken, z kterých se krásně kouká.“
„Mně bude stačit, když mi slíbíš, že to, co bylo dneska, se bude opakovat.“
Vykulila jsem na něj oči a po minutě přemýšlení jsem odpověděla:
„Slibuji.“